Základní pravidlo dobrého restaurátora je šetrnost

Rozhovor s akademickým sochařem-restaurátorem Janem Víchem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.8.2015
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 8/2015

Rozhovor s akademickým sochařem a restaurátorem Janem Víchem.

Jan Vích absolvoval v letech 1974 – 1980  obor sochař a restaurátor na Akademii výtvarných umění v Praze ve speciálce pod vedením akademických sochařů Antonína Nykla (1914-1985) a Miloše Axmana (1926-1990). Při přípravě na tento rozhovor jsem si  vytiskla  profesní životopis J. Vícha a nevěřila jsem vlastním očím. Vyjel mi  několika stránkový seznam soch, sousoší a architektonických památek, na jejichž rekonstrukci a  údržbě se podílel buď jako člen výtvarné skupiny, nebo skupinu přímo vedl či restaurátorské práce realizoval sám. A to u každého odstavce je v úvodu napsáno, že se jedná pouze o výběr těch největších či nejvýznamnějších prací. Je příjemné vědět, že k  nim patří i socha Krista od sochaře Františka Bílka na našem katolickém hřbitově, kterého J. Vích v roce 2007 restauroval a v červnu t.r. provedl nutné údržbové zásahy, aby byla socha zachována v co nejlepším stavu i pro generace příští.  Může za to tedy   náš „Kristus“, který mě k J. Víchovi přivedl a jsem oběma vděčná za následující rozhovor, který je mně vzhledem k oboru, o kterém je veden, obzvláště blízký, a tak doufám, že zaujme i vás.

Jste více sochařem, či restaurátorem?

Jsem sochařem, který se plně věnuje restaurování soch.

Je každý sochař zároveň dobrým restaurátorem?

To není tak jednoznačné, ale nebýt sochařů, nebylo by restaurátorů. Přesně tak ten obor vznikl -  na základě šíře poznání sochařů z vlastní tvorby a vlastních zkušeností.

V jaké době u nás oficiálně vznikl a začal se vyučovat?

V 60. letech minulého století u nás obor sochařského restaurování  založil akademický sochař Josef Vágner na UMPRUM. Později přešel na AVU.

Až v 60. letech? To jsme předtím žádné restaurátory soch neměli?

To víte, že měli. Existovali už za první republiky, ale v osmačtyřicátém jim byly zrušeny živnosti a restaurátorství se jako obor na řadu let úplně vytratilo. Mluvíme ale o restaurování soch, malíři -restaurátoři mají nepřerušenou tradici také už od první republiky, kdy ji založil profesor Slánský.

Historie praví, že prvorepublikoví řemeslníci byli klasa. Platí to i pro restaurátory?

Naprosto, a přesně jak říkáte, byli to řemeslníci.  Restaurátoři v té době nebyli totiž považováni za umělce, neboť restaurátorství  bylo  tehdy jen  jedno z klasických řemesel navazujících na svůj obor.

Jak se jim říkalo?

Kameníci či kamenosochaři.

Je restaurátor resp.  kamenosochař více než sochař?

To bych si netroufl tvrdit, ale chcete-li abych porovnal tyto dva obory, tak restaurátor musí mít výtvarný talent stejně jako sochař, navíc se musí dobře orientovat v oboru, musí  se umět vcítit do autora, musí mít historické znalosti a musí znát staré technologie i současné metody údržby.


Hm, tak je to jasné. Restaurátor je  více než sochař.

Restaurátor získává zkušenosti po celý profesní život. Každý objekt, každé dílo je originální a každá práce na něm je stejně tak originální. V tom je ta práce velmi zajímavá, ale také složitá a zodpovědná.

Takže se ještě nemohu považovat za restaurátorku, když jsem vám pomáhala  s Kristem na hřbitově?

Rád bych vám odpověděl, že ano, ale v našem oboru se opravdu nelze  naučit jednu metodu a pak to sekat jako Baťa cvičky.

škoda, ale začít od Krista je alespoň dobrý začátek, ne?

Přímo ideální. Správný restaurátor musí znát staré i nové. Musí se vyznat v  historických postupech,  ale zároveň musí neustále sledovat vývoj nových technologií.

Platí to i pro invenčního sochaře?

Ten to  má o poznání jednodušší. Ten si může v podstatě dělat, co chce a vybrat si to, co mu nejvíce vyhovuje. Může modelovat sochy z hlíny, odlévat si je do sádry, nebo je sekat do kamene, a když to neumí, tak je může klidně vyřezávat.

Anebo tisknout na 3D tiskárně.

I to jsem viděl, ale to už je mně osobně velmi vzdálená  průmyslová technologie, která  se dá těžko zařadit mezi umění.

Zatím.

Já jsem toho názoru, že když se díla nedotkne lidská ruka a přeruší se po staletí uznávaná dovednost  oko-ruka-nástroj, tak už to přestává být umění, ale  je to průmyslový výrobek.

Moje řeč, zůstaňme raději u klasické sochařiny. Který druh je vám nejbližší?

Já jsem staromilec, takže mně se úplně nejvíce líbí ty nejstarší sochy, které lidstvo má.

Aha, tak hurá do  Egypta. Byl jste tam?

Ano, byl jsem tam několikrát a jak asi tušíte, netrávil jsem čas opalováním u moře, ale cestoval jsem a studoval paměť lidstva, např.  v Luxoru, údolí  králů, v Karnaku,  u  pyramid v Gíze atp.  To mě zasáhlo asi nejvíce.

K čemu jste tam dospěl? Jak moc se od dob egyptských sochařů tento obor vyvinul?

Budete se divit, ale řemeslné postupy se za těch několik tisíc let de facto nezměnily. Používání náčiní, způsob opracování kamene nebo broušení nástrojů…  V zásadě stejné jako dnes, i když se to vše v posledních desetiletích  na úkor ručního zpracování dosti mění.

Broušení nástrojů? To už ve Starém Egyptě byly sochařské nástroje z kovu?

Ano, z mědi.

A nebyla měď na opracování kamene  moc měkká?

Byla, ale oni ji již tenkrát uměli částečně kalit a navíc pracovali s poměrně  měkkými materiály, takže to šlo.

Nejste vy také tak trochu egyptolog?

Bohužel ne, ale přiznám se, že jsem se tou myšlenkou jeden čas velmi vážně zabýval. Znáte to. Přijde vám do ruky poutavá kniha, nebo se potkáte s někým zajímavým, který vás nadchne a bezděčně nasměruje.

Že by nějaká Kleopatra?

Ta zrovna ne, ale nebyl to nikdo menší než významný český egyptolog,  spoluzakladatel Československého egyptologického ústavu   Zbyněk Žába (1917-1971), který se v 60. letech přátelil s mým otcem a jezdil k nám často na návštěvy.  Jako kluka mě nasměroval na studium střední školy do Hořic a vypadalo to, že bych s ním po studiích mohl  do Egypta odjet a pracovat tam s ním.

školu jste úspěšně absolvoval, tak proč jste nakonec neodjel?

Znamenalo to zvládnout nejen historii a výtvarničinu, ale také jazyky, což se mi zrovna moc nedařilo.

Jazyky coby kámen úrazu, řečeno vaší terminologií?

Bohužel je to tak, na studium jazyků nemám dost trpělivosti, tak jsem Egypt vzdal, ale pravda je, že už na konci studií v Hořicích jsem věděl, že se chci kromě vlastní tvorby věnovat restaurátorství.

Jak se jmenuje obor, který jste v Hořicích vystudoval?

Reprodukční kamenosochařství.

Reprodukční, tedy rozmnožovací?

Ano, už za dob Rakouska existovali tzv. reprodukční kamenosochaři, kteří sekali kamenné kopie, tedy reprodukovali sochy.

Jak vlastně vzniká kopie sochy?

Nejčastěji se udělá odlitek originálu a podle odlitku se socha kopíruje.  Zaměří se hlavní body a za  pomoci jednoduchého pantografu se přeseká do kamene.   

Vznikaly stejnou metodou i kopie  soch na Karlově mostě, které jsou snadno od originálů rozpoznatelné, neboť  svítí žlutou novotou?

Přesně tak. Ty žluté, o kterých mluvíte, jsou vytvořeny z hořického pískovce, a stále tam přibývají. I já jsem tam jedno sousoší restauroval.

Vážně? Které?

Sv. Františka Xaverovského od F. M. Brokoffa. Originál z r. 1711 byl při velké povodni v r. 1890 stržen do Vltavy a rozlámal se. Jeho vyzvednuté části v r. 1906 sestavil sochař Čeněk Vosmík a řešilo se, zda na most postavit opravený originál, nebo raději kopii. Nakonec originál putoval do lapidária Národního muzea a na mostě stojí  kopie, kterou v r. 1913 provedl Čeněk Vosmík.

A vy  jste restauroval tu kopii?

Ano, však už byl nejvyšší čas, neboť je jí více než sto let.

Chápu,  že udělat věrnou kopii sochy je těžší, než vytvořit sochu novou, ale přesto  raději obdivuji originál, než jenom jeho kopii.

Kopie je vlastně nové dílo a jako taková  má svou uměleckou hodnotu. I na té nejdokonalejší kopii se objeví rukopis jejího tvůrce. A je-li  to člověk schopný a talentovaný, tak vznikne hodnotná věc, která stojí za zachování.

Asi je dost těžké rozhodnout, kdy je vhodné nechat sochu zkopírovat a originál schovat.

Každá socha má svůj život. Nově vysekaná vypadá jinak, za sto let vypadá jinak  a za dalších tři sta let už může být od originálu hodně vzdálená, ale pořád si  udržuje svůj originální charakter, a pokud nebyla podrobena necitlivým obnovám, stárne ušlechtile.

A čím je starší, tím je těžší ji kopírovat.

Ano, nově sekaná  kopie je vždy vedena snahou přiblížit se originálu v původní podobě, ale odlitek zachytí podobu originálu v určité aktuální části jejího života, takže máte pravdu, není dobré nechat sochy úplně zchátrat.

Mnohdy  jim chybí celé části, což jsme mohli pozorovat i na našem hřbitově na Kristovi, kterému, pokud si pamatuji,  upadl malíček.

Socha na libčickém hřbitově je poměrně zachovalá a domodelovat tak drobné chybějící části, jako je kus ruky, nebylo moc obtížné. Mnohem obtížnější je restaurovat sochy, kterým chybí rozsáhlé partie a  není k nim zachována žádná dokumentace. To se musí restaurátor doslova převtělit do autora, porozumět původnímu materiálu i kompozici a doplnit chybějící části tak, aby to ve výsledném dojmu bylo co nejméně pozorovatelné.

Měla by restaurovaná socha ve výsledku vypadat jako nová?

Někteří zadavatelé a investoři si to tak představují. Zaplatí si, a tak chtějí za své peníze něco nového.

Ze starého nové?                                                                                      

Jo, z babičky mladici. To je poněkud naivní představa o restaurování. Realita je jiná.

Jaká je tedy realita? Kam až jdete, co opravíte, domodelujete, odstraníte a nahradíte moderním materiálem?

Dobrý restaurátor musí mít pořád na paměti základní restaurátorské pravidlo – šetrnost. Musí ctít autora,  způsob zpracování originálu i jeho věk.  V praxi to znamená, že když čistím sochu, tak z ní nemusím servat všechno tak, aby byla po mém zásahu bílá jak alabastr.  Stále musím mít na mysli šetrný přístup a dělat jen takové zákroky, které zachovají sochu a všechny její hodnoty do budoucna.


A jak je na tom vlastně ten náš Kristus?

Dobře. Byl jsem mile překvapen, že restaurátorské práce, které jsem na soše i architektuře kolem něj se svým týmem před osmi lety vykonal, docela drží. Zaznamenal jsem jen drobné známky opotřebení, které jsem opravil, sochu vyčistil a napustil ochrannými přípravky.

A líbí se vám ta socha?

Jistě, je to typické dílo Františka Bílka (1872-1941), který je představitelem epochy symbolismu a secese.  

Ta socha na mě působí až mysticky, vypadá vyšší než je, a ta ruka... Chce se mi věřit, že nás má chránit.

Myslím, že to vnímáte správně. Bílek  měl hluboké náboženské cítění a ve svých dílech se snažil spojit křesťanské i orientální náboženství a ztvárnit mystickou jednotu. Jeho první díla, která znázorňovala bolest a zoufalství nad vinami lidstva, postupně opouštěl. Jeho postavy se přestaly sklánět, ale naopak tyčily se vzhůru a svými významnými gesty symbolizovaly naději, vykoupení a víru.

Naděje, vykoupení a víra? Optimističtější konec tohoto zajímavého rozhovoru  se sympatickým, moudrým a skromným restaurátorem Janem Víchem jsem si nemohla přát. Již roky se jako sousedé potkáváme při venčení pejsků a já vůbec netušila, s jak velkým umělcem mám tu čest. Vřelé díky, mistře.

Další články autora