Cvičení obratnosti je dobrý základ pro všechny sporty

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.8.2013
  • Rubrika: Rozhovor

Rozhovor s Josefem Nováčkem, starostou Sokola

Pod pergolou, v krásně upravené a rozkvetlé  zahradě  jsem si nejen o sportu povídala s Josefem Nováčkem, který byl do svých 48 let  aktivním házenkářem,  posléze nohejbalistou, dnes funkcionářem oddílu házené a zároveň již jedenáctým rokem starostou a pokladníkem libčického Sokola – to vše v jedné osobě.


Kolik hodin týdně věnujete práci pro Sokol?

Minimálně jeden, někdy i dva dny v týdnu. Do činnosti jednotlivých oddílů, kromě házené, příliš nezasahuji, ale musím se starat o ekonomickou stránku, pronájmy, účetnictví, údržbu a provoz sokolovny a celého areálu včetně veškeré potřebné administrativy. Zdánlivé drobnosti, ale i to v podstatě patří k vedení občanského sdružení. Ale nejsem na to sám. Máme zvolený devítičlenný výbor a ten rozhoduje a pomáhá mi to vše řídit.

Pořádáte také nějaké schůze?

Ano, myslím, že je důležité, abychom se scházeli a všichni věděli, jak hospodaříme, jak plníme to, co jsme si naplánovali, jaký nový problém se objevil a co který sport, nebo složka Sokola dělá. Scházíme se tedy pravidelně každý měsíc, někdy i mimořádně. A zatím to tak funguje.

Na jak dlouho a kdo starostu Sokola volí?

Starosta se volí na 2-3 roky, což určuje celorepublikové ústředí Sokola a je volen stejně jako celý výbor na valné hromadě, které se zúčastňují delegáti  jednotlivých složek místního Sokola.

Jaké sporty jsou soustředěné pod hlavičkou Sokola?

Máme pět sportovních oddílů a dva odbory, jmenovitě je to box, házená, stolní tenis, tenis, karate a  odbory ženské a mužské všestrannosti. Tam je začleněn i rekreační florbal. V poslední roce s námi zatím koketuje i badminton.

Trenéři jsou předpokládám dobrovolníci, kteří za svou práci neberou žádnou odměnu.

Tak to u nás vždy bylo a je i dnes a platí to i o všech funkcionářích. Máme-li finanční prostředky, tak se alespoň snažíme cvičitelům zaplatit školení k získání kvalifikace, ale ne vždy jsme na tom tak, abychom si to mohli dovolit.

Financování sportu se poslední dobou vlivem různých událostí výrazně zhoršilo.

Bohužel je to tak. Na naši poslední valnou hromadu jsem si dělal přehled dotací ze Sokola, a to jak z prostředků Sazky, tak z MšMT za posledních deset let a pro porovnání vám mohu prozradit, že před deseti lety jsme dostali celkem 98 000 korun na rok, z toho bylo 36 000 od Sazky a 62 000 MšMT.   V loňském roce to bylo pouhých  14.700 korun z prostředků MšMT, Sazka 0.  V současné době se nám obtížně hospodaří.

Necelých patnáct tisíc? To je sotva na žíněnku.

To je fakt. Pár peněz sice vybereme na členských příspěvcích a pronájmech sokolovny, ale upřímně řečeno,  kdyby nás nepodporovalo město a sem tam nějaký sponzor,  tak by bylo velmi obtížné provoz sokolovny i celého areálu zajistit. A to nemluvím o nějaké podpoře účasti našich sportovců v různých druzích soutěží.

Kolik má celkem náš Sokol členů?

V současnosti cca 200.

To není mnoho. Za mých dětských let sokolovna praskala ve švech. Málem jsme se  nevešli na značky.

Také si pamatuji na přeplněnou tělocvičnu. V pondělí a ve čtvrtek cvičily dívky a ženy, úterky a pátky patřily chlapcům a  mužům a středu se sobotou obsadila gymnastika. Cvičit na nářadí chodili i fotbalisti a házenkáři, kteří to považovali za dobrý doplňkový sport. Nerad to říkám, ale rok od roku nám cvičenci i hráči ubývají.  A bohužel nejvíce z řad mládeže.

Opravte mě, jestli se mýlím, že chodí cvičit více žen než mužů?

Nemýlíte se, zejména ve středním a starším věku ženy jednoznačně vedou. V dorostencích a dětech je to více méně  nastejno. A muži? Obecně se ví, že muže baví více sporty.

Ženy milují moderní cvičení při hudbě jako je třeba zumba. Fandíte tomu?

Je pravda, že zumba, step aerobik a podobná cvičení, která obsahují spíše taneční prvky,  zrovna nepatří do  sokolských disciplín,  ale nijak tomu nebráníme. Ochotně poskytujeme ženám prostor v naší tělocvičně a samozřejmě oceňujeme jejich aktivitu.

Chodí vůbec někdo cvičit na nářadí?

Obávám se, že nářadí využívá jen pár členů z oddílu gymnastiky a škola  při hodinách tělocviku, a to spíše výjimečně. Pokud já vím, tak i školní děti dávají přednost  hrám, jako je např. florbal nebo kopaná a vybíjená.

Kde jsou ty doby, kdy skoro každé libčické dítě udělalo na hrazdě nebo na kdejakém zábradlí  výmyk?

Tak takové doby jsou dávno pryč. Upřímně nás to trápí, protože nám už  několik let v Sokole chybí mládež.  Ve všestrannosti sice nepatrné zlepšení nastalo, ale sportovním oddílům se v tomto směru nedaří.

Co můžete udělat pro zlepšení a zvýšení zájmu? Pořádnou osvětu? Marketing?

Děláme, co můžeme. Rozesíláme nabídky cvičení, zvací dopisy a každý rok děláme náborové akce, do kterých se snažíme zapojit i žáky z místní školy a okolních škol. Již několik let organizujeme akci „Sokolení“ nebo „Sportovní rodinné hry“. Bohužel však očekávaný efekt v podobě zvýšeného zájmu dětí o sport  zatím nepřichází.

Jak vypadá takový nábor?

Jezdíme s ukázkami cvičení  po místních a okolních školách i školkách a pořádáme sportovní odpoledne  se zaměřením na jednotlivé sporty, aby si každý mohl vybrat, případně rovnou na místě vyzkoušet, zda  by měl pro daný sport předpoklady.

A výsledek?

Nerad to přiznávám, ale žalostný. Vzpomínám si, že to bylo někdy před 2 - 3 lety, kdy jsme již před prázdninami pozvali 45 rodičů s předškoláky  na podobnou náborovou akci, která se konala začátkem září. Přišli pouze čtyři rodiče s dětmi. Řekl bych, že to hovoří za vše.

Jak vás tak poslouchám, tak mám pocit, že může být zázrak, když sestavíte nějaké družstvo.

Zázrak se bohužel nekoná a začarovaný kruh se uzavírá. Nemáme-li tým,  nemůžeme se zúčastnit žádných turnajů ani soutěží. A  pokud není cíl a soutěživost, tak to nikoho nebaví a vše postrádá smysl.

Ale  trenéry máte?

To je další složitá kapitola naší činnosti. Dříve než jdeme dělat nábor, musíme mít jasno, kdo by ty oddíly nebo družstva vedl. Trenér nebo cvičitel je základ všeho. Musí to být nadšený dobrovolník, který rozumí svému sportu, má potřebné odborné a pedagogické předpoklady a hlavně musí mít pravidelně čas, za který nedostane nic jiného, než dobrý pocit a  zadostiučinění z toho, že dělá dobrou věc. A mít ten čas je dnes velkým problémem. Takových lidí je dnes  málo.

To zní trochu bezvýchodně?

Nerad bych, aby to vypadalo, že si jen stěžuji a že se vzdáváme, ale to je stručný popis současné reality. My ale věříme, že se tento nepříznivý vývoj v krátké době zastaví a že dojde v budoucnu k posílení a omlazení členské základny.

Čím to, že zájem o  tělovýchovu tak upadá?

Já tvrdím, že hlavní problém je  už ve výchově v rodinách.  Když rodiče sami ke sportu nemají vztah, tak jej lze těžko očekávat u dětí, a když rodiče nevedou své děti od mala  k tomu, že cvičení  je zdravá a dobrá zábava, která by měla být součástí života každého z nás, tak s tím nic nenaděláme. Asi by to chtělo větší osvětu na všech úrovních.

Vy si jistě pamatujete, zda rodiče těchto dětí, které v tělocvičně nepotkáváte, chodili v dětství cvičit?

Určitě více, než jejich děti dnes. V házené jsme měli ještě před zhruba šesti lety docela dobrý dorost, který vedl Tomáš Hykeš a Milan Kiselica. Dělali jsme si naděje, že si mladé vychováme a vytvoříme z nich dobrý tým mužů, ale nepovedlo se to. U házené zůstali nakonec  jenom tři z nich.

Kam zmizeli ti ostatní?

Různě, někdo se odstěhoval, pár jich přešlo na jiný sport a někteří k našemu  překvapení přestali úplně sportovat. A to mezi nimi byli i kluci ze sportovních rodin.

Není náhodou důvodem malého množství dětí v Sokole to, že je rodiče  již už od jejich nejútlejšího dětství vodí rovnou na tenis, hokej,  krasobruslení atp.?

I to je možné, ale nemyslím si, že to je důvod hlavní. Je tu celá řada jiných a pohodlnějších zájmů jako jsou například počítače a televize. Obávám se, že si rodiče mnohdy  neuvědomují, že to po zdravotní a fyzické stránce dětem vůbec neprospívá.

Jaký názor máte na tvrdé tréninky v různých sportech pro děti předškolního věku?

Já osobně nepovažuji za správné  specializovat předškolní dítě, respektive do osmi let, na nějaký konkrétní sport, který vždy  jednostranně, tudíž nezdravě zatěžuje jeho organizmus, který se teprve vyvíjí. Rodiče to navíc stojí spoustu peněz a v konečném důsledku z toho mnohdy nic není. Dítě  po roce ztratí zájem, nebo se ukáže, že sport, který rodičům učaroval, jejich dítě z různých fyzických nebo časových důvodů vrcholově dělat nemůže, nebo ani nechce. Já jsem vždy byl zastáncem toho, aby se děcko naučilo správnému držení těla a základní obratnosti v  Sokole, což je prospěšné pro  jeho zdravý růst a zároveň dobrým základem pro jakýkoli sport, který si může samo později vybrat. 

Předpokládám, že sokolské cvičení je navíc mnohem levnější, než třeba tenis či hokej.

To víte, že ano. Mám zjištěno, že  například členství v gymnastickém oddílu  v Praze stojí rodiče 10 000 korun  ročně. S tím se naše minimální poplatky nedají vůbec srovnávat.

Takže ani v penězích to není. Nebylo by tedy pro Sokol dobré se trochu modernizovat a vzít si pod křídla nějaké atraktivnější a moderní sporty?

I  to by byla cesta, ale Sokol si chce zachovávat  svou tradici. Ale případnému zájmu určitě bránit nebudeme. Současný nedostatek zájemců tak nahrává individuálním sportům, jako je např. odbor všestrannosti, který může vyjíždět na závody s týmem dětí různého věku i výkonnosti.  Stejně tomu tak je v oddíle stolního tenisu, karate nebo boxu.

Takže to nakonec nevypadá tak zoufale. Díky novinám mám o tom trochu přehled, a tak vím, že si všichni vedou velmi dobře.

Že všichni bych tak jednoznačně netvrdil. Máme ale mezi sebou kolektivy a jednotlivce, na které jsme za jejich sportovní výsledky náležitě hrdí. Patří mezi ně zejména házenkářské družstvo mužů, které v posledním ročníku 2. ligy skončilo na třetím místě, dále potom borci ze všestrannosti mužů okolo Jardy Nováka. Jejich výsledky zejména  ve šplhu jsou doslova obdivuhodné.  Vždyť Karel Janda je  rekordmanem a mistrem republiky v kategorii dorostu. A jsou tam i další zdatní nástupci. Dobře si vede i oddíl karate, jehož borci Veronika Jandová a Jiří Hodík obsazují pravidelně  přední místa různých turnajů a soutěží. I box si vychoval reprezentanta Vláďu Průšu s ligovými ambicemi. Ale jsou tu i další. Někteří soutěží, někteří ne, ale přesto so zaslouží pochvalu za to, že v našich skromných podmínkách dávají vědět o tom, že libčický Sokol existuje. Mé uznání zasluhují i ti, kteří obětavě tyto hráče a borce vychovávají, trénují, jezdí s nimi na závody a turnaje. Ať je to všestrannost děvčat i chlapců, házená, box, karate, stolní tenis – za vším stojí obětaví a spolehliví lidé, kteří zasluhují minimálně velký dík.

Naprosto s vámi souhlasím. Zmínil jste se o šplhu, slyšela jsem, že pro něj děláte v sokolovně nějaké úpravy.

Ano, snažíme se. Je to letos naše největší akce. Upravujeme strop jeviště tak, aby se tam mohl trénovat a provozovat  tzv. olympijský šplh na 8 metrovém laně. Momentálně je tam k dispozici pouze 4,5 m lano  a 8 m je pouze venku na koupališti. Předpokládám, že již tuto zimu bude osmimetrové lano v sokolovně k dispozici.

Je-li toto vaše  stavitelská akce největší, jaké další změny či vylepšení plánujete?

Náš areál a sokolovnu využívá místní základní škola, a tak se  snažíme  zlepšovat podmínky i pro ni. Letos plánujeme vybudovat venku vrhačský kruh,  v sokolovně vybavit šatny předpisovými lavicemi a do tělocvičny pořídit druhý koš na basket. Opravovat a zvelebovat chceme postupně celý areál. Letos opravíme plot předzahrádky, terasy a lavičky pro diváky.  Zahájíme úpravu a obnovu  zeleně. Tyto akce se mohou realizovat díky výrazné pomoci města Libčice.

Máte nějaký sokolský sen? Ne, jinak? Představte si, že máte pořádný balík peněz. Co byste pro libčický Sokol udělal?

Postavil bych novou halu nebo sokolovnu, jak chcete. Ale takovou, kde by se mohly hrát všechny sálové sporty, které tu máme – tenis, házená, florbal,  badminton, stolní tenis, a aby tam byl zároveň dostatečný prostor pro gymnastiku, aerobik,  šplh a další. Svého času jsme si nechali dokonce zpracovat studii, jak by to mělo vypadat. Líbilo by se mi, kdyby např. házenkáři mohli trénovat a hrát mistrovská utkání 2. ligy doma před libčickými diváky a naopak, aby se k nám sjížděli sportovci z celého okolí.

Kolik by realizace takového snu stála?

Při skromném provedení to odhaduji tak na 25 - 30 miliónu. To se ale pohybujeme v oblasti snů.

I sny se mohou někdy splnit, ale do té doby je dobré vzít zavděk tomu, co máme. Znám místa, kde nemají vůbec žádnou tělocvičnu.  Zřejmě z nostalgie se mi ta naše stále líbí, ale líbila by se mi mnohem více, kdyby byla plná rozesmátých dětí, které mají radost z pohybu a snaží se o překonání vlastních limitů. Mají báječnou možnost, protože mají kde a mají s kým.  Neúnavných funkcionářů, trenérů a cvičitelů, kteří si zaslouží náš obdiv za to, že  jsou jim ochotni věnovat svůj čas bez nároků na odměnu, je v místním Sokole zatím stále dost.

Další články autora