Létání mě fascinuje

Rozhovor s Ing. Vladimírem Urbánkem ml. o modelářství

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.4.2014
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 4/2014

O Ing. Vladimíru Urbánkovi  ml. lze při jeho mládí tvrdit, že je libčickým  starousedlíkem. Znám jej od dětství. Dokonce patřil mezi moje nejnadanější žáky angličtiny, což dokázal už svým vlastním přičiněním dobře zúročit při své práci v zahraničí. I o tom bude  v našem následujícím rozhovoru  řeč, ale sešli  jsme se zejména proto, že mě velmi zaujal jeho létající stroj se čtyřmi vrtulkami a kamerou s nezvyklým názvem quadcopter.

Tak, Vláďo, coby tvá bývalá učitelka se nemohu nezeptat, jak jsi uspěl s angličtinou při své práci v Americe? Kdy jsi tam byl a co jsi tam vlastně dělal?

Pracoval jsem tam v letech 1998-2001 jako konzultant v oblasti podnikových informačních systémů pro mezinárodní poradenskou společnost, tak si jistě dovedeš představit, jak náročný byl přijímací pohovor, kterým bych bez dobré angličtiny nikdy neprošel.

Dovedu a jsem na tebe pyšná. Byl jsi v Americe s rodinou?

Ano. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Dá se říci, že jsem si Ameriku v jistém smyslu zamiloval a rád se tam čas od času vracím. Prožili jsme tam velmi zajímavé tři roky a dokonce se nám tam narodil starší syn Daniel.

Kde pracuješ teď?

Pracuji pro americkou firmu Honeywell, kde mám na starosti team IT odborníků.

Angličtináři si ten sladký název snadno přeloží - dobrý med.  Má s ním ta firma vůbec něco společného?

Honeywell působí v mnoha průmyslových oblastech. Hlavně v letectví, automobilovém průmyslu, v oblasti automatických regulačních systémů a v chemické výrobě. S dobrým medem nemá náš vývoj a výroba opravdu nic společného.

Tvá práce je jistě náročná, tak mě překvapuje, že si při ní najdeš čas i na poměrně složitého koníčka jako je modelářství. Že by tvé hobby už od dětství?

Je pravda, že jsem jako kluk lepil modely letadel ze špejlí, ale nikam to nevedlo. V té době byly technické možnosti dosti omezené, a tak jsem své letecké modelářství na dlouhou dobu opustil.

Pamatuješ si na svůj první model?

Jasně, že pamatuji. Bylo to jednoduché házedlo ze špejlí, kanagomu a hedvábného papíru, které dokonce létalo.

Chodil jsi do nějakého modelářského kroužku?

Zkusil jsem to snad jen jednou, ale nebyla to dobrá zkušenost. Člověk, který ten kroužek vedl, zřejmě neměl moc zájem děti něco naučit. Nelíbilo se mi tam, a tak jsem raději prováděl různé pokusy sám doma.

Kolik jsi už sestrojil modelů?

Já se za modeláře moc nepovažuji. Čistokrevný modelář je hlavně konstruktér, který se realizuje ve stavbě technicky dokonalých a krásných létajících strojů. Já jsem spíše pilot.


Pilot, ale na zemi.

Létání mě fascinuje v jakékoli podobě. Modely nestavím proto, že bych si nějak extra užíval vlastní sestrojování.  Dokonce mě to někdy otravuje, ale na druhou stranu se nemůžu dočkat toho, až bude model ve vzduchu. To mě na tom všem baví nejvíce.

Přesto mě zajímá, kolik letadel jsi už postavil?

Trochu vážněji se modelařině věnuji teprve sedm let a odhaduji, že těch mých létajících objektů bude něco přes dvacet.  Pár z nich mělo opravdu krátkou životnost, ale některé mi přirostly k srdci a mám je dodnes.

Co je tvůj nejlepší kousek?

Akrobatický vrtulník T-Rex500, který mám již řadu let a ještě mě neomrzel.

Zúčastňuješ se nějakých modelářských výstav či závodů?

Nejsem organizovaný v žádném spolku, protože na takovou intenzivní činnost nemám dost času. V poslední době je to se mnou v tomto smyslu dost bída. Měl jsem rozdělaný pilotní výcvik na opravdová letadla, na kterém mi dost záleželo, ale k mé velké lítosti jsem jej kvůli nedostatku času nedokončil.

Takže řídíš létající objekty ze země. Třeba ten quadcopter.  Můžeš mi jej trochu popsat?

Tyto moderní létající stroje vznikly díky technologickému pokroku v oblasti elektroniky. Patří do nové skupiny prostředků, kterým se říká multirotory. Ty poznáš podle toho, že mají minimálně tři vrtule umístěné v nějaké konstrukci.

Jak už sám název napovídá, quadcopter má čtyři.

Správně. Ty jsou umístěné na ramenech ve tvaru kříže, uprostřed kterého je deska, jež nese elektroniku, baterie a další vybavení, což může být fotoaparát nebo kamera.

Může mít více než čtyři?

Klidně i osm. Počet motorů a náročnost elektronického vybavení určuje účel, k jakému je stroj postaven. Těm nejvýkonnějším se říká drony.

Učitelka angličtiny se ve mně nezapře, tak hned překládám.  Drone znamená hučet

To ano, ale v tomto případě se tak označuje letadlo bez posádky, které může být řízeno na dálku, nebo létat samostatně pomocí předem naprogramovaných letových plánů nebo pomocí složitějších dynamických autonomních systémů. Bezpilotní letadla se používají často v armádě k průzkumným i útočným letům. Používají se také k mnoha civilním úkolům, například k hašení požárů, policejnímu sledování nebo průzkumu terénu.

Zajímavé, ale my mluvíme o modelech. Jak je ovládáš?

Výkonnější stroje mohou mít systém automatického letu podle geografických souřadnic a jsou ovládány pomocí počítače nebo tabletu. Základem ovládání je ale ve většině případů klasická modelářská RC souprava – to znamená vysílač v rukou pilota a přijímač na palubě modelu.

Na masopustu mě quadcopter sledující průvod shora velmi zaujal. Vypadalo to, jako návštěva z nějaké jiné planety. Mé nadšení se znásobilo, když jsem pak viděla, jak kvalitní film se s ním dá natočit.

Tím jsme se dostali k mé další zálibě, kterou je fotografie a video. Pomocí multicopteru  lze snadno oba mé zájmy – létání a obraz -  spojit.  Dnes  už existují videokamery, které jsou dostatečně lehké, aby se daly zavěsit na model letadla. Jednou z nejznámějších je   GoPro  Hero. Je malá, odolná a přitom pořizuje video v plném rozlišení.

Natočit film je sice hezké, ale bez náležitého zpracování to nejde. Pokud vím, tak to je doménou tvé přítelkyně Moniky Odehnalové.

Máš pravdu, pořídit záběry je mnohem jednodušší. Skutečná kreativita, nápady a talent se pak projeví v tom, jak je video sestřiháno a doplněno hudebním doprovodem. Konečný výsledek musí vypadat tak, aby se na něj vydržel koukat i někdo jiný, než jen kameraman.

Z vlastní zkušenosti vím, jak je náročné zpracovat stovky fotek, které v nadšení „nasekám“. Práce s filmem mi připadá ještě mnohem náročnější.

Souhlasím, ale naštěstí pro mne Monika v sobě objevila talent nejen na focení a úpravu fotek, ale i na zpracování videa.  Krásně si dělíme role. Já to odlétám a ona pak materiál zpracuje do koukatelné podoby.

Na městském webu máme už dva vaše filmečky. Z masopustu a z dětského karnevalu. Můžeme se těšit na další?

Momentálně děláme na krátkém videu, které vizuálně představí Libčice. Bude to kombinace záběrů pořízených různou technikou z různých úhlů. Myslím, že to bude moc pěkné.

Využíváte pro prezentaci svých prací sociální sítě?

Sociální sítě a video servery jsou pro sdílení s velkým množstvím lidí naprosto ideální. Většinu svých prací sdílíme na Facebooku. Jsou to portréty naší dcery, přátel, videa z různých akcí nebo cest. Youtube se hodí pro sdílení s lidmi, kteří nemají vlastní účet na Facebooku.

Podléhá takový amatérský film na internetu nějakým povolovacím, finančním nebo technickým pravidlům?

Pravidla samozřejmě existují, ale obávám se, že většina autorů nad tím moc nepřemýšlí. Technicky lze například na Youtube vložit cokoli. Dokonce i Facebook zvládne video ve vysokém rozlišení.

Co zvuk?

Upřímně řečeno, se zvukovou stopou jsou občas problémy, zejména když obsahuje hudbu chráněnou autorskými právy. Už se mi párkrát stalo, že moje videa na Youtube nebylo možné přehrát na mobilních zařízeních nebo na televizi. Mám za to, že to zrovna souviselo s autorskými právy.

A finance?

Kromě reklamy je prostor na sociálních sítích zcela zdarma.

Co myslíš, vytlačuje elektronika kouzlo papírové fotografie?

Tak o tom není sporu. Nepopírám, že zvětšený unikátní snímek zavěšený jako dekorace na stěně je nenahraditelné umění, ale sdílení fotografií s ostatními pomocí sociálních sítí, fotografických serverů, cloudových služeb, přenosných počítačů, tabletů a mobilů, mi přijde fascinující. Fotky na obrazovkách tabletů vypadají úžasně a navíc je můžu mít pořád u sebe.

Uznávám, že vývoj nelze zastavit, ale přesto stále existují prestižní výstavy papírových fotografií a mají vysokou návštěvnost.

Výstavy fotografií určitě jen tak nevymřou. Bude to pořád nejsilnější způsob jak zprostředkovat vizuální vjem divákovi. Myslím ale, že v běžném životě fotka 10 x 15 cm na papíře už pomalu ztrácí smysl.

Jaký žánr tebe a jaký Moniku nejvíce láká? Příroda, lidi, režírované situace nebo kouzlo okamžiku?

Mě baví příroda a krajina. Moniku zase lidi, zejména děti a stylizované portréty. Musím uznat, že má dar vystihnout na fotkách i ve filmu emoce a vyprávět příběh.

Hodláte využít unikátní záběry z quadcopteru a proměnit s Monikou svého koníčka ve výdělečnou činnost?

Monika o tom do budoucna uvažuje. Velmi by ji bavily portréty a svatební videa. Uvidíme, jak nám to půjde. V každém případě jsme si už šikovně rozdělili produkci a post produkci, takže základ dobré spolupráce už máme.

Od dob, kdy francouzští vynálezci kinematografu, bratři Lumiérové, promítli v roce 1895 v Paříži svůj první dokumentární film o tom, jak lokomotiva přijíždí na nádraží, uběhla už hezká řádka let. Dost na to, abychom si takový film mohli každý natočit na svůj mobilní telefon. Přesto zůstává film jedním z nejnáročnějších fenoménů scénického umění, protože k tomu, aby vznikl, jak říká můj dnešní host, koukatelný film, je třeba mít nejen dobrou techniku, ale především cit a talent. Troufám si tvrdit, že autorská dvojice Urbánek/Odehnalová  toto vše mají a je nám ctí, že jsou ochotni věnovat svůj čas a talent i našemu městu.

 

Bez názvu Bez názvu

Další články autora