Není hornina jako hornina

  • Autor: Ing. Vít Penížek, Ph.D., vědecký pracovník ČZÚ Praha
  • Publikováno: 1.5.2015
  • Rubrika: Krajina kolem nás
  • Vyšlo v LN 5/2015

Zřícenina Liběhradu, střecha vašeho domu, pískoviště na hřišti. Tři na pohled nesourodé věci a přece mají jednoho společného jmenovatele. Jsou tvořeny alespoň zčásti něčím, co geolog nazývá horninou. Horninou je kámen vytesaný ze skály opracovaný na stavební kamenivo, co tvoří zeď, horninou jsou nánosy spraše, z níž se vypalují tašky na střechu, a horninou jsou i písčité nánosy, které zde po miliony let nanášela řeka Vltava. Z geologického hlediska je okolí Libčic pestrou mozaikou hornin z různých období, na jejichž vzniku se podílela celé řada různých procesů.

Nejstarší horniny, které v Libčicích a jejich okolí najdeme, jsou starohorní usazeniny, vznikající na mořském dně, místy protkané sopečnými (lávovými) vyvřelinami. Jejich nesourodost vedla k různě rychlému zvětrávání a ty nejodolnější někdy zůstaly osamoceně stát, tak jako Kameníček uprostřed Libčic. Jindy se zase část měkké polohy vykotlala a vznikla tak pseudo jeskyně. Jejím příkladem je jeskyně zvaná Drábovna, kterou najdeme ve skalnatém svahu naproti Letkám. Tyto horniny vznikaly před více než 600 miliony let a uchovávají nejstarší zkameněliny z našeho území. Bohužel nejsou nijak atraktivní, jaké můžeme najít například v Českém krasu. Skýtají jen otisky jednobuněčných organismů, které je třeba studovat pod mikroskopem. Důkazem přítomnosti živých organismů v době ukládání hornin je uhlík obsažený v některých polohách hornin. Nebylo ho tolik, jako na Kladensku, kde se vytvořily uhelné sloje. Přesto ale neunikl pozornosti člověka a pod skalní vyhlídkou naproti Liběhradu jsou na druhém břehu řeky pozorovatelné malé průzkumné štoly, v níž byla neúspěšně zkoumána možnost těžby uhlí, podle některých zdrojů i těžba tuhy. Dnes tato štola slouží jako zimoviště netopýrů.

Chceme-li poznat naše nejstarší skály více, tak zůstaneme na druhém břehu řeky a vydáme se údolím do Vodochod. Zde se střídají staré sedimenty s podmořskými lávovými proudy a všechny tyto horniny jsou protkány světlými žílami mladších hornin, které se protlačily rozpukanou skálou při pozdějších horotvorných pochodech. Více byste se o nich dočetli v knize Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí, jejíž autor, známý geolog Ivo Chlupáč, vede jednu z poznávacích vycházek právě do našeho okolí.

Pro poznání nejmladších hornin zůstaneme naopak na levém břehu Vltavy. Ze starohor se skokem přeneseme do nejmladší geologické etapy – čtvrtohor. Ty byly charakteristické velikými změnami klimatu, které vedlo ke střídání dob ledových a meziledových. Oba tyto výkyvy, které se na našem území několikrát vystřídaly, přinesly odlišné podmínky pro tvorbu tentokrát nezpevněných hornin. Staré nánosy Vltavy tvoří systém tzv. teras, čím výše je v krajině terasa položena, tím je starší. To je dáno tím, že v průběhu času se Vltava postupně zařezávala do svého údolí a z původně široce meandrující řeky se změnila v tok omezený úzkým údolím. Nánosy štěrkopísku jsou mocné až desítky metrů, a tvoří je především opracované valounky křemene, svědčící o tom, že byly přineseny z velké dálky.

V nejvyšších částech krajiny, i zde nad Libčicemi, kde nebyly překryty pozdějšími hlinitými nánosy, je možné občas najít některé valounky přepracované do tzv. hranců, klínovitě zabroušených hranatých kamínků, které takto zformovaly písečné a prachové bouře zuřící v ledových dobách. V té době byla naše země chladnou polopouští a jemný zvětralý materiál byl vát silnými větry vanoucími ze severozápadu. A stejně jako se tvoří na závětrné hraně hor sněhové nánosy a závěje, stejně tak se na našem levém břehu Vltavy tvořily mocné závěje hlinitého materiálu-spraše. Tu se člověk už od pradávna naučil využívat pro výrobu keramiky, ale později začal člověk tento materiál využívat i pro stavbu domů v podobě cihel nebo střešních tašek. Mocné závěje tak daly vzniknout řetězci cihelen na levém břehu Vltavy od Libčice až po Prahu. Známé jsou např. Fischerova cihelna v Letkách, cihelna v Sedlci, nebo cihelna, do jejíhož vytěženého hliníku byl později postaven stadion Juliska. Kolik spraše se vytěžilo, zpracovalo a vypálilo si lze jen těžko představit. Kolik jen spolykalo rozsáhlé barokní opevnění Prahy? Při těžbě spraše docházelo často k archeologickým nálezům. Díky přítomnosti uhličitanů ve spraši, které jsou i součástí kostí, jsou hliníky cihelen výborným místem pro zachování koster živočichů a i lidí. Časté jsou nálezy koster mamutů, srstnatých nosorožců a pozůstatky tábořišť pravěkých lidí. Jeden z nejvzácnějších nálezů byl učiněn i v Letecké cihelně. Jde o nález opracovaného křemencového nástroje - nejstaršího objeveného nástroje člověka na našem území.

Ing. Vít Penížek, Ph.D.
Vědecký pracovník ČZU Praha

 

Bez názvu

Další články autora