MAMMA MIA ve fotografii

Rozhovor s fotografkou Monikou Odehnalovou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.2.2015
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 2/2015

Monika Odehnalová, fotografka, která žije v Libčicích teprve dva roky,  je momentálně na rodičovské dovolené s roční dcerou Lilianou. Navzdory tomu se aktivně  věnuje fotografování nejen ve svém ateliéru, ale i v exteriérech. Nejraději fotografuje lidi, jak sama říká, a opravdu to umí. Dokáže vystihnout ten pravý okamžik, zaznamenat neopakovatelné kouzlo světla a emocí, kterými každá její fotografie dýchá. Jsem si jistá, že právě pro tento  její nesporný talent, který se snoubí s jejím skromným a kultivovaným vystupováním,  si ji vybral Janis Sidovský,  PR manažer muzikálu MAMMA MIA,  jako fotografku, která měla za úkol dokumentovat vznik tohoto světově nejúspěšnějšího muzikálu u nás,  od prvních zkoušek až po premiéru.

 

Možná bychom měli  čtenářům, kteří ještě nic o muzikálu MAMMA MIA neslyšeli, říci něco bližšího.

MAMMA MIA se poprvé na divadelní scéně objevila již před patnácti lety v Londýně.

 

A od té doby zaznamenala závratný úspěch.

údajně je to muzikál, který se nejrychleji ze všech dostal do světa, a doposud jej viděly desítky milionů diváků, jejichž počet stále vzrůstá.

Tomu se vůbec nedivím, protože má dobrý základ v původní strhující hudbě švédské hudební skupiny ABBA, která od r. 1974 až do svého rozpadu v r. 1982  obsazovala  svými hity všechny přední příčky světových hitparád.

To je pravda.  Podmínkou bývalých členů skupiny ABBA a autorů hudby i textů všech písní v muzikálu,  Benna Anderssona a Björna Ulvaeuse bylo, aby se staly součástí příběhu v původní podobě.

O to to bylo těžší pro libretistku, která se s tím vyrovnala neuvěřitelně obratně. Viděla jsem ten muzikál v originále, a přestože mám ABBU naposlouchanou, chvílemi jsem pochybovala, zda texty písní nejsou přizpůsobeny příběhu. Tak přirozeně do něj zapadají.

Libreto pro divadlo i filmové zpracování napsala Catherine Johnson, která má za sebou již hezkou řádků úspěchů. Za  MAMMA MIA byla nominována na ocenění Tony Award za nejlepší libreto.

Film s Meryl Streepovou v hlavní roli už byl uveden do našich kin a šel i v televizi.

Světovou premiéru měl v Londýně v r. 2008 a již proletěl svět. S globální tržbou 602 milionů dolarů je prý jedním z komerčně nejúspěšnějších snímků všech dob.

 

12. a 13. prosince  byl tento muzikál poprvé uveden v české verzi v Kongresovém centru v Praze. Co myslíš, zaznamená stejný úspěch jako jinde ve světě?

To by bylo splněné přání všech, kteří se na produkci podílejí. Mohu-li posoudit podle úspěšné premiéry ve hvězdném obsazení, je velmi pravděpodobné, že muzikál bude i u nás kasovním trhákem.

Kdo hrál hlavní roli?

V hlavní roli zazářila Alena Antalová, kterou mohou televizní diváci znát ze seriálů Pojišťovna štěstí, Četnické humoresky nebo Letiště, ale jinak působí v angažmá v divadle v Brně, kde úspěšně účinkuje v mnoha činoherních i muzikálových inscenacích.  Jako Donna v MAMMA MIA je fakt  výborná. Krásně hraje, tančí i zpívá.

Jestliže autoři písní, Benny a Björn, trvali na původních textech, jak moc  tím byl omezen překladatel do češtiny Adam Novák?

Adam Novák je velmi zkušený překladatel, který se specializuje na divadelní hry a muzikály. Říká, že MAMMA MIA je splněním jeho patnáctiletého snu. České překlady písní skupiny ABBA byly povoleny majitelem autorských práv poprvé, a to výhradně pro tuto divadelní produkci. Podle licence se musel překladatel striktně držet původních textů. Drobné výjimky byly povoleny jen s ohledem na jazykové rozdíly, frázování a stavbu rýmů.

Jak  se ke spolupráci s takovým úspěšným projektem dostala fotografka z Libčic?

šťastnou náhodou. Chyběl jim fotograf, a tak jsem jim na doporučení jedné mé známé poslala své portfolio, které je k mé velké radosti zaujalo. Sepsali jsme smlouvu a už to bylo.

Jak probíhalo vlastní focení?

Dalo by se říci, že jsem tvořila fotodokumentaci od prvních zkoušek až po premiéru.

První zkoušky se obvykle nekonají na jevišti.

To mě trochu překvapilo. První zkoušky probíhaly v Karlíně v prostoru, který mi připomínal spíše tělocvičnu. Zkoušelo se po částech, třeba po deseti stránkách scénáře a s různými alternacemi. Na mně bylo vyfotit všechny a všechno.

Dívala jsem se do programu a mám pocit, že MAMMA MIA má nejvíce alternací ze všech muzikálů, které jsem kdy u nás viděla.

To je možné, protože až na jednu výjimku mají všechny postavy tři a některé dokonce čtyři alternující představitele a mým úkolem bylo nafotit všechny, což v konečném důsledku byla spousta lidí a spousta snímků.

Byly zkoušky mimo jeviště  ještě v civilním oblečení?

Přesně tak, proto jsem odlišila  fotografie z těchto nekostýmovaných zkoušek   tím, že jsem je prezentovala v černobílé verzi tak, jak jsou uvedeny v tištěném programu.

Za jak dlouho jste se propracovali na jeviště?

Tomu ještě předcházely zkoušky v jedné velké hale na Výstavišti, kam jsme se přesunuli zhruba po prvním měsíci zkoušení. Tam se zkoušelo již v kostýmech a v základních kulisách,  proto jsem tam už fotila na barvu.  Na jeviště v Kongresovém centru jsme se dostali až na poslední dva týdny před premiérou.

Jestli  dobře počítám, tak na nastudování byly jenom dva měsíce?

Když pominu individuální přípravu herců, zpěváků, muzikantů a tanečníků, tak  vlastní nazkoušení  skutečně trvalo pouhé dva měsíce. Navíc v několika alternacích.

Ředitel ZUš V. Kliment se v rozhovoru do lednových LN zmínil o tom, že v orchestru MAMMA MIA hrají muzikanti z Libčic.

To je pravda, alternují tam tři baskytaristi:  Vladimír  Kliment, František Raba a Peter Pavlík. Zajímavá náhoda, že se na tom projektu podílí tolik lidí z Libčic, že? 

Jak na tebe ten muzikál působí?

Skvěle. Je to veselé, dynamické, plné barev a tance. Pro fotografa přímo ráj. Pohybuje se tam spousta lidí, velký kompars, který musí zpívat i tančit.

Zaznamenala jsi předpremiérovou nervozitu, o které herci často rádi mluví?

Zkoušky byly velmi uvolněné, ale jakmile se blížil termín premiéry, tak začali všichni být trochu nervózní a poslední dva týdny v Kongresovém centru už bylo cítit  opravdu velké napětí.

Není divu, když měli jenom dva týdny zkoušek na jevišti, což se mi zdá velmi málo.

Právě, a během té krátké doby bylo potřeba dokonale sladit zvuk, světla a spoustu technických detailů tak, aby to na premiéře klaplo. A to vše náhle ve velikém prostoru, který předtím na žádných zkouškách nebyl.

Takže tekly nervy?

To bych ani neřekla. Nervozita byla, ale navzdory tomu byli všichni k sobě stále milí a profesionální. Nezažila jsem nikoho, ani z těch větších hvězd, že by vyvolal nějaký konflikt nebo se dohadoval s režisérem.

Jak se ti fotilo v divadle, kde není světlo uzpůsobené pro fotografa, ale pro diváka?

Ze začátku ne moc dobře, protože světla nesvítila na osoby, což bych potřebovala, ale třeba na nábytek.

A co přesunuli?  Světlo, herce či nábytek?

Kvůli mně nic. Já jsem to prostě fotila tak, jak to bylo. Prioritou bylo představení nazkoušet a ne pózovat pro fotografa. Samozřejmě ale jednu chvíli bylo nutné instalovat nasvícenou scénu a herce pro focení podle přání PR manažera, abych mohla pořídit kvalitní fotky pro reklamní účely. Při zkouškách se to bez přídavného osvětlení pořídit v požadované kvalitě opravdu nedalo.

Jak jsi si s tím nedokonalým světlem  nakonec poradila?

Každý fotograf ví, že dobrou fotku dělá dobré světlo, kterého tam  opravdu moc nebylo. Naštěstí mám fotoaparát, který lze nastavit tak, aby i takové obtížné podmínky dokázal zpracovat.

Co bylo pro tebe při focení tak velkého projektu, kterého jsi se zúčastnila poprvé,  nejtěžší?

Asi čas.  Bylo na to vše velmi málo času.  Herci  pořád zkoušeli a neměli žádné volno na focení. Musela jsem fotit za provozu, aniž bych si to mohla jakkoli připravit.

Takže to byla skutečná reportáž. Fotila jsi dlouhým objektivem?

Jinak to nešlo, protože na zkouškách jsem se mezi herci na jevišti  pohybovat nemohla. Přímo na jevišti se konalo až to jediné speciální focení, při kterém už jsem měla možnost měnit objektivy a trochu si s tím pohrát. To bylo perfektní, ale do té doby jsem pořizovala snímky z hlediště teleobjektivem se zoomem, jak se dalo.

Z hlediště, tedy zespodu? Na takových fotkách vypadají divně i ti nekrásnější.

To máš pravdu, a nikdo to nemá rád. Proto jsem si nechala do hlediště instalovat stůl a fotila jsem ze stolu, nebo jsem si stoupala na sedačky.

Kde všude se tvé fotografie objeví?

Jsou k použití na jakoukoli reklamu muzikálu, na web a samozřejmě i do tištěného programu, který si diváci mohou koupit před každým představením.

A plakáty?

Na těch jsem se nepodílela, ale fotila jsem hlavní postavy muzikálu v životní velikosti, z čehož se nechala vyrobit taková stojka s výřezem na obličej pro diváka, který se tak může před představením nebo během přestávky nechat vyfotit jako jeden z protagonistů muzikálu.

Líbila se ti ta práce? šla bys do nějakého podobného projektu zase?

Kdybych měla znovu podobnou příležitost, tak moc ráda.  Bylo zajímavé být u toho a sledovat, jak od nuly vznikne hotové dílo. Vnímala jsem to napětí před premiérou i to uvolnění a až euforickou radost po vydařené premiéře. To jsou chvíle, na které se nezapomíná.  Ještě nikdy v  životě jsem nezažila takový nával štěstí u tolika lidí najednou. Dostávali kytky, dokonce si mezi sebou dávali dárky, objímali se. Bylo to opravdu veselé a já jsem moc ráda, že jsem byla u toho a mohla to navždy zvěčnit na fotografiích, ke kterým mám autorské právo, a proto jsou mj. k vidění na mých webových stránkách na adrese www.monikaphotography.cz.

Děkuji  Monice za pohled do zákulisí, kam se coby diváci nikdy nepodíváme. Můžeme se ale jít podívat na to, jak dopadne romantický příběh dívky Sophie, která žije se svou matkou Donnou na řeckém ostrově, kde vlastní penzion. Sophie má před svatbou a mrzí ji, že nezná svého otce, kterého by ráda na svou svatbu pozvala. Matka  o své minulosti zarytě mlčí. Sophii se  však dostane  do ruky deník, v kterém matka popisuje své intimní schůzky se třemi muži. Sophie usoudí, že jeden z nich musí určitě být její otec, a tak na svatbu pozve tajně všechny tři. Tím se strhne celá řada komických zápletek, a jak to nakonec vše dopadne, se dozvíte, když se na muzikál MAMMA MIA půjdete podívat. Opravdu to stojí za to. Diváci na celém světě, i u nás, jak mi prozradila fotografka Monika Odehnalová, která u toho byla, při závěrečných strhujících melodiích Mamma Mia, Dancing Queen a Waterloo nevydrží mlčet ani sedět, a tak  zpívají a tančí nejen herci na jevišti, ale i diváci v hledišti.

 

Bez názvu Bez názvu Bez názvu

Další články autora