Pořád jsem hlavně učitelka

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.3.2013
  • Rubrika: Rozhovor

Rozhovor se Zdeňkou Frantovou, ředitelkou mateřské školy

Potkala jsem jen několik lidí, kteří celý svůj pracovní život strávili na jednom místě. Jsou to většinou odborníci na slovo vzatí, mají trvalé zájmy, jsou stálí, klidní, tolerantní  a mají nadhled zkušeného člověka, kterého stěží nějakou otázkou zaskočíte. Přesně taková je ředitelka místní mateřské školy Zdeňka Frantová, která miluje děti a zasvětila jim celou svou pracovní kariéru. Známe se od dětství, tak nám snad odpustíte naše tykání.

Kdy jsi do školky nastoupila?

Tuším, že to bylo v r. 1978 a ve funkci učitelky jsem tu pracovala zhruba deset let. Po odchodu paní ředitelky Náhlíkové jsem pak byla pověřena vedením školy.

Jestli se nepletu, v té době tady fungovaly také jesle?

Správně, byla tady dvě oddělení. Děti do dvou let a děti od dvou do tří let. V každém oddělení bylo přibližně dvacet dětí.

Takže miminka v plenkách, které se tehdy musely prát, že?

Ano, také tady z  té doby máme velkou prádelnu, kterou využíváme dodnes, i když ne v takové míře, jako tomu bylo v době, kdy se tu provozovaly jesle.

Jak to tenkrát vlastně bylo? Byly jesle zrušeny ze dne na den?

V devadesátých letech  byla zrušena většina jeslových zařízení v celé České republice z důvodů nízké porodnosti, malého zájmu o umístění dětí do jeslí ze strany rodičů a často také z nedostatečné vůle zřizovatelů zachovat jesle do budoucna.

U nás  se nejdříve zrušily jesle pro ty úplně nejmenší miminka a nějakou dobu jsme tu měli třídu dětí od dvou do třech let. Ta ale již spadala pod školku. Tehdy už jsem byla ředitelkou a musím připustit, že toto oddělení nebylo špatné. Dnes by se to mohlo jmenovat třeba předškolička a věřím, že by její existenci řada maminek  uvítala.

Zejména maminky „podzimňátek“, které v září nedovrší třech let, do školky nejsou přijaty  a musí skoro celý rok zůstat ještě doma.

Přesně tak, podle zákona bychom neměli přijímat děti mladší třech let, protože  školka vzdělává děti ve třech ročnících. Kdybychom přijali děti dvouleté, tak by byly ve školce čtyři roky. Je mi líto maminek, které se do takové situace dostanou, zoufale se snaží dítě do školky umístit a my jim stěží můžeme vyhovět.

A měli byste tady prostor a učitele na takové rozšíření školky?

Bohužel neměli. Ani místo, ani pedagogy. Naše školka  počtem míst, vybavením i množstvím pedagogů plně vyhovuje současné poptávce po výchově dětí od tří let.

To je situace dosti vážná pro maminku, která musí ukončit mateřskou ve třech letech dítěte a nechce-li přijít o práci, musí nastoupit do zaměstnání. Kam to své děťátko má chudák dát?

Bohužel zákon o rodině funguje na kalendářní rok a my na školní. V tom nastává ten časový nesoulad a maminky buď přijdou o práci, nebo ten poslední rok musí překlenout ne zrovna levnou soukromou školkou  nebo chůvou.

Pokud ovšem  nemají hlídací babičky.

Ty v mnoha případech také chodí do práce.

Nejlepší řešení je tedy plánované rodičovství a rodit v létě.

Jo, to kdyby šlo.

Jaký máš vlastně názor na jesle?

Samozřejmě, že pro jesle nejsem a není to jen můj názor. Jeden z našich nejvýznamnějších odborníků -  pediatr  a psycholog prof. Matějíček říkal, že jesle by si děti nevymyslely, ale školku už ano. Mimo to zdůrazňoval, že nástup dítěte do mateřské školy se má řešit individuálně mezi 3. a 4. rokem, protože ne všechny tříleté děti jsou na školku dostatečně vyspělé.

Jako, že jsou málo samostatné?

I to, ale především jsou v takovém vývojovém stádiu, že si ještě  neumí v kolektivu hrát. Jsou třeba  s dětmi rády, ale hrají si samostatně. Ještě se nedokážou  zapojit do hry.

Nebo se jim stýská po mamince a pláčou.

To se u těch starších už  tak moc nestává.  Musíš je ale umět zabavit tak, aby u nich zvítězila  touha si hrát, a je po pláči.

Když bys porovnala  „mateřské školství“ za totality se změnami po roce 1989, v čem je ten nejnápadnější rozdíl?

Nápadná změna nastala v tom, že se začal prosazovat menší počet dětí na třídu. Pro děti  i pro pedagogy skvělé, ale pro školku  finančně velmi nákladné. Postupem času se tento dobrý plán začal rozvolňovat a původní záměr se z ekonomických důvodů bohužel nedodržuje.

Jaký počet byl tedy považován za ideální?

Plán byl, že v jedné třídě bude maximálně dvacet dětí na jednoho pedagoga. Jenže když to dodržíme, tak  školku neutáhneme finančně. Ptáš-li se na ideální počet, tak dle mých zkušeností je to patnáct dětí.

A jaká je realita?

V podstatě dnes je ve všech školkách v jedné třídě přes dvacet dětí. Někde až dvacet osm. Jediným omezením je hygienická kapacita školek, kterou překročit v žádném případě nesmíme. Limituje nás počet toalet, umyvadel, vzdálenost mezi rozloženými lůžky na spaní a ještě celá řada dalších kritérií.

Dvacet dětí na jednu učitelku? To si nedovedu představit. Máte můj obdiv.

Samozřejmě se snažíme při některých činnostech počet učitelek znásobit, třeba při vycházkách, aby se zvýšila bezpečnost dětí, ale jinak to musíme zvládnout.

Máte tady děti i z okolních obcí?

Hromadí se nám  žádosti z obcí, kde školky nemají nebo jsou přeplněné, např. z Noutonic, Lichocevsi , Statenic, dokonce i z Řeže. Samozřejmě, že přednostně přijímáme  děti libčické.

Je poslední rok před nástupem do základní školy školka povinná?

Ne, školka není vůbec povinná. Pokud k nám  však chtějí rodiče  rok před první třídou dítě umístit, tak jsme povinni jej přijmout.

Takže dítě může klidně školku přeskočit a jít rovnou do školy vstříc stresu z velkého neznáma? To snad žádní rodiče dobrovolně svému dítěti neudělají.

Neměli by, protože školka má nenahraditelnou možnost  připravit dítě na školu zejména v sociální oblasti, kdy se děti naučí orientovat mezi svými vrstevníky a respektovat cizí dospělé. Naučí se samostatnosti, což je jeden ze základních cílů mateřské školy.

Jaké jsou ty další?

Jsou celkem tři. Vzdělávací, kdy se snažíme v dítěti vyvolat  zájem o učení, chuť poznávat a vědět něco nového.  Pak sociální, kdy dítě učíme základní pravidla života ve společnosti, vyznávat její hodnoty a respektovat její členy. No a poslední je ta již zmiňovaná  samostatnost.

Když dítě zlobí, jakého trestu se může dočkat?

Spíše se snažíme zlobení předcházet. Za krátkou dobu dítě poznáme a víme, jak na něj. Je lepší dítě zabavit, chválit jej a motivovat než kárat.

A když se přesto všechno objeví raubíř, na kterého žádná chvála neplatí?

Tělesné tresty samozřejmě neexistují, takže nastoupí domluva, a když ani ta nezafunguje, tak je třeba dítě na chvíli postavit stranou a nechat jej, aby se zklidnilo a rozmyslelo si, co vlastně chce. Musím říct, že se toto stává skutečně v krajních případech.

Hezký přístup, to my jsme byli na hanbě, za dveřmi, klečeli jsme v koutě a v první třídě jsme dokonce dostávali oficiálně rákoskou přes dlaně.

Vidíš, a v tom je asi ten další velký rozdíl mezi výchovou dětí za totality a dnes. Žádný vojenský dril, ale individuální přístup. Snažíme se každé dítě co nejvíce poznat, pokud možno znát i jeho rodinné zázemí a výchovu. Pak můžeme v rámci našich možností  dítěti jít co nejvíce naproti, respektovat jeho zájmy a rozvíjet jeho schopnosti.

To zní přímo ideálně, ale, upřímně řečeno, si nedovedu představit, jak můžete takový individuální přístup zvládnout při dvaceti a více mrňavých dětech ve třídě.

To víš, že je to o to těžší, čím více dětí ve třídě máme. Když se objeví nějaký silný projev vzdoru a  jedinec ruší práci celé skupiny, tak mu třeba dáme pastelky a necháme jej dělat pokud možno v tichosti něco jiného. Většinou to zafunguje a dítě se brzy zase rádo připojí k ostatním.

Tedy pokud možno nekonfliktně překlenout vzniklou situaci, což obdivuji, protože já jsem byla vychovávána tak, jak to bylo dříve typické – příkaz, zákaz a  trest.

To už dnes ve školství určitě neplatí, v tom vidím velký posun. Respektujeme individualitu a snažíme se každému dítěti porozumět. Pravděpodobně i dnešní výchova v rodinách je mnohem  benevolentnější, než za našeho dětství.

Nesmí se to ale přehánět, vždyť život se už od první třídy skládá ze samých pravidel, povinností,  hodnocení, známek, poznámek,  odměn a trestů.

To je pravda. Musíme děti naučit ctít pravidla chování a fungování v kolektivu, kterému se musí chtě nechtě umět podřídit. Pravidla jsou důležité hodnoty společnosti. Nikdo, ani dospělí si nemohou dělat, co by sami chtěli. Celý život  se musíme přizpůsobovat a podřizovat daným  zákonům společnosti. I toto je posláním výchovy v mateřské škole, kde se dítě poprvé objeví ve skupině, kde se učí toleranci k jednotlivcům a respektu k zájmu většiny, a to není vůbec snadné.

Když máte ve skupině nějaké problematické dítě,  říkáte o tom rodičům? Spolupracujete spolu?

Samozřejmě. Mluvíme o tom s rodiči, protože potřebujeme znát jejich názor a nahlédnout do rodinné výchovy. Výchova  doma i ve školce by měla korespondovat, jinak bychom dítě mátli a nikam by to nevedlo.

Co rodina, to výchova.

To máš pravdu. Netvrdím, že se dokážeme přizpůsobit  každé originální výchově, ale rodinu respektovat musíme. Rodina je v předškolním věku pro dítě nejdůležitější. My jsme pouze doplněk její výchovy.


Stává se, že se s rodiči neshodnete?

Bohužel i k tomu může dojít. Jsou to velmi křehké situace, rodiče jsou na záležitosti kolem svých dětí pochopitelně citliví, a tak snadno může dojít k nepochopení, což  považuji za velké selhání v naší spolupráci. Dítě  to okamžitě vycítí a není to pro něj dobré. Naštěstí k takovým situacím dochází zřídkakdy, ale nebylo by ode mě fér tvrdit, že se nám to nikdy nestalo.

Nevím, jak ve školce, ale v základních školách mnozí učitelé moc dobře vědí, co to je před dětmi neskrývaný despekt rodičů vůči nim.

To považuji ze strany rodičů za zcela nesprávné. Neuvědomují si, že shozením autority učitele neublíží jenom učiteli, ale především svému dítěti, které pak musí poslouchat pedagoga, o kterém jeho rodiče nemají valného mínění. Učitel pak stěží takové dítě něco naučí. Dítě v jeho hodinách  trpí a získává nechuť k učení.

Proč myslíš, že k tomu dochází více ve školách než ve školkách?

Myslím si, že především proto, že základní škola nemá s rodiči tak častý přímý kontakt jako mateřská.. My vidíme dvakrát denně někoho z rodiny a můžeme si bezprostředně mnohé vysvětlit. Základní škola už tuto možnost nemá a řada problémů může zůstat nevyřčena nebo nedořešena.

Protože tu máme zástupkyni rodiny Bartíků, tak jsem dosti přesně zasvěcená a musím říci, že  na školku slyším samou chválu.

To mě těší a věřím, že to je nejen díky kvalifikovaným pedagogům, dobrým vztahům v kolektivu všech zaměstnanců školky, ale právě dobrou komunikací s rodiči. Pečlivě si vybírám své spolupracovníky, protože kvalita a spokojenost tkví  v lidech, kteří dělají svou práci rádi a jdou ochotně za  společným zájmem.

To máš pravdu. Nedávno jste hledali novou paní učitelku. Našli jste jí?

Hledali, hledali, ale nenašli. Měli jsme tu sice pár kvalifikovaných zájemkyň, ale nepřijali jsme ani jednu,  protože žádná neprojevovala takový zájem o děti, na jaký jsme tady zvyklí. Nakonec jsme si tu nechali již ověřenou paní učitelku, která má pro práci s dětmi všechny předpoklady, ale musí si doplnit vzdělání.

To mi připadá jako rozumné řešení. Překvapuje mě, že se jde o práci s dětmi zajímat člověk, kterého děti moc nezajímají.

Jsou takové případy. Je to pro ně jenom práce, ale správná učitelka v mateřské školce musí mít v sobě něco navíc. Musí mít k dětem opravdový vztah, musí se o ně zajímat a milovat je. Vždyť tady na mnoho hodin denně nahrazujeme jejich maminky, a to je velmi zavazující úkol.

Chodí vás sem kontrolovat nějaký inspektor?

To víš, že ano.Není pro nás větším uznáním, než když nám při poslední inspekci, která trvala několik dní, inspektorka sdělila, že se k nám těšila tak, jak se jí to za posledních mnoho let nestalo.

Tak to je opravdu velké vyznamenání, obzvláště od inspekce, která jde po papírech, penězích a má v popisu práce hledat především chyby a nedostatky. Ale víš, že se  jí vůbec nedivím? I já se pokaždé, když sem jdu, už několik dní předem velmi těším. Panuje tu zvláštní láskyplná atmosféra, která  ve mně ještě dlouho doma přetrvává a dělá mi velkou radost, že ti naši nejmenší mají v Libčicích školku a paní učitelky, na které budou celý život s láskou vzpomínat.

Další články autora