Tři perly na konci náhrdelníku

  • Autor: Ing. Vít Penížek, Ph.D., vědecký pracovník ČZÚ Praha
  • Publikováno: 1.2.2015
  • Rubrika: Krajina kolem nás
  • Vyšlo v LN 2/2015

Hluboké údolí řeky Vltavy se stalo ochrannou dlaní pro založení tří osad, které se postupem času spojily v město Libčice. Velkou část svého toku se ale Vltava zařezává do kaňonu a zůstává v něm sevřena. Až za Libčicemi se skály rozestupují a její pouť k soutoku s Labem vede otevřenou rovinou. Prudké skalnaté svahy, které jsou běžné spíše v horských oblastech s drsným klimatem, se tak vyskytují v mnohem příznivějších podmínkách. Orientace k světovým stranám pak hraje významnou roli pro jejich mikroklima – severní svahy jsou studené a vlhké, kdežto jižní a západní svahy jsou vystaveny po velkou část roku slunečním paprskům a poskytují tak vhodné podmínky pro mnohé rostliny a živočichy, kteří si zasluhují naši ochranu.

Proti proudu

Hluboký úzký kaňon Vltavy, tak jak ho známe dnes, začal vznikat až v posledním geologickém období- čtvrtohorách a je poměrně mladý. Místy až 100 metrů hluboké údolí řeka vytesala do skal během posledních dvou milionů let. Předtím voda z většiny povodí dnešní Vltavy odtékala do rozlehlých třeboňských pánví a dále do Dunaje. Až výrazné klimatické změny čtvrtohor, kdy se střídaly doby ledové s meziledovými, přinesly velkou změnu. V důsledku zdvihu jižních hraničních hor otočila řeka svůj proud z jihu na sever. Velká bezejmenná řeka poklidně meandrující rovinatou krajinou se v důsledku velkého odtoku vod z tajících ledovců na konci dob ledových stala dravou a začala se zařezávat do skalního podloží. Tak vzniklo údolí dnešní Vltavy, jejíž jméno je právě odvozeno od jejího rychle proudícího toku (Wilth-ahwa – starogermánsky Divoká voda).

Proměny krajiny v čase

Od poslední doby ledové se klima ustálilo a příroda se začala vyvíjet tak, jak ji známe dnes. Na stráních obrácených k západu a jihu se vytvořily specifické podmínky pro růst dnes již mnohdy vzácných rostlin, a to zejména díky odlišnému mikroklimatu. Jde o výslunné polohy s mělkými výsušnými půdami, kde se příliš nedaří stromům, které zde tvoří své zakrslé formy – především dub. Na takových místech se tvoří skalnaté stepi s tzv. xerofilní neboli teplomilnou vegetací. Rozsah těchto bezlesí, travnatých strání, byl v minulosti mnohem větší, než je dnes. Již od starověku byla takováto místa využívána pro pastvu ovcí a koz, které zamezovaly rozvoji stromů a keřů. To několik posledních desetiletí neplatí, a tak jsou takovéto lokality vzácnější a vzácnější.

V náruči člověka

Významu takových lokalit, jako jsou místa výskytu vzácných rostlin a živočichů, si začal postupně člověk všímat. V kaňonu Vltavy tak postupně začala vznikat maloplošná chráněná území, přírodní rezervace a památky. Tou od Libčic nejvzdálenější je národní přírodní rezervace Drbákov-Albertovy skály, blíže to pak jsou např. Kobylí draha, Zvolská homole, Bílá skála, Podhoří a několik dalších. Náhrdelník těchto „perel“ vzácně zachovalé přírody uzavírají tři chráněná území v těsné blízkosti Libčic: Přírodní památka Větrušické rokle, Máslovická stráň a Hlaváčková stráň.

Na druhém břehu

Větrušické rokle a Máslovická stráň mají podobný charakter. Jde o výrazně skalnaté slunné stráně s výskytem mnoha chráněných rostlin jako je známý koniklec luční, bělozářka liliovitá nebo v časném jaru výrazně žlutě kvetoucí tařice skalní. Typickým zástupcem trav je kavyl Ivanův, tzv. Ivanův vous, který je charakteristický dlouhými chlupatými osinami připomínajícími prachová pírka. Skalní podloží tu tvoří starohorní břidlice staré stovky milionů let, které jsou občas protknuty žílami starohorních čedičů (spilitů) a buližníky. Přírodní rezervace Hlaváčková stráň, nejmladší ze všech tří rezervací, se od dvou předchozích liší tím, že nejde o skalnaté území. Předmětem ochrany je úzká dlouhá suchá louka nad hradbou skal. Hlavním klenotem je hlaváček jarní, nízká, žlutě kvetoucí rostlina, která se v Čechách vyskytuje na nemnoha lokalitách. V posledních letech takových míst dokonce ubývá. Její až deset centimetrů velké, hvězdicovité květy uspořádané do trsů můžeme obdivovat od dubna do května.

Kromě vzácných druhů rostlin jsou slunné a špatně dostupné skály útočištěm i mnoha živočišných druhů, ať jde o zástupce hmyzu nebo i velkých obratlovců. Častými obyvateli těchto lokalit jsou např. u nás největší ještěrka – ještěrka zelená, některé druhy užovek (obojková a hladká), ale i zástupci ze skupiny savců (plšík lískový, netopýr velký, kuna skalní). V noci můžeme ze skal slyšet i houkání výra velkého.

Ačkoli jsou všechny tři přírodní rezervace velmi blízko, a přívozem se do jejich těsné blízkosti dostaneme za pár minut, zůstávají pro nás díky skalnatému reliéfu nedostupné. Stávají se tak v hustě obydlené a intenzivně využívané krajině Dolního Povltaví oázou přírody. A to je dobře.

Ing. Vít Penížek, Ph.D.
Vědecký pracovník ČZU Praha

 

Bez názvu

Další články autora