Líbí se mi být s lidmi a bavit je

Rozhovor s harmonikářem Antonínem Blínem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.6.2014
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 6/2014

Snad každý v Libčicích a blízkém okolí zná Antonína Blína - skvělého  harmonikáře a milovníka lidové písničky, ochotného hrát na všech městských, podnikových, svatebních či narozeninových zábavách, v hospodách, ale i na velkých tanečních sálech. Nikdy jsem jej nepotkala jinak, než s harmonikou a nikdy jsem, až do této chvíle, neměla příležitost s ním sedět u stolu a několik hodin si povídat nejen o jeho muzicírování.  Ráda bych vám kouskem našeho rozhovoru předala příjemný pocit ze setkání s moudrým člověkem, z kterého vyzařuje klid a vyrovnanost, ale i životní  elán, smysl pro humor a především láska k lidové hudbě.

Mám vás odjakživa spojeného s Libčicemi, ale z vašeho životopisu zjišťuji, že máte své kořeny jinde.

Narodil jsem se v r. 1943 v Praze, ale do  svých jednadvaceti  let jsem  bydlel na Tursku.  V Libčicích jsem chodil do školy od šesté do osmé třídy, protože na Tursku byla jen pětitřídka.

Tehdy byla  základní škola osmiletá, to jen pro vysvětlení těm mladším, aby si nemysleli, že jste základní školu nedochodil.

Dochodil,  pak jsem absolvoval ještě průmyslovku v Praze a  většinu života pracoval jako technik ve Výzkumném ústavu matematických strojů v Praze a asi deset let v libčické  šroubárně.

Kdy se ve vašem životě objevila harmonika?

Harmonika je můj miláček od dětství. Nikdy nezapomenu na to, jak ji otec přinesl  domů z hospody coby výhru nějaké sázky. Nepamatuji si, o co tenkrát šlo, ale pamatuji si, že mě ten nástroj, který jsem stěží uzdvihl, učaroval.

Co to bylo za značku?

Byla to 32 basová Italka Carsini. Zkoušel jsem na ni hrát, ale samotnému mi to nešlo. Velmi brzy jsem pochopil, že to bez učitele nezvládnu. Od té doby jsem nemyslel na nic jiného.

Kolik vám tenkrát bylo?

Kolem  devíti  let a na učitele jsem si musel počkat až do šesté třídy. V přízemí tehdejšího libčického Národního výboru, kde je dnes knihovna,  byla Lidová škola umění, a tam to pro mne všechno začalo.

I já jsem tam docházela a nevzpomínám si, že by škola měla v majetku harmoniku.

Ani za mě ne. Harmoniku jsem si musel na hodiny nosit s sebou.  Jednou týdně k prof. Sborníkovi, pěšky až  Turska, což mi ale vůbec nebylo zatěžko, protože to bylo splnění mého velkého přání.

To tu nejezdil žádný autobus?

Autobus ne, ale  později, to už jsem chodil do osmičky,  tu jezdil náklaďák od UNRY, který vozil dělníky do továrny, tak jsem se s nimi někdy svezl.  Vozili mě rádi, protože jsem vždycky vytáhl harmoniku a cestou jim za to hrál písničky na přání.


A to ta stará harmonika z hospody vydržela?

Bohužel ne. Stále jsme ji opravovali,  až se profesor naštval a prohlásil, že není žádný opravář harmonik, ale učitel, tak ať mi rodiče koukají pořídit pořádný nástroj, jestli to moje hraní má mít nějaký smysl.

A pořídili?

Naštěstí pro mne ano. Celá rodina se složila a koupila mi novou harmoniku Royal Standard, což  byla německá výroba v italské licenci. Ta už měla 80 basů a 5 rejstříků.

Kolik stála?

Na tehdejší dobu dost. Dva tisíce šest set korun a já byl v sedmém nebi.  Na takový nástroj se už dalo hrát. Zvuk byl barevnější a kvalitnější. Byl jsem nadšený a úplně jsem tu  zbláznil  pět dalších kluků, kteří také začali do „lidušky“  chodit na harmoniku.

Měli jste také školní vystoupení?

Nejen to, já jsem už během školy hrál například na výboru do rozhlasu.

Vážně? Dnes by se tomu říkalo živé vysílání.

Přesně tak.  Seděl jsem u mikrofonu a moje písničky se linuly ze všech městských ampliónů. To byl pro mne velký zážitek. Kromě toho jsem už tenkrát byl zván na oslavy MDŽ do šroubárny i do cihelny.

Kdy jste založil svou první kapelu?

To bylo asi rok po maturitě. Jmenovala se Hamburk, asi proto, že to byl pěkný rachot. Měli jsme trumpetu, saxofon, basovku, bubny a samozřejmě harmoniku. Vzpomínám si na náš první velký úspěch, kdy nám tehdejší plesová kapela OB Minice umožnila vystoupit na plese na Tursku. Lidi přestali tančit a jen poslouchali nebo s námi zpívali. Nezapomenutelný zážitek.

Jak dlouho jste spolu vydrželi?

Do vojny. Dnes si to už mládenci nedovedou představit, ale dva roky vojny byly v našem životě velkým předělem. Kapela se mi sice rozpadla, ale díky harmonice jsem měl vojnu docela dobrou. Byl jsem na Slovensku ve škole pro důstojníky v záloze, a tak jsem dopoledne seděl v lavici a odpoledne s harmonikou.  Sešel jsem se tam s klukem z Popovic, který také hrál na harmoniku, tak jsme veškerý volný čas spolu muzicírovali. Dost jsem se během vojny zdokonalil a občas se mi to i vyplatilo. Za opušťák jsem ochotně hrál na jakékoli vojenské akci.

Takže nelitujete těch dvou let?

Vůbec ne. Nebýt vojny, tak bych se například nepotkal se svou manželkou. Ze Slovenska jsem byl totiž přeložen do  Obořiště, což je vesnička za Dobříší a tam jsem si našel svou životní lásku, s kterou jsem dodnes. Už to bude 49 let. Máme dvě dospělé dcery a dokonce  už  čtyři vnoučata.

Fandila a fandí vám vaše manželka?

To víte, že jo. Jinak bych to nemohl dělat. S harmonikou mě poznala a s harmonikou mě má dodnes.


A měl jste pak ještě nějakou další kapelu?

Rok po vojně  jsme se nastěhovali do Libčic, kde jsem se seznámil s výbornými muzikanty, které budete možná znát.  Treml, Mraček, Hrdina, Láďa Urbánek a  Míla Novák. Později se k nám přidal i Jirka Blažek a  Jirka Fousek, kteří mě na bicí doprovázejí  i v současnosti.

Jak jste se jmenovali?

Dnes může hrát, kdo chce, jak chce a za co chce, ale byly doby, kdy se i toto  řídilo přísnými pravidly. Každá kapela musela mít svého zřizovatele, pod jehož hlavičkou směla vystupovat. Věřte nebo ne, ale my jsme tenkrát  patřili pod  JZD Tursko – Vítězný únor.

Dost strašný název pro kapelu, ale vím, jak to tenkrát chodilo.  Hudební skupiny, zpěváci i kapely museli  dokonce absolvovat tzv. přehrávky, že?

No jo, bez přehrávek si nesměl nikdo ani vrznout. My jsme své první přehrávky dělali v Dobřichovicích.

Slyšela jsem pár muzikantů,  jak o tom často  s humorem vyprávěli. 

No, já jsem se tenkrát moc nesmál, protože jsem byl kapelníkem a měl jsem obavy, abych to svým spoluhráčům nepokazil.  Nejdříve zkoušeli mě coby kapelníka, a když jsem s „vodřenýma ušima“ prošel, tak nastoupila zkouška kapely. Z  dvaceti našich skladeb vybrali jednu a tu jsme jim museli zahrát.

To vás známkovali?

Ne, výsledek byl ohodnocen procenty:  30-50%, 50-70%, 70-100%. A podle toho jsme si mohli za vystoupení účtovat.

Na kolik jste to udělali?

Přesně na třicet.

Takže jste byli vyhledávaná kapela, protože jste nebyli drazí…

To byly naše první přehrávky, ale  protože se  muselo  pravidelně docházet na  přezkoušení, tak jsme se pozvolna otrkali. Věděli jsme, jak na to a další zkoušky jsme splnili na více procent.

Kolik jste si tedy vydělali třeba za ples?

Tak to vám bude připadat asi směšné. Když každý dostal stovku za večer, tak jsme skákali radostí. Ale o peníze nám moc nešlo. Nás to především bavilo. Já jsem  vlastnoručně vyráběl pulty i bedny, protože to nebylo, nebo na to nebylo, tak jsme si museli na koleně vyrobit  vše, co se dalo.

Měl jste někdy ambice skládat vlastní hudbu?

Ne, to ne, ale rozepisoval jsem  aranže pro tři nástroje. Zase jen kvůli penězům, protože  noty na to byly moc drahé.


Jak moc?

Pro nás dost. Třeba Jirka Zmožek  chtěl za písničku Už mi lásko není  dvacet  let celou tisícovku.  Na to jsme si nevydělali ani za jeden večer,  tak mi nezbývalo nic jiného, než to rozepisovat  sám. Až později jsme se seznámili s Pavlem Hrubešem, dnešním hudebním redaktorem v rozhlase, který to pro nás dělal za pár korun a  piv. Tak jsem  toho rád okamžitě nechal, protože já se cítím být především interpretem.

Vždy jste zůstal věrný  lidové hudbě? Nestrhla vás třeba éra Beatles?

Ne, vůbec ne. Já jsem odjakživa miloval a hrál především lidovky.  Mně se třeba velmi líbilo, když jsme zpívali dechovku dvojhlasně a k tomu hrály dva saxofony - altka a tenor.  To  mi ke štěstí úplně stačilo.

Máte pocit, že je stále ještě dost lidí, kteří holdují tomuto žánru?

Určitě.  Všimněte si, že i mladí si  na zábavě s námi  zazpívají třeba „Co jste hasiči, co jste dělali“ a všichni to umí.

To je pravda, ale tancovat polku či valčík jim tedy moc nejde.

No jo, když nechtějí chodit do tanečních, tak to tam šlapou, jak se dá. 

Kde v současné době hrajete kromě Libčic, nebo Dolan, kde jsem vás také  párkrát zastihla?

Všude tam, kam nás pozvou. Kromě různých soukromých oslav a svateb, nebo tanečních večerů v místních restauracích,  jsme hráli naposledy na tom mrazivém a přesto vydařeném Bakusu v Dolanech. S kolegou  Fouskem jezdíme pravidelně hrát  do domovů  důchodců do Unhoště, na Kladno nebo do Kralup, a musím říct, že jsme  vždy vítáni. Ty babičky by nám snad i pusu daly, jak jsou za tu chvíli s písničkami, které z mládí znají,  vděčné.

Co jste měl ve své muzikantské kariéře nejraději?

Zážitků mám hodně, ale ze všeho nejraději jsem chodil  hrát po májích.

Tato tradice lásky se v Libčicích neudržela, takže to mladí už asi nebudou znát. Jak to vypadalo?

Obvykle před první květnovou nedělí chlapci stavěli před domy svých milovaných májky, což byly pentlemi ozdobené břízky. Na návsi, často  před hospodou, byla navíc  postavena pokud možno co nejvyšší  obecní májka, kterou bylo  třeba i v noci  hlídat před přespolními, kteří se ji vždy snažili ukrást. U toho si mládenci užili spoustu legrace i dobrodružství.   Májovníci se druhý den vysekli do pěkných šatů a v průvodu, kterému jsme hrávali do kroku, se chodilo od májky k májce.  Mládenci vyzvali tu svou  vyvolenou  k tanci, za což dostali nějaký dáreček. My něco na zub a štamprličku k tomu.

A pak se konala májová veselice?

Přesně tak. Bylo to moc pěkné a jsou místa, kde se to dodržuje dodnes. Naposledy jsme se májů zúčastnili v Dolínku, kde to měli vylepšené tím, že jsme my  muzikanti nemuseli chodit pěšky, ale seděli jsme na vozíku, který  táhl poník.


Dovedete si představit život bez hudby?

Nedovedu.  Už je mi sedmdesát pryč, věnuji se jí celý život a stále mě to baví.

Netoužil jste někdy  po nějakém jiném nástroji?

Kdepak, já jsem byl vždycky blázen do harmonik a pár jsem jich vystřídal, než jsem si pořídil tu současnou Paolo Soprani, což je stejně jako ta moje první  Italka, ale tato má už 96 basů, je o mnoho  lepší a také o  několik desítek tisíc korun dražší. Mám z ní  snad stejně tak velkou radost jako tenkrát z té mé první.

Mám pocit, že se  vám splnilo všechno, co jste si přál.

Všechno ne. Vždy jsem si přál hrát v kapele pod vedením nějakého pořádného kapelníka. Přijít na vystoupení, vybalit nástroj, hrát a o nic víc se nestarat. To se mi ale nikdy nesplnilo, protože celý život jsem tím kapelníkem já a musím se starat o vše kolem, co se samotnou hudbou nemá nic společného – papíry, daně,  organizační záležitosti  atd.

Obávám se, že už vás této funkce  asi nikdo nezbaví. Mimochodem, trpíte po těch stovkách vystoupení ještě trémou?

Nebudete tomu chtít věřit, ale pokaždé. Souvisí to asi se zodpovědností, protože i na té sebemenší akci chci odvést dobrou práci a pečlivě se na ni připravuji.

Všimla jsem si, že většina harmonikářů při hraní sedí, ale vy stojíte. Proč?

Musím,  protože jak  mám břicho, tak se v sedě při zpěvu  trochu dusím…

Vtipné, ale stát  několik hodin, zpívat,  mít na ramenou jedenáctikilovou harmoniku a ještě na ni hrát, to považuji za obdivuhodný sportovní výkon. Vnímáte lidi, pro které hrajete?

No jo, to se musí. Musíte sledovat, jak na ně ta hudba působí a improvizovat. Právě proto rád hraju pro menší společnost, kde jsem lidem blízko a dobře na ně vidím. Podle toho, jak se baví, mohu změnit rytmus, přidat písničku a třeba ji i někomu   věnovat.  A to se mi líbí, být s lidmi a bavit je. 

 

Bez názvu

Další články autora