Tajemné jeskyně

  • Autor: Mgr. Petr Nový, archeolog Středočeského muzea v Roztokách
  • Publikováno: 1.6.2015
  • Rubrika: Zápisník archeologa
  • Vyšlo v LN 6/2015

Když jsem jako malý hltal stránky časopisu ABC, ani mě nenapadlo, že jednou budu pracovat v blízkosti jedné z jeskyní na nepravém místě, jak je tam v jednom článku nazval Vladimír WABI Stárka, skautský vedoucí a speleolog. Postupem času jsem při práci objevoval další a další takové jeskyně, takže se dá říct, že severozápadní okolí Prahy je na takovéto skalní útvary výjimečně bohaté.

Z několika jeskyní v okolí jsou Libčicím nejvzdálenější ty na Holém vrchu u únětic, který je součástí známých Kozích vrchů. Na jižním svahu vrchu pod Alšovou vyhlídkou se před jejím nevelkým portálem nachází malé prostranství, které mě svého času lákalo k provedení archeologického výzkumu. Nedaleké významné pohřebiště, sídliště i bronzový poklad nalezený přes údolí mě utvrdily v domněnce, že Holý vrch hrál v době bronzové důležitou roli v životě našich předků a tato plošinka s jeskyní mohla mít v té době jistý význam.

Zatím ale zvítězily pochybnosti, neboť Holý vrch v minulosti sloužil jako zdroj kamene a je dost dobře možné, že jeho dnešní podoba je výsledkem právě takové těžby. Jeskyňka samotná je pro obývání příliš malá, za nepravidelně obdélníkovým vchodem se nalézá vertikální puklina stoupající několik metrů vzhůru. Je ale možné, že pokud existovala již v době bronzové, mohla sloužit třeba i k uctívání nějakého kultu - vždyť k tomu byl zřejmě určen i nedaleký poklad bronzových dýk. Stejně jako dnes i ve středověku nebo novověku byla jeskyňka parádním dětským úkrytem, stejně tak mohla sloužit i jako úkryt před deštěm pro pasáčky ovcí. Ještě v 19. století se na okolních svazích páslo až ke dvou tisícům kusů.

Při detailním průzkumu temena vrchu je možné najít ještě jednu nepravidelně trojúhelníkovitou puklinu, otevřenou západním směrem k úněticím.

Již v povídání o Liběhradu jsem zmínil důležitou osobu archeologa amatéra Václava Krolmuse. Při svém průzkumu krajiny zaznamenával nejen archeologické lokality, ale i nejrůznější pomístní jména a k nim se vztahující pověsti a pověry. Hůře přístupná jeskyně na Holém vrchu tomuto badateli unikla, další a známější na nedalekém Levém Hradci již nikoliv.

Může za to určitě její poloha na severním svahu akropole hradiště, které Krolmus důkladně zkoumal a rozmluvou se zdejšími obyvateli shromažďoval informace o nálezech a pověstech vztahujících se k tomuto místu.

Z někdejších několika Kozích děr se dodnes zachovala pouze jediná a zřejmě největší jeskyňka v nevelkém skalnatém výchozu, dnes skrytém v hustém křovinatém porostu prudkého svahu hradiště nad řekou. Za nízkým půlkruhovým vstupem se otvírá zhruba trojúhelníkovitý prostor, kde se může postavit průměrně vysoký člověk. V případě potřeby se do jeskyně dokáže vměstnat několik osob. Dle pověstí sloužily tyto díry jako úkryt pro místní obyvatele v době válek a ukryté kozy měly svým mlékem obstarávat lidem potravu. Podle velikosti jeskyně a jejího umístění je ale pravděpodobnější, že díry získaly své pojmenování podle koz, které se zde pod dohledem pasáčků proháněly na pastvě.

V sousedství Levého Hradce se nachází dnes zazděná puklinová jeskyně na úpatí vrchu Řivnáče. Dle popisu učiněného před sanací skalní stěny se jedná o útvar podobný jeskyni na Holém vrchu - 3 m od paty skály se v místech malé skalní lavice otevírala klínovitá puklina dole široká 0,25 m, nahoře 0,6-0,8 m, po 3 m se rozšiřující do různých výšek 1-1,5 m a šířek 0,7-1,2 m. Délka pukliny prý dosahovala přes 30 m!

Jak vypadala jeskyně pod úholičkami, či spíše nad Morání, už pravděpodobně nikdy nezjistíme. Dosavadní marná pátrání pravděpodobně odkazují na skutečnost, že jeskyně již přirozeně nebo umělým zásahem zanikla. Jediné, co o ní víme, jak jinak než od Václava Krolmuse je, že v 50. letech 19. století zde tento archeolog viděl v místě zvaném Gertrudin kout jeskyni s kamenným stolem, do které by se vešli 3 až 4 lidé. Existence kamenného stolu vychází z Krolmusových romantických představ, ve skutečnosti se mohlo jednat o malou dutinu s vnitřním skalnatým schodem.

Nejbližší i nejzajímavější je však většině místních známá Drábovna, nacházející se proti Letkám v jižní stěně skalnatého vltavského břehu. Mnohokrát popsaná pseudokrasová jeskyně byla jako jediná podrobena archeologickému průzkumu, při kterém byla nalezena keramika z mladší doby bronzové. Odskočil si sem významný archeolog, specializující se na archeologický výzkum jeskyní, František Prošek, který zde možná doufal najít pozůstatky lidské přítomnosti ze starší doby kamenné, které se věnoval nejvíce. Vzhledem k nepřístupné poloze jeskyně i značnému sklonu a členitosti vnitřního prostoru je jasné, že se nejednalo o prostor vhodný k trvalému obývání. Zdali zlomky nádoby odráží například nějaké kultovní praktiky, jejichž stopy se v předchozích jeskyních nedochovaly, dnes už asi nezjistíme. Václav Cílek při návštěvě jeskyně nalezl zlomek pravděpodobně středověké keramiky, který považoval za doklad jejího využívání pastevci. Toto vysvětlení je však dle mého nepravděpodobné. Poslední, co by pastevec při slézání zdejších skal potřeboval, je křehká a k nošení nepraktická keramická nádoba. Václav Cílek zavrhl využívání jeskyně jako skrýše loupežníků, odvozované od jejího názvu. Jeskyně je zdaleka vidět, tedy alespoň z protějšího břehu nebo z řeky. Oproti tomu ale pro někoho, kdo zdejší krajinu nezná a přichází od Větrušic, zůstává skryta. Myslím si tedy, že nádobu do jeskyně přinesli lidé z této vsi, když se sem uchylovali v období válečných konfliktů před řádícími vojáky. Mnohé takové "návštěvy" ve svých knihách na základě farních kronik a jiných archiválií popisuje ve svých povídkách kaplan z klecanské fary Václav Beneš Třebízský.

Mgr. Petr Nový
Archeolog Středočeského muzea v Roztokách

 

Bez názvu Bez názvu

Další články autora