Práce animátora je druh herectví

Rozhovor s Jiřím Tyllerem, animátorem kresleného filmu, režisérem, scénáristou, ilustrátorem a malířem.

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.9.2013
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 9/2013

Rozhovor  s Jiřím Tyllerem, animátorem kresleného filmu, režisérem,  scénáristou,  pedagogem, ilustrátorem a malířem.

Jiří Tyler  žije nad Saharou  se svou manželkou  již čtrnáct let a hned v úvodu našeho zajímavého rozhovoru neopomněl poznamenat, že Libčice a zejména Sahara je pro animátory přímo ráj. Libčickým rodákem  je například  Miroslav štěpánek (1923-2005), režisér, výtvarník, scenárista a scénograf, jenž byl vedle Jiřího Trnky nejvýznamnější osobností českého animovaného filmu. Dva mladí animátoři prý bydlí na  Sídlišti Sahara a další nadějný student oboru animovaný film na UMPRUM  bydlí Pod Saharou. I já tam bydlím, ale mne tento zajímavý obor zasáhl jen jako obdivovatele, a tak jsem se na rozhovor se zkušeným, komunikativním sympaťákem, jehož každá odpověď je podkreslena lehkým úsměvem a sympatickým despektem k vlastnímu talentu a úspěchům, velmi těšila.

Co kdybychom začali náš rozhovor od začátku a podívali se trochu hlouběji do historie animovaného filmu u nás. Kdy a kde vzniklo první animátorské studio?

Bylo to ještě před druhou světovou válkou ve Zlíně, ale  zabývalo se především reklamními spoty. Za války pak zřídili Němci v Praze studio, kterým chtěli dokázat, že jsou kulturní národ. Pro čtyřicet českých lidí, kteří tam pracovali, to byla záchrana před totálním nasazením a zároveň dobrá škola.

Dochovaly se z té doby nějaké filmy?

Vznikly tam asi tři a nevalné úrovně, ale pro jejich tvůrce to mělo po válce velkou výhodu, protože se pod pedantským německým vedením naučili základům animovaného filmu. Hned po válce v roce 1945 dostalo studio název Bratři v triku a jeho prvním uměleckým vedoucím se stal Jiří Trnka. Po něm nastoupil autor Krtečka Zdeněk Miler, který též  vytvořil logo Bratří v triku, což je snad každému dobře známá trojice kudrnatých uklánějících se kluků v pruhovaných tričkách.

Jiřího Trnku mám v paměti spojeného spíše s animovanou loutkou, než s kresleným filmem.

Celkem oprávněně, protože on asi po dvou letech, během kterých vytvořil  filmy jako např. Jak zasadil dědek řepu nebo Zvířátka a Petrovští, pochopil, že jej to táhne  k loutkám a s několika lidmi založil nové studio, v kterém vznikly jeho slavné loutkové filmy jako špalíček, Staré pověsti české a mnoho dalších, jež získávaly ceny i na zahraničních festivalech.

Mluvíme ale o kreslených filmech, z nichž mi asi nejvíce utkvělo v paměti Stvoření světa.

Tento celovečerní film vznikl v r. 1957 zrovna ve studiu Bratři v triku. Režisérem byl Eduard Hofman a výtvarníkem legendární Jean Effel. Premiéru měl v dubnu roku 1958 a jeho biblický příběh, který vtipným způsobem popisuje, jak Bůh stvořil svět za sedm dní a bojoval při tom s poťouchlým ďáblem, který mu jeho veledílo kazil, učaroval světu. Animátoři, kteří rozhýbali Pána Boha, Adama s Evou, Lucifera a spoustu zvířátek, se na tom filmu vyučili natolik, že hned poté začali sami režírovat.

Známe je?

Samozřejmě, není to nikdo menší než Zdeněk Smetana a jeho seriál Křemílek a Vochomůrka či štaflík a špagetka nebo Václav Bedřich a jeho kouzelný  Maxipes Fík nebo roztomilá Víla Amálka.

A Rumcajs?

Jasně. I Ladislav Čapek s Rumcajsem, Mankou a Cipískem patří do této  slavné party režisérů. Nelze je zde všechny vyjmenovat, ale možná bych mohl ještě zmínit  Jaroslava Doubravu s jeho  slavným Machem a šebestovou a nelze opominout trio Macourek-Doubrava-Born, kteří vytvořili celou sérii skvělých filmů.

To už jsme ale v současnosti. Mám správný dojem, že od předválečné doby se kreslený film bez ohledu na politiku poměrně úspěšně vyvíjel?

Vcelku ano, ale po roce 1968 se to po vstupu spřátelených vojsk do naší země přeci jen změnilo. Zemřel Jiří Trnka, po něm nastoupilo totalitní vedení a Bratři v triku byli dotlačeni pod centrální dozor státního podniku Krátký film.

Přesto se  tvořilo dál.

Máte pravdu. Bylo u nás vyrobeno více než 1 600 animovaných filmů, z nichž stovky získaly prestižní ocenění včetně Oskara. Totalitní vedení si totiž bylo dobře vědomo toho, že animovaný film s takovou kvalitou a  osobnostmi světové úrovně bude snášet „zlatá vejce“ v podobě tvrdé měny. A tak nás až na několik brutálních cenzurních zásahů  nechali makat a oni sklízeli ovoce.

A jak se vyvíjela  vaše kariéra?

Bezprostředně po absolutoriu Střední uměleckoprůmyslové školy v r. 1964 v Praze na „Žižkárně“, kde jsem  studoval  návrhářství bytového interiéru, jsem pochopil, že tento obor, který se v tehdejší době podobal spíše  průmyslu,  by ve mně ubil jakoukoli kreativitu. Rozhodl jsem se tedy studovat dál.  Udělal jsem talentovky  na architekturu, ale na přijímací pohovor jsem, dodnes nechápu, jak je to možné, dorazil o den později.

Cože?

Vážně. Přišel jsem do prázdné školy den poté a málem mě ranila mrtvice.

Takže jste to zkusil zase za rok?

Kdepak, odveleli mě na vojnu, odkud mě naštěstí pustili udělat talentové zkoušky do kresleného filmu, které jsem ke své velké radosti udělal.

Jak vypadaly?

Jednoduše, dostal jsem za úkol nakreslit nějakého panáka a vymyslet mu příběh.

Pamatujete si, co to bylo?

Samozřejmě, byl to takový nemotora, který běžel s hasičákem, zakopl, upadl a pěna z hasicího přístroje postříkala celý obraz bublinkami.

A to jste musel celé rozpohybovat sám? To muselo být pro úplného začátečníka velmi náročné.

V tom právě spočívala ta zkouška talentu. Komise vše nasnímala kamerou a pak vyhodnotila. Myslím, že si mě vybrali proto, že to mělo pohyb a vtip.

Takže jste asi nikdy nelitoval, že jste prošvihnul tu architekturu, nebo snad  ano?

Určitě ne. Od  nástupu  do studia  Bratři v triku v roce 1967 jsem začal žít „kresleným“ životem a neměnil bych. Začínal jsem jako fázař za pár korun, ale  poměrně záhy jsem se stal animátorem. Až do roku 1980  jsem tam  spolupracoval s již zmíněnými režiséry Smetanou, Bedřichem, Čapkem a dalšími velikány, s kterými byla radost se při práci i v životě potkat.


A kam jste se vydal  po roce 1980?

V roce  1981 jsem přešel do studia Jiřího Trnky, kde jsem dostal příležitost  pracovat  jako výtvarník a režisér na šesti seriálech televizních Večerníčků.

Jaké to byly? Je možné, že je naši čtenáři budou znát?

Jsem si jist, že ano. Byl to například dvanáctidílný seriál Z klokaní kapsy podle námětu A. Munkové, nebo devítidílný Ze života kocourka Damiána podle pohádky V. Čtvrtka. Byl by to předlouhý výčet krásných prací, při kterých jsem se setkal se zajímavými lidmi a naše práce byla často korunována nejen festivalovými oceněními, ale především uznáním dětských diváků, kterým byly určeny.

Jak dlouho trvá vyrobit celovečerní kreslený film?

Zhruba tři roky, a co já vím, tak Disneyova Sněhurka trvala dokonce čtyři.

To musí být ale  „piplačka“.

To si pište, to se vám ten film stane nadlouho součástí života, že nemyslíte na nic jiného a druhý rok si chcete hodit mašli. I sny jsem měl rozfázované okénko po okénku.

Náhodou znám pár lidí z kresleného filmu, tak vím, že jeho výroba je velká manufaktura, na které se podílí spousta profesí. Kdo je kdo a kdo co dělá?

To je dosti složité. Na velkorozpočtovém filmu to může být až 200 lidí. Snad to ani nechtějte vědět.

Zkuste to.

Dobře, tak v bodech -  námět, synopse, bodový scénář, literární scénář, obrázkový scénář, technický scénář, režisér, výtvarník, produkční, dramaturg, kameraman, layoutisti, pozaďáři,  animátoři, fázaři, autoři hudby, spíkři, zvukaři, ruchaři, střihači. Působnost animátora je však jednoznačná. Je to herec a špatný herec na divadle může pokazit celé představení. Z nejlepších animátorů se dost často stávají režiséři, scénáristé, výtvarníci, případně kameramani a střihači. A nejraději by složili i hudbu.

Děkuji, to mi úplně  stačí na to, abych se v tom  ztratila. V dnešní době  se ale  už určitě některé práce dělají na počítači, ne?

To víte, že jo. Tzv. konturistek a koloristek bylo v Krátkém filmu asi osmdesát a kreslily celé dny ostošest. To, co jedné tehdy trvalo třeba dvě hodiny, máte dneska na počítači vybarveno za pár minut.

Nemáte pocit, že digitalizace filmu postupně vytlačí klasické animátorské řemeslo do historie?

Jsem toho názoru, že kreslený film v Čechách posledních dvacet let skomírá a možná již umřel. Digitální svět všechno změnil. Vše se zrychlilo, z mého pohledu  často  na úkor kvality, ale divák to nepozná. Lidské oko se dá snadno oblafnout. Dříve jsme např. hozenou rukavici fázovali na dvacet okének, dnes se to udělá na dvě a nikomu to vůbec nepřijde divné.

Jaký máte názor na tvorbu 3D, která simuluje dokonalý pohyb.

Počítačová animace 3D je  vlastně kopírování skutečného pohybu. To se vezme herec, mim nebo tanečník, oblepí se  snímacími body, on předehraje scénu a počítač sejme jeho pohyb, který se pak převede do 3D figury.

To mi připadá jako animace pozpátku. Klasický animátor se snaží co nejvíce přiblížit pohyb kreslené figury pohybu živého člověka a  počítačový animátor  zkopíruje živého člověka na kresleného. Má to smysl?

Také si myslím, že u některých filmů by bylo lepší natočit rovnou hraný film.

Věnujete se ještě animátorské práci?

Loni jsem dokončil práci na filmu o husitech a tím jsem asi skončil.

Animovaní husité? To jsem neviděla, ale jako nápad mi to připadá dobré, pro děti jistě poučné.

To jste ještě vidět nemohla, protože se to momentálně stříhá. Ale zda je to poučné si nejsem jistý. Názory jsou na to poněkud rozporuplné.

Proč? Neodpovídá to historii?

Ne tak docela. Hus totiž nebyl  upálen, ale frnknul  jim do Ameriky.

Kterou si  sám pro sebe  cestou objevil a Kolumbus ostrouhal?

Vždyť říkám, že je to blbost, ale západoevropští protestanti prý po tom skočí.

Že by?  Doufejme, že naše děti pochopí tu humornou nadsázku a nenadělá jim to zmatek v dějepise. Takže tito zajímaví husité jsou vaše poslední animátorská práce, a co dál?

Nadále a velmi rád učím  animaci na UMPRUM. Předávám studentům své zkušenosti a oni mě na oplátku udržují v aktivitě a pouští mě do svého mladého světa.

Jste přísný pan profesor?

Ne, v tomto oboru to není nutné. Musíte dát talentu prostor a umožnit mu se vyvíjet v jeho originální podobě. Nemohu jim vnucovat své metody a názory, i kdyby byly stokrát prověřené.

Možná byste měl. Každoročně se zúčastňuji filmového festivalu ve Zlíně, protože coby malířka maluji spolu s mnoha dalšími na filmové klapky, které se pak v aukci prodávají a výtěžek je použit na absolventské filmy studentů zlínské filmařské školy. Když pak každý rok vidím, na co jsem i já nemalou částkou přispěla, tak se nestačím divit.  Polovině z promítaných filmů nerozumím a téměř všechny jsou oslavou ošklivosti.

Také se pravidelně  zúčastňuji festivalů animovaných filmů v Třeboni a v Teplicích a bohužel vám musím dát za pravdu. Z deseti filmů je snad jeden koukatelný. Většina jich je blbých, dlouhých a depresivních.

Čím to?

Trochu ty mladé omlouvám, protože jsou na to sami. Já svoje studenty nabádám, aby se spojili tři nebo čtyři a dělali na filmu spolu, protože na jednoho je to moc velký náklad, což se logicky odrazí na kvalitě. Animovaný film byl vždy týmová práce.

Nechci se ptát, zda vás poslechnou, abychom nekončili tento rozhovor moc depresivně. Pojďme se raději přenést k vaší volné tvorbě. Vystavujete, prodáváte, kreslíte na zakázku, nebo ilustrujete?

Mohl bych dělat vše, o čem mluvíte, ale musím se přiznat, že už nerad pracuji pod tlakem. Kreslím si tady ve svém ateliéru na zahradě většinou jen podle své nálady a pro radost. Nechci si   nechat tu svobodu vzít a znervóznit ji termíny a kšeftem. Kreslím si svět podle svého a je mi u toho dobře.

Tomu naprosto rozumím, a tak vám přeji hodně inspirace a radosti z tvorby, která je pro kreativního člověka  přímo životní potřebou.

 

Bez názvu Bez názvu

Další články autora