Tanec je můj svět

Rozhovor s MgA. Zuzanou Štarkovou, lektorkou tance v místní ZUŠ.

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.7.2013
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 4/2013

Vstoupila jsem  Zuzaně štarkové do vyučovací hodiny a dříve, než jsem s ní mohla promluvit, jsem ji  měla možnost sledovat  při práci s dětmi. Z jejího vlastního pohybového rozsahu, elegantního pohybu,  typických baletních  návyků  a důsledných nároků na výkon dětí jsem  usoudila, že jde o zkušenou profesionálku, která ví, co a jak, a umí to naučit  dokonce i ty nejmenší, kteří si ještě pletou pravou s levou. Naše umělecká škola získala  v osobě magistry umění Zuzany štarkové  učitelku tance s tím nejvyšším možným vzděláním a zkušenostmi.  Absolvovala nejdříve osmiletou Státní konzervatoř Praha, kde studovala od 7. třídy, složila úspěšně maturitu a  po absolutoriu posledního tzv. mistrovského ročníku  získala titul  „diplomovaný umělec“.  Pak následovalo dlouhé angažmá sólistky baletu, současně s tím  pedagogická činnost a  studium na pražské HAMU, kterou  dokončila v r. 2000  již  jako vdaná maminka malé dcery.

Začněme ale  od začátku. Byla jste  holčičkou, která odjakživa toužila být baletkou a jejím největším přáním bylo mít „balerínu“  a tančit na špičkách?
K baletu mne přivedla moje první paní učitelka tance v ZUš, která mě posléze doporučila do přípravky Národního divadla v Praze, kde jsem  poprvé stála na divadelních prknech.  Tím mé studium tance  začalo.

Kam vás vedly vaše taneční kroky po ukončení studia?

Rovnou  do angažmá  ostravského státního divadla. Tenkrát to bylo Divadlo Zdeňka Nejedlého.

Z Prahy až do Ostravy? Proč tak daleko?

Těsně po absolutoriu jsem se zúčastnila celostátní soutěže, kde mě oslovil šéf  ostravského divadla a rovnou mi nabídl roli Julie. Uznejte sama -  to je nabídka, která se neodmítá. Okamžitě jsem ji přijala a navzdory tomu, že  jsem ve stejné době dělala konkurz do baletu Národního divadla,  jsem se sebrala a  odjela  do Ostravy za svou vysněnou Julií.

Vysněnou?

Přesně tak. Hlavní role ve slavném baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie je snem snad každé baletky. Mně se to poštěstilo hned v úvodu kariéry a tančila  jsem ji téměř čtyři roky.

A muselo vám to moc slušet. Jste krásně baletně  malinká. Kolik jste tehdy vážila?

Tenkrát jsem vážila něco přes čtyřicet kilo a máte pravdu, že menší vzrůst byl v mé době pro baletku skutečně velkou výhodou, zvláště pro partnerskou práci.

Dnes je tomu snad jinak?

Ano, dnes lze zahlédnout baletky s vyšší postavou, třeba i kolem 170 cm. Ty mají ale poněkud omezenější výběr partnerů.

Tak tomu věřím.  Za Julií do Ostravy jste dojížděla?

Kdepak, tenkrát jsem  se  bez váhání  zabalila a  odstěhovala se tam. Pravda je, že mi to usnadnil můj tehdy ještě budoucí manžel, s kterým jsem se seznámila v Praze na studiích. Získal angažmá ve stejném divadle a následoval mě. Spolupracovali jsme tam a žili krásných osm let.  V mých osmadvaceti jsme se vzali, vrátili do Prahy a opět spolu nastoupili do Laterny magiky, kde jsme byli dalších devět let.

Teď se blýsknu  encyklopedickou znalostí, protože asi málokdo ví, že  Laterna magika je pojmenována po prvním velmi jednoduchém promítacím přístroji. Náhodou totiž znám pár dosud žijících pamětníků, kteří v r. 1958 překvapili v Montrealu na výstavě  Expo 58 svět tehdy nevídanou kombinací jevištního vystoupení se zvukem a filmem. Díky dnešní moderní technice je obdobných multimediálních projektů celá řada, ale přesto je myslím klasické představení Laterny magiky pro diváky stále fascinujícím  zážitkem. Je tomu tak i pro umělce?

Máte naprostou pravdu. Ještě dnes je představení, které důsledně využívá původního principu Laterny magiky -  tedy prolínání tanečníka nebo herce na jevišti s postavou na plátně – něco zcela jiného, než představení pouze doplněné filmovou projekcí. Práce tanečníka je v takovém představení velmi specifická a náročná zejména na přesné nástupy, aby iluze, kdy postava z filmového plátna vystupuje na scénu a naopak, byla co nejreálnější. Kromě toho se  často pracuje s rekvizitami, což je pro  klasický balet spíše netypické.

Několikrát jsem viděla nejslavnější kus Laterny magiky Kouzelný cirkus, který je opravdu kouzelný.

Měli jsme s manželem tu čest v tomto legendárním představení tančit. Já roli Loutky a on hlavní postavu Svůdce. Projeli jsme s Kouzelným cirkusem pěkný kus světa a věřte nebo ne, k dnešnímu dni měl už na šest tisíc repríz. Je to originální představení, které je esencí tvorby Laterny magiky, kterou do života přivedl tým výrazných uměleckých osobností v čele se scénografem Josefem Svobodou a legendárními režiséry jako jsou  Evald Schorm, Jan švankmajer nebo Jiří Srnec. Neměla bych zapomenout zmínit jméno výtvarníka Zdeňka Seydla a slavného kameramana Emila Sirotka. Kouzelný cirkus se scénou vtipně zakomponovanou do české krajiny fascinuje svou poetikou a hravostí nejen české, ale i zahraniční diváky na scéně Národního divadla již pěknou řádku let.

Říkáte, že jste v Laterně působili s manželem devět let. Co pak? Neříkejte, že důchod, který vám,  lidi mimo branži často závidí. Já ale určitě ne, protože si myslím, že se v cca čtyřiceti velmi nerado končí a odchází z prken, která znamenají svět.

Musím vás opravit. Žádné důchody pro tanečníky již u nás posledních dvacet let neexistují. Ty byly již v devadesátých letech definitivně zrušeny. Je to myslím velký problém. Na kulturu zbývá stále méně finančních prostředků. Vypadá to, jako by si „neviditelná ruka trhu“ s těmito profesemi nevěděla rady.

Baletní důchody už neexistují? To mi vážně uniklo. Co tedy dál, když se přihlásí věk, na který vás nejen vlastní tělo, ale i šéfové začnou nekompromisně upozorňovat?

Profese tanečníka je v dnešní době již tak fyzicky náročná, že málokdo je schopen  vykonávat ji  v plné síle déle než do čtyřiceti let. Je na každém z nás, jak se na svůj odchod ze scény připravíme a svůj profesní život napřímíme jinam. Já jsem se již od dvaceti let současně při studiu a angažmá v divadle věnovala pedagogické činnosti, tak jsem jen volně přešla k tomuto oboru, kterému se věnuji dodnes.

Jaké pedagogické činnosti?

Řekla bych, že docela pestré. Učila jsem na  konzervatoři i při divadle. Vedla jsem baletní průpravu krasobruslařek a  moderních gymnastek, které se bez ní neobejdou. Vše kolem tance a baletu. V Laterně jsem nakonec  působila až do svých třiceti sedmi let, ale  to už jsem zároveň nastoupila na plný úvazek na konzervatoř jako profesorka klasického tance. V té době jsem začala studovat HAMU a měla malé dítě, tak to byla docela honička.

Na jaké konzervatoři?

Řadu let jsem učila na Konzervatoři Jaroslava Ježka, poslední roky dokonce jako vedoucí tanečního oddělení. Posledních čtrnáct let působím na Taneční  konzervatoři Ivo Váni Psoty v Praze. 

To je bezesporu zajímavá a vysoce náročná práce s profesionály, nejsou pak ty první nejisté krůčky těch nejmenších pro vás tak trochu pod  úroveň?

Rozhodně ne. Mým cílem není pracovat pouze s nadanými dětmi a vychovávat profesionální tanečníky. Tanec  je od nejstarších dob základní lidskou přirozeností a nedá se zaměnit se sportem ani jinou tělesnou aktivitou. Pomocí tance a hudby lze vstoupit do nádherného světa fantazie, který je v současné moderní době stále více z našeho života vytěsňován. Každé dítě, ať už jsou jeho tělesné proporce a dispozice jakékoli, může taneční a pohybová průprava velmi obohatit, pakliže bude cvičit a tančit s chutí a plným zaujetím. Jestliže se pak ukáže, že má některé dítě výrazný talent, fyzické předpoklady,  píli a chuť se tanci věnovat v budoucnosti profesionálně, může stejně jako já na své začátky v ZUš nebo nějakém tanečním kroužku navázat a věnovat se naplno studiu tance na některé odborné škole typu konzervatoře.

V kolika letech je ideální s baletem začít?

Začít je potřeba skutečně v nejútlejším dětství. Ideální je tak kolem pěti let.

Vím, že s tím máte bohatou zkušenost, protože provozujete v sousedních Kralupech vlastní taneční a pohybové studio. Proč zrovna v Kralupech, když bydlíte v Praze?

Důvod je velmi prostý -  jsem kralupská rodačka, své první taneční kroky jsem se učila v místní ZUš, mám to město velmi ráda, bydlí tam ještě moje maminka  a znám tam spoustu lidí. Když jsem před čtrnácti lety nastupovala na konzervatoř Ivo Váni Psoty, přáli jsme si s manželem mít vlastní studio a nejjednodušší to bylo zorganizovat ve známém prostředí. Dnes mohu konstatovat, že to byla dobrá volba. V současnosti máme téměř šedesát  žáků. Ti první, kteří prošli naším studiem, jsou dnes již dospělí a za pár let k nám doufám budou přivádět i své děti.

Byla jsem se v sobotu 15. června podívat v Kralupech na váš taneční koncert a musím vám složit hlubokou poklonu. Byla jsem okouzlená vším – hudbou, choreografií, režií, osvětlením  a samozřejmě všemi mnohdy již téměř profesionálními výkony.

To mě těší. Vždy na závěr roku pořádáme představení, při kterém chceme rodičům malých tanečnic  a tanečníků předvést, jaké za rok udělali pokroky. Většinou pozveme i několik studentů z pražské konzervatoře, kde učím,  kteří jsou pro ty nejmladší velkými vzory.

Líbily se mi samozřejmě i  nápadité,  z mého pohledu některé docela nákladné kostýmy. Kdo vám je šije a kde na to berete peníze?

V posledních letech dostáváme grant od města Kralupy nad Vltavou a firma jednoho z rodičů nám pravidelně poskytuje sponzorský dar, za což jsme opravdu vděční.  I když se snažíme rodiče příliš nezatěžovat, se šitím kostýmů  nám ochotně pomáhají. Na naše slova díků často odpovídají: „Vždyť je to pro naše děti“.

Všimla jsem si, že holčičky mají většinou dlouhé vlasy  úhledně spletené do copánků, nebo vyčesané do typických baletních drdůlků. Vyžadujete to po nich, nebo se do těchto vnějších znaků baletek stylizují samy?

Tanec je estetická záležitost, a tak vychovávám všechny své svěřence k tomu, aby i na nácvik chodili v   adekvátním oblečení a velmi potřebné správné cvičební obuvi. úprava účesu s tím samozřejmě souvisí, na vystoupení obzvláště.

Zúčastňujete se nějakých soutěží?

Každým rokem se pravidelně zúčastňujeme celostátní soutěžní přehlídky scénického tance v Praze. Ještě se nám nestalo, že bychom se vrátili bez nějakého ocenění. Na poličce již stojí pěkná řádka pohárů za první místa v různých kategoriích.

Můžeme očekávat podobné úspěchy i u těchto našich libčických tanečníků a tanečnic?

Ráda bych, ale pracuji s nimi zatím od února. Zdědila jsem uprostřed školního roku kroužek sedmi dětí po předchozí lektorce a navzdory tomu, že spolu pracujeme zatím jen pár měsíců a vidíme se pouze jednou týdně, se nám podařilo nastudovat už dva tance. Nabídla jsem rodičům možnost vystoupit s nimi na zmiňovaném kralupském koncertu, kde by si jejich děti mohly  poprvé v životě vyzkoušet, jaké to je, tančit v krásném kostýmu na scéně,  ale bohužel to nedopadlo. Polovina dětí v daném termínu neměla čas. Tak mohu jen doufat, že se od září na taneční obor přihlásí více dětí, aby se dalo jejich vystoupení zrealizovat třeba u příležitosti nějaké libčické kulturní akce.

Splnila jste si ve své taneční kariéře svou vytčenou metu, nebo vám unikla role, o které se vám ještě dneska zdá?

V tomto směru netrpím nesplněnými sny. Měla jsem v životě opravdu  velké štěstí, že jsem si mohla zatančit  celou řadu  krásných rolí, kterých se mnohé kolegyně za celou svou baletní kariéru nikdy nedočkaly.

Když už mluvíme o splněných snech, patří mezi ně  pro lektorku tance například taneční koncert, kdy v rychlém sledu před jejíma očima defilují všichni její svěřenci,  mimořádně jim to sluší a podávají své nejlepší výkony?

Určitě ano. Vydařený taneční koncert na konci každého školního roku je pro mě tou největší odměnou. Děti jsou nadšené, rodiče dojatí a já šťastná.


Musím říci, že se mi  líbil nejen taneční koncert, ale i  vyučovací hodina libčických baletních nadějí v koncertní síni místní ZUš, která se na chvíli proměnila v baletní sál s klasickým parketem,  korepetitorem a zkušenou lektorkou, která hodnotí kvalitní výkony svých žáků pro balet tak typickým zvoláním „bravo“. I mně se chce říci „bravo“ a popřát všem dětem, kterým rodiče dopřejí možnost kultivovat pod odborným  vedením svůj pohyb, aby si dokázaly  užít ten   povznášející pocit z vyjádření hudby pohybem, který vždy  dokáže navodit dobrou náladu.

 

Bez názvu Bez názvu

Další články autora