Nejsem v Libčicích poprvé

Rozhovor s legendárním moderátorem Alexandrem Hemalou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.3.2015
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 3/2015

Alexandr Hemala , který letos  moderoval  náš Městský ples,  se narodil v r. 1952, absolvoval obchodní akademii a následně pak Fakultu žurnalistiky UK v Praze, je  ženatý a má tři, dnes již dospělé děti.  Patří mezi nejznámější a nejpopulárnějších hlasatele své doby, což má potvrzeno dokonce  oficiálním oceněním, neboť v r. 1990 byl vyhlášen nejoblíbenější tváří Československé televize. Snad jen kromě dětí narozených po roce 2000 jej všichni  dobře známe. Téměř denně vstupoval z obrazovky do našich domácností a tak, jak bylo ve své době dobrým zvykem, přál nám hezký večer, seznamoval nás s přehledem pořadů na tehdejších dvou televizních kanálech  a posílal děti spát, když byl film označen nepopulární hvězdičkou…

Jak jste se k hlasatelství vlastně dostal?

Popravdě řečeno, ono si mě našlo samo. Když mi bylo dvacet let, tak jsem sice neměl  jasno v tom, co bych chtěl dělat, ale úplně přesně jsem věděl, co rozhodně dělat nechci - sedět v kanceláři. Dva roky po absolvování obchodní akademie jsem si to vyzkoušel a bylo mi jasné, že ohýbat páteř nad papíry  není nic pro mě, a tak jsem hledal různé únikové cesty.

O jakém roce se to bavíme?

Psal se tehdy rok 1973, kdy se mi dostaly do ruky noviny s inzerátem Československé televize, která tehdy vyhlašovala konkurz na externí hlasatele. „Proč to nezkusit“, řekl jsem si a přihlásil jsem se.

Být krásná hlasatelka v televizi, to byl sen mnoha dívek.

Taky že jo. Bylo  jich v Majakovského sále v Národním domě na Vinohradech plno. Sál praskal  ve švech  a v koutku se nesměle krčilo jen pár chlapců.

Jak ten konkurz probíhal?

šlo to rychle, kdo koktal, šišlal nebo šilhal, šel rovnou domů. Zbytek  prošel ještě dvěma koly výběrového řízení včetně kamerových zkoušek na Kavčích horách.

Věřil jste si? Čekal jste, že uspějete?

Kdepak, v tak velké konkurenci mě to ani nenapadlo, ale nakonec  byly vybrány tři dívky a z mužů jen já.

Mám zkušenosti z rozhlasu, kde šilhání sice nevadilo, ale jakákoli drobná odchylka od správné výslovnosti byla okamžitě „trestána“ tvrdým tréninkem s logopedem v hlasatelském kurzu.

V televizi to bylo naprosto stejné. Přestože jsem prošel hustým sítem výběrového řízení, putoval jsem rovnou k profesorce Rottové na DAMU na hlasová školení.

Kdy jste se poprvé v živém vstupu posadil před kameru,  a jak vám u toho bylo?

To vím naprosto přesně, protože na to se nedá zapomenout. Poprvé  naživo na Mikuláše v roce 1973. Dnešní moderátoři, kteří mají k dispozici čtecí zařízení nebo nápovědu z produkce do sluchátek, by se asi divili.

Měl jste trému?

Děsnou. Třásl jsem se jako osika a pěkně jsem se zakoktával. Žádná paráda to fakt nebyla. Hned po prvním vstupu mě pan režisér Laňka, který měl vysílání na starosti, spucoval,  ať si nehraju na hrdinu a klidně to alespoň pořádně přečtu, když si nic nepamatuji.

Trénink dělá mistra.  

To platí v každém oboru, takže i já jsem se postupem času  velké  trémy zbavil a získal na sebejistotě, ale ten svazující pocit, že to, co vypustím z úst, uslyší miliony lidí a nedá se to vzít zpátky, byl pro mne vždy velmi zavazující.

Byli jste za brebty či formulace, které by mohly být chápány  jako politické narážky pokutováni?

Za brebty ani ne, ale když to bylo něco, co skutečně bouchlo do uší, tak ano.

Například?

Vzpomínám si, jak jedna kolegyně při uvádění nějakého ruského válečného filmu řekla, že tímto snímkem si připomeneme 30. výročí osvobození Československa od sovětské armády. Myslím, že toho večera pracovala zadarmo a ještě měla co vysvětlovat u šéfa na koberečku.

Televize vždy dbala na to, abyste byli vzorně oblečení, ale zajímalo by mne, co je pravdy na tom, že jste sice měli na sobě sako, košili a kravatu či motýla, ale místo kalhot klidně šortky nebo džíny.

To je pravda. Dbalo se spíše o tu horní polovinu oblečení, protože jsme vždy seděli buď za stolem, nebo nás kamera zabírala jen do pasu.

Vaším souputníkem byl Miloš Frýba, o kterém bylo známo, že byl velký vtipálek.

Kolega Frýba? S tím fakt nebyla nuda. Jednou jsem přiletěl do studia těsně před vstupem s tím, že na sebe rychle hodím sako, zasednu a spustí se kamera. Režisér mi už odpočítával vteřiny  10, 9, 8… a já se ne a ne do toho saka nasoukat. Na kameře se rozsvítila červená a já před ní stál celý zpocený hrůzou, přiškrcený a pokroucený v podivném saku, z kterého mi nekoukaly ruce, neboť  vtipálek Frýba mi zašil rukávy. Už ani nevím, co jsem tam koktal.

Kanadské žertíky jsou největší zábavou především pro jejich autory.

Přesně tak. Kolega Frýba pozoroval mé utrpení skrze prosklenou stěnu, která oddělovala hlasatelnu od režie a královsky se bavil.

Jak dopadl, když jste se po odhlášení vysoukal ze saka a z hlasatelny ven?

To víte, že jsem klel  a na jeho hlavu padala silná slova, ale on v tom uměl chodit. Odzbrojil mě  svým smíchem a poznámkou, že jsem si coby mrzáček v perfektně ušitém saku jistě získal nejednoho soucitného diváka…  Na Miloše se člověk nemohl zlobit.

Na obrazovce ale  nepůsobil zrovna jako veselá kopa.

Nepůsobil, ale byl. Jeho vtípky nebraly konce a byla s ním  opravdu velká  legrace. Rádi a často na něj s bývalými kolegyněmi  vzpomínáme.  Zanechal v nás spoustu úsměvných vzpomínek a díky tomu je tu stále s  námi a není zapomenut.

Bohužel zemřel v r. 2010 v pouhých  65 letech a v televizi pracoval až do roku 2008 coby režisér dne. V té době už Česká televize existenci hlasatelů a hlasatelek zrušila.

Hlasatelská profese v ČT byla zrušena koncem roku 2005, ale než padlo konečné rozhodnutí, mělo to určitý vývoj. Nejdříve nám byly v r. 1997  stálé zaměstnanecké smlouvy    změněny na externí a zároveň se proslýchalo, že „staré“ tváře budou nahrazeny novými.  K tomu nakonec nedošlo, i když několik nových hlasatelů bylo přijato. Na pár  let nastalo  období klidu, které však skončilo v roce 2001, kdy začalo vedení televize znovu vážně uvažovat o tom, že programoví hlasatelé jsou přežitkem a že je lze docela dobře nahradit moderním systémem upoutávek či grafikou. Naše práce byla pomalu na ústupu. Již jsme nehlásili celodenně, ale jen v hlavních časech a navíc se skoro vše předtáčelo.

Na tu dobu si moc dobře pamatuji.

Poslední svou hlasatelskou službu jsem měl na Silvestra roku 2005. Byla to nejen moje poslední služba, ale úplně poslední hlasatelský vstup v České televizi vůbec.  Byl jsem to tedy nakonec já, kdo se  naposledy rozloučil s diváky  za všechny  své kolegy a kolegyně.  Programoví televizní hlasatelé tím definitivně pověsili  svou profesi  na pomyslný hřebík.

Kdybyste měl tu moc, vrátil byste hlasatele na  televizní obrazovky?

Přiznám se, že jsem o tom až tak nepřemýšlel, ale protože se každá televizní stanice snaží od ostatních odlišit, je docela možné, že se dříve či později hlasatelé na obrazovce zase objeví. Pravdou ale je, že moderní televizní grafika natolik postoupila, že se veškeré programové informace k divákům dostávají jinak, dostatečně a včas.

Nejste sice denně na obrazovce, ale profesi moderátora jste zůstal věrný dodnes.

To je pravda, nadále moderuji různé společenské akce,  besedy, uvádím koncerty, různá společenská setkání, mám pořady v televizi i v rádiu. Práce mám stále dost.

Nesmíme zapomenout na slavný pořad pro kutily Receptář prima nápadů, který jste převzal  po Přemkovi Podlahovi. Nemohu se u toho nezeptat, zda jste kutil, nebo zda alespoň umíte doma zatlouct hřebík.

úplně levý nejsem, ale Přemkovi Podlahovi nehodlám konkurovat, což  ani nejde. On sám by králem kutilů a mohl rozdávat dobré rady na potkání. Se mnou je to jinak. Neosobuji si právo někomu radit, a tak mojí rolí v tom pořadu je se šikovně ptát a získávat pro diváky dobré rady od pozvaných odborníků.

Mezi společenské akce, které moderujete,  patří i plesy, čímž se šikovně dostávám k 31. lednu, kdy jste byl „programovým hlasatelem“ na  našem  10.  Městském plese.

Velmi rád a nebyl jsem v Libčicích poprvé. Jestli počítám správně, tak jsem se vašeho plesu zúčastnil   letos  již pošesté.

Co se vám vybaví, když zaslechnete název Libčice nad Vltavou?

To vím naprosto přesně a asi  budete překvapená, že to nejsou vůbec žádné plesové zážitky, protože já  jsem poznal Libčice o mnoho let  dříve. Coby  osmnáctiletý mladík s ještě mokrým  řidičákem jsem si tajně půjčoval tátovo auto s tím, že si musím trochu „zařídit“ a má nejoblíbenější  trasa byla  Dejvice – Černý Vůl – Tursko - Libčice a zpět.  Už tenkrát jsem byl  malebným údolím řeky Vltavy okouzlen a ten pocit přetrvává dodnes.

Soudě podle vaší úspěšné účasti ve Star Dance předpokládám, že se na plesech kromě moderování věnujete i  tanci.

Upřímně řečeno, ani ve snu by mě nenapadlo, že část svého života protančím. Taneční jsem v mládí absolvoval stylem jednou na parket a třikrát za roh do hospůdky k Medvídkům, takže tancem jsem zůstal skutečně nepolíben.

Takže jste nabídku do Star Dance přijal, aniž byste měl jakoukoli taneční průpravu?

Právě proto jsem svou účast velmi zvažoval, ale moje dobrá žena Vlasta rozhodla za mne tvrzením, že zkusit se má všechno. Jen trochu zalitovala toho, že mě celý život marně přemlouvala k tanci a teď, když už to vzdala, tak já se téměř v důchodovém  věku  vrhám na parket.

A stálo to za to?

Zkušenost to byla rozhodně dobrá. Vyfasoval jsem skvělou trenérku a znamenitou tanečnici Jitku šorfovou, která se mnou měla svatou trpělivost, ale někdy to byl opravdu velký stres. To si ve zkušebně perfektně nacvičíte tanec, pak vylezete na parket do přímého přenosu, oslní vás světla ze všech stran a vy rázem nevíte co kde začít a co kde skončit. Dost dobrý adrenalin.

Jestli počítám dobře, tak se více než 30 let pohybujete ve světě médií. Kdyby se znovu psal rok 1973, držel byste v ruce noviny s inzerátem na hlasatele, šel byste do toho znovu?

Ani minutu bych neváhal.  Bylo to krásných 33 let, kdy jsem se setkával se zajímavými lidmi a spolupracoval s velikány  zábavy jako je Jiří Wimmer,  Stela Zázvorková, doktor Plzák, Radek Brzobohatý, Jiří Krampol a řada dalších. Co jméno, to osobnost a nezapomenutelný zážitek. Netvrdím, že vše bylo vždy zalito sluncem, ale fakt je, že tam nahoru  každý den děkuji za příležitosti, které jsem dostal.

 

Bez názvu Bez názvu

Další články autora