Proč je spravedlnost slepá?

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.3.2014
  • Rubrika: Rozhovor

JUDr. Petr Miňovský celou svou kariéru věnoval právu a právě ono se stalo hlavním tématem našeho zajímavého a poučného rozhovoru, při kterém jsme se nevyhnuli ani vzpomínkám na jeho dětství v Libčicích na břehu  řeky Vltavy.

Nejsem si jistá, tak se raději zeptám, zda jste libčický rodák?

Popravdě, já nejsem libčickým rodákem,  ale jsem třetí generací Miňovských žijící v domě č.p. 18. První Miňovských bydleli ale ještě v Libšicích. Prarodiče po narození Josefa Miňovského v roce 1913 ve Vídni hledali po skončení první světové války štěstí na území Čech a Moravy, a usadili se tady. Václav Miňovský se snažil v Libšicích uživit sebe a svojí rodinu krejčovstvím, ale salónní oblečení vídeňských pánů se zde mezi sedláky opravdu nenosilo. Jejich syn Josef se vyučil elektrikářem a druhý, Pavel, se stal uznávaným právníkem.

Že by byla právničina ve vaší rodině dědičná?

Je zde určitá paralela, protože jsem již druhým právníkem v  rodině.

Kdy jste se objevil v Libčicích vy?

Můj otec byl uznávaný sadař a  hodně si na své zahradě v Hašlerově ulici zakládal. Vedl mě i mého bratra k lásce k přírodě. Trpělivě a stále dokola nám vysvětloval roubování, opylování, kácení a prořezávání,  zkrátka vše, co se zahradou souvisí. Nemohu nevzpomenout na dobu, kdy mě bylo asi deset let a táhl jsem na žebřiňáku desítky kilogramů jablek a hrušek ze zahrady v „Hašlerce“ až do Vltavské. šlo to fakt ztuha, protože zde tenkrát byla cesta jen z čedičových kamenů.

Takže to tu dobře znáte už od dětství?

Ano, znám Libčice a celé to krásné okolí kolem Vltavy od roku 1955, kdy jsem sem pravidelně jezdil  na návštěvu k prarodičům,  Josefině a Václavovi Miňovských.

šel jste tedy ve stopách svého rodinného vzoru na práva?

Dříve,  než jsem mohl sám sebe za právníka vydávat, rozhodl jsem se nejdříve splnit si  svůj dětský sen.

Jaký?

Stát se vojákem. Ano, slyšíte správně - vojákem.

Promiňte, že nad tím  moc nejásám. Jsem totiž z důstojnické rodiny a měla jsem skoro celý život doma vojnu jako řemen.

Vojna je vojna, ale já jsem se s ohledem na svůj  třídní původ dostal na vojenskou školu až v roce 1966. Absolvoval jsem ji v Bratislavě jako důstojník ženijního vojska s hodností poručíka. Vojenskou kariéru jsem ukončil po dosažení 55 let a byl jsem penzionován v hodnosti podplukovníka.

Kdy jste tedy dosáhl na titul doktora práv?

V průběhu služby u ozbrojených sborů jsem vystudoval a studium zakončil rigorózní zkouškou na Právnické fakultě UK se zaměřením na trestní právo.

Trestní právo? Věnoval jste se mu i v praxi?

Ne tak docela. Získané zkušenosti jsem později využil v zahraničním obchodě a jako vedoucí právního oddělení. Při naplňování zákona č. 229/1991 Sb., o půdě v období dekolektivizace jsem sám na sobě poznal, jak je důležité se v právu nadále vzdělávat, a tak jsem si  v dalším postgraduálním studiu  postupně osvojil znalosti v občanském a správním právu a v řízení o přestupcích.

A to mě zrovna  zajímá. Ráda bych věděla, zda považujete současný zákon o přestupcích za dostatečně výchovný?

Řadu let se intenzivně tomuto oboru věnuji  a jako oprávněná úřední osoba jsem přestupky často řešil. V současnosti vykonávám funkci předsedy komise k projednávání přestupků, a tak  mohu posoudit,  zda řízení o přestupcích, jak je upraveno  zákonem 200/1990 Sb., o přestupcích plní svoji funkci, to jest  zjištění a potrestání viníka a náhrada způsobené škody poškozenému.

A plní?

Obávám se, že pachatelé přestupků, zejména pak recidivisté, kteří svým jednáním nezpůsobí škodu vyšší  než 5 000 korun, jsou téměř nepostižitelní a poškození se náhrady za způsobenou škodu v převážné míře nikdy nedočkají.

Takže práce přestupkové komise je pak k ničemu?

Osobně jsem proti zřizování komisí k projednávání přestupků. Jakékoliv komise považuji za relikt socialismu, a to bez ohledu na to, že podle zákona musí být předsedou komise  právník. Snadno může pak nastat situace, kdy členové tříčlenné komise svého  předsedu přehlasují.

Hm, to je  důsledek každého demokratického  hlasování. V tomto smyslu mi připadá dosti nebezpečné hlasování o vině či nevině členů poroty u amerického soudu, která také není složena z vystudovaných právníků.

Velkou porotu, která je zvláštností anglosaského,  resp. angloamerického justičního systému, obvykle tvoří až 23 lidí. Soud je náhodně vybírá ze seznamu možných porotců. úkolem poroty je rozhodnout, zda je obžaloba navržená státním zastupitelstvím přípustná.

Takový soudní proces známe  z amerických filmů, v kterých jde často o to, zda je advokát šikovnější než prokurátor a přesvědčí porotu o tom, že je jeho klient nevinnost sama, přestože jak advokát, tak i diváci víme, že je to lump všech lumpů.

Přestože film může  přehánět, tak v tomto případě není popis amerického soudního procesu daleko od skutečnosti. Protivníci u soudu zřídka hledají pravdu, vinu či nevinu. Často jde o konflikt, v němž se uplatní snaha využít, či dokonce zneužít procedurální finesy.

Rozumím tomu dobře, že tedy považujete náš právní systém za spravedlivější?

Osobně se domnívám, že při srovnání aplikace práva v anglosaském a našem tzv. kontinentálním systému  najdeme v obou řadu pozitivních prvků, které by  jeden od druhého  mohl převzít.

Soudce, žalobce, či advokát? Co byste si vybral?

Nikdy v životě jsem netoužil být soudcem nebo žalobcem. Obě funkce mají v sobě jedno společné - jsou poplatné době, ve které jsou vykonávány.  Obhájce si může zvolit, koho bude  hájit a koho ne, samozřejmě s výjimkou případů ex offo, kdy je advokátovi klient přidělen z moci úřední. Moje odpověď je tedy jednoznačná – advokát.

Byl byste pro obnovení trestu smrti?

Trest smrti je často diskutované téma. Dokonce jsem si u rigorózní zkoušky (tzv. přísná zkouška k získání titulu JUDr.) vytáhl otázku, zda zachovat, nebo zrušit trest smrti a když ano, tak proč.

A co jste  odpověděl?

Můj osobní názor na toto téma si s dovolením nechám pro sebe a namísto toho položím řečnickou otázku: „Jak to, že v nejvyspělejší demokracii, alespoň to o sobě tvrdí, je trest smrti zcela legálně zakotven v právním řádu?“

Jistě mluvíte o USA, ale pokud já vím, tak trest smrti nemají ve všech státech.

V roce 1990 neexistoval v 15 z 51 států. V současné době se trest smrti vykonává ve 13 státech USA a v dalších 23  je v právním řádu zakotven, ale nevykonává se.

Není známé pořekadlo „Oko za oko, zub za zub“ prazákladem spravedlnosti?

Toto tvrzení má svou historii již ve starém římském právu, které u nás naštěstí nelze aplikovat. V našem právním řádu požíváme ochranu státu, kterou vykonávají orgány činné v trestním řízení.

Už slyším naše čtenáře, jak nesouhlasí a uvádějí řadu případů, kdy orgány činné v trestním řízení pochybily, přijely pozdě, nebo se po mnoha letech nedobraly k žádnému výsledku.

Bohužel, zde je každá rada drahá. Jen si dovolím čtenářům připomenout, že tzv. nutná obrana musí být přiměřená, resp. nesmí být nepřiměřená způsobu útoku. Tento problém byl v Maďarsku v roce 2012 jednou provždy vyřešen, když ze zákona byla vypuštěna nepřiměřenost obrany a pachatel  nese  veškerá rizika  spojená s útokem,  i to, že může být napadeným při sebeobraně usmrcen. U nás tento zákon zatím neplatí, tak nabádám k opatrnosti.

O vině, či nevině rozhodují lidé, kteří se mohou zmýlit. Kromě toho občas slýcháme i o procesech zmanipulovaných či zpolitizovaných, což si myslím výrazně otřásá důvěrou občanů ve spravedlnost a kvalitní právní systém.

Justiční omyl či zmanipulovaný soud? To jsou dosti silná slova. Můžeme se jen domnívat, že k takovým případům čas od času dochází, ale jak to zjistíme? Z médií,  která dnes tendenčně a účelově řadu věcí zkreslují? Můžeme se jen ptát, proč a v čí prospěch.

Moc složité, vraťme se raději do Libčic. Jak dlouho tady vlastně bydlíte?

Když pominu dětství, tak jsem zde s většími či menšími přestávkami deset let.

Také jsem tu prožila dětství a pak se na mnoho let odstěhovala, abych se sem před pár lety zase vrátila. Získala jsem tak určitý odstup, který mi umožňuje zaznamenat vývoj a změny, které se tu udály. Máte to také tak?

Určitě ano, a rád konstatuji, že se tu změnilo hodně k lepšímu - infrastruktura, komunikace, osvětlení, společenské, sportovní a veřejné aktivity a hlavně celkový vzhled města, které má jednu velkou přednost, a tou je krásné okolí. Je pravda, že v poslední době se Vltava k obyvatelům města nechová dvakrát vzorně, ale jinak je radost zde žít.

Jaký máte názor na vedení města prostřednictvím voleného zastupitelstva?

Zkušenosti mám jen díky účasti na veřejném jednání zastupitelstva našeho města, a to mě opravňuje k názoru, že lidé, kteří se podvolí vykonávat ve prospěch občanů veřejné funkce, jsou v mých očích hrdinové. Dobře víte, že mnohdy se nedohodnou ani dva,  natož pak 15, 17 či 21 lidí. Co člověk, to jiný názor na věc.

Já osobně ve vysoké i v regionální politice těžko snáším  postoj opozice, která svou funkci  často chápe  zásadně opozičně.

Charakterní a objektivní politik by se neměl rozhodovat podle toho, zda návrh přišel z vládnoucí strany, z radnice, či opozice. Měl by dát na vlastní rozum, mít na mysli především blaho občanů, prosperitu města a bez ohledu na to, kdo je autorem návrhu, podpořit dobrou věc a zdravý názor. Opozice by nikdy neměla zapomínat na to, že je vždy horší být v pozici a uvědomit si, jak by rozhodovala, kdyby se karta třeba v příštích volbách obrátila.

Nemusíme chodit daleko, neboť naše velké politické strany si už dokonce několikrát vyměnily role.

Přesně tak, při výměně vedoucích postů to každý pozná a na vlastní kůži pocítí, jak chutná vzestup i pád z politického výsluní, a je jedno, zda se jedná o nejvyšší politiku, či politiku regionální.

Nikdy bych v minulosti nečekala, že bude tak běžné podávání trestního oznámení poslance na poslance, ministra na stát, stát na vládu, poslance na prezidenta či zastupitel na zastupitele.

Jako by se stalo národním sportem kriminalizovat všechny a všechno, že? Je to dosti snadné, protože podání u orgánů činných v trestním řízení nebo správním orgánům a orgánům obce je totiž bezplatné a všechny ty orgány zajišťující  veřejný pořádek, klid a bezpečnost občanů jsou ze zákona povinny každé podání prošetřit. 

Bohužel ale i pouhé prošetření  v mnohých případech dehonestuje obviněného, ovlivní to jeho práci, ničí rodinu, často vydá nemalé finanční prostředky na svou obhajobu a pak, někdy i po několika letech nervů, dostane osvobozující rozsudek.

Bohužel, tak to je. Je pak na obviněném, kterému vina nebyla prokázána, a bylo zjištěno, že se skutek nestal nebo není trestným činem ani přestupkem, aby se bránil.

Jak?

Může podat na oznamovatele trestní oznámení pro křivé obvinění.

A má chudák zase na pár let o zábavu postaráno, že?  Když jsme se dotkli politiků, nikdy se nepřestanu divit tomu, že nelze pravomocně odsouzeného politika zbavit mandátu.

K odvolatelnosti mandátu zastupitelů, poslanců a senátorů jsem se v minulosti už vyjádřil v Právnické poradně LN. Jsem toho názoru, že ve volbách zvolení zastupitelé, poslanci a senátoři  by také měli být  voliči odvolatelní. Pokud by tento  princip byl v našem volebním řádu instalován, tak by se nemohlo stát, aby lidem volený zástupce, poslanec či senátor,  který je  pravomocně odsouzen, zůstal dál ve funkci a pobíral veškeré požitky s ní spojené.

Proč se říká, že je spravedlnost  slepá?

Výkladů je několik, ale mně se zdá nejpřijatelnější vysvětlení, že římská bohyně mravního zákona Justicie má zavázané oči šátkem na důkaz toho, že spravedlnost nekouká na to, kdo před ní stojí a měří všem stejně.  Nehledí na jejich původ, moc, postavení či majetek a rozhoduje beze strachu a vidiny prospěchu.

A co znamená meč a váhy, které drží v ruce?

Miskové váhy symbolizují  rovné, nestranné uvažování bez emocí a vazeb a meč má na důkaz síly své spravedlivé rozhodnutí prosadit.

Hezké, kéž by tomu tak vždy bylo.

Nechci být pesimistou a končit náš rozhovor tvrzením, které mě často napadá: „Chcete-li pomoci, pomozte si sami“.  Stále ještě věřím v lidskou slušnost, solidaritu a úctu k druhým i k veřejnému majetku.

Troufám si tvrdit, že takových nás je většina, protože žít podle morálních pravidel a dodržovat zákony se každému určitě vyplatí.

Další články autora