Tak jsem do toho šla

Rozhovor s Mgr. Drahomírou Raveane, novou ředitelkou základní školy

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 1.12.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 12/2012

Mgr. Raveane je  kultivovaná  a komunikativní dáma, která mě při každém našem setkání zaujala mimo jiné  svým velmi vkusným a originálním oblečením,  z něhož jsem usuzovala na  její výjimečnou kreativitu,  a nemýlila jsem se. Mgr. Raveane vystudovala kromě pedagogiky a vychovatelství též výtvarnou výchovu a je to nejen  na ní, ale  dnes už i  na celé škole, kterou  postupně mění k obrazu svému, opravdu znát. Svěží barvy, pořádek,  nápaditá výzdoba a děti, které tvrdí, že nová ředitelka je prostě „ hustá“!

 Kde jste vzala takové v Čechách nezvyklé příjmení? Vyvdala?

Ne, to je moje dívčí jméno, které jsem si ponechala  a je italského původu, protože část naší rodiny pochází z Bergama v Itálii. Jako malá jsem byla Raveaneová, což v kombinaci s mým křestním jménem bylo tak dlouhé, že jsem se nevešla do žádné kolonky ve formulářích. Jakmile to šlo, tak jsem si zažádala o povolení používat pouze Raveane.

Mluvíte krásnou spisovnou češtinou, protože se to od učitelky češtiny čeká, nebo protože pocházíte z Opavy, kde se tak mluví?

Na Opavsku se mluví buď  čistou češtinou, nebo dialektem, kterého jsem se po přestěhování do Prahy, kde jsem nastoupila do první třídy, snažila usilovně zbavit. Vzala jsem to tak z gruntu, že jsem si už jako dítě osvojila  spisovnou češtinu a zůstalo mi to dodnes.

Byla jste taková ta holčička, která si přeje být učitelkou a také se jí stane?

Byla. Už od mala jsem k tomu inklinovala a přála si pracovat s dětmi. Zároveň s tím jsem ale tíhla k výtvarničině, zejména k oděvnímu návrhářství, což v mých patnácti letech převážilo a hlásila jsem se na oděvní průmyslovku.

Tam se dostat bylo vždy dosti obtížné.

Také jsem se tam nedostala a musela jsem zvolit náhradní školu, což byla ekonomická.

Trochu vedle, ne?

Přesně tak, ta škola mě vůbec  nebavila, přesto jsem ji dokončila s jasným plánem jít hned po maturitě na pedagogickou fakultu a splnit si tak svůj dávný sen.

No a to se povedlo.

Povedlo, ale ne hned. Vítr mě totiž na řadu let zavál do Chorvatska, kde jsem byla  provdaná a pracovala jsem v oblasti turistického ruchu.

Počítám-li správně, tak jste v bývalé Jugoslávii musela zažít i válečný stav.

Bohužel. Bylo to v r. 1991 a nerada na to vzpomínám. Když jsem čekala narození syna, tak se mi za dost dramatických okolností povedlo utéct do Čech a  Antonio  se narodil už v bezpečí v Čechách.

Předpokládám, že umíte dobře chorvatsky. Mohla byste dělat překladatelku?

Mohla, dělala jsem ji a ještě dnes občas dělám. Mám státní zkoušku z chorvatštiny. Spolupracuji s Menzou, která má vazbu na Srbsko, takže pro ně překládám různé pedagogické materiály, které jsou mi profesně blízké.

Následným studiem na pedagogické fakultě  jste nakonec spojila všechny  své zájmy -  češtinu, výtvarničinu a vychovatelství. Je to přesně to, co jste si přála?

Po různých cestách jsem nakonec dospěla k tomu, co jsem chtěla  a máte pravdu, ideálně se mi to propojilo.

Věnujete se malování?

Klasické malbě ne, ale ráda experimentuji s různými výtvarnými technikami, které se dají uplatnit jak v odívání, tak i ve výzdobách interiérů, což jsem také na všech školách, kde jsem působila, náležitě využila.  Ráda zapojuji své žáky do školního dekoratérství a k mé velké radosti jsme na této  škole založili keramickou dílnu. Máme tu malou vypalovací pec a děti práce s hlínou velmi baví. Některá jejich díla jsou už  vyloženě na profesionální úrovni.  Kromě toho se ráda zabývám face paintingem (malováním na obličej).

Tak za to vás děti musí milovat.

Myslím, že ano, jsem velmi oblíbenou atrakcí na oslavách narozenin všech dětí mých přátel.

Už jste někdy zmalovala i libčické děti?

Ano, například při zápisech. Musím přiznat, že děti byly opravdu nadšené.

Tento rozhovor vedeme těsně po vašem slavnostním jmenování do funkce ředitelky školy. Myslíte si, že se při této práci budete moci věnovat všem těmto svým zájmům?

Hodně jsem nad tím už před podáním přihlášky ke konkurzu přemýšlela a došlo mi, že pokud jej vyhraju, už mi pravděpodobně na výtvarnou činnost  nezbude čas. Ale měla jsem možnost si práci ředitelky na pár měsíců vyzkoušet, a to rozhodlo. Uvědomila jsem si, že mi na této škole záleží natolik, že jsem ochotna ze svých zájmů slevit a pokusit se z pozice ředitelky vylepšit, co bude v mých silách. Tak jsem do toho šla, podporovaná učitelským sborem, žáky  i vlastní rodinou.

Koho jste si vybrala za svou zástupkyni?

Mgr. Alenu  Pastorovou, která dělala zástupkyni i bývalé ředitelce. Je to velice schopná a zkušená kolegyně, která je mi velkou oporou a dobrým rádcem.  Na škole působí  od r. 1975,  je z Libčic, je spolehlivá a pro školu by dýchala. Velmi si jí vážím a je radost s ní spolupracovat.

Tykáte si se svými kolegy a kolegyněmi?

Pravda je, že nejsem zrovna příznivcem přílišné familiárnosti, ale ve školním sboru je běžné si tykat.

Dokážete udržet tu správnou míru přátelství a nadřízenosti?

Myslím si, že ano. Jsem v práci dosti otevřená,  ochotná komunikovat s každým o čemkoli a snažím se být vstřícná. Mám ale ve své přirozenosti  jistý odstup a dosti si chráním své soukromí.

Jak děti vnímaly to, že se koná konkurz a mění se ředitelka školy? Všímaly si toho vůbec?

To byste se divila, jak hodně. Chodily za mnou po prázdninách  s otázkami, zda jsem se do konkurzu přihlásila, zajímalo je, jak konkurz probíhá a fandily mi. Dokonce za mnou přišla holčička z první třídy s otázkou:“Tak co,  už to rozhodli?“

To je milé, zdá se, že tu máte početný fanklub. Jak vás oslovují? Paní učitelko, nebo ředitelko?

Uč-ředitelko. Já si na tom titulu ředitelky nijak nezakládám. Učím je, tak jsem pro ně učitelka.

Nenechala jsem si ujít slavnostní odhalení školního maskota, kterým je sovička Merci, jež „přistála“ na čísle popisném nad průčelím školy a kam tady  mé oko  pohlédne, vidím  sovy malované, modelované, dřevěné, plyšové i keramické.

Ano, rozpoutala se tu velká soví mánie. Malujeme, vyrábíme a sbíráme sovy všeho druhu. Děvčata nosí sovičky na tričkách, nebo jako přívěsky a závidí mi moji soví bižuterii.

Tak tu vám závidím i já. Podlehly tomu i jiné paní učitelky?

Ne, z učitelského sboru jedině já. Musím se asi buď nad nimi, nebo nad sebou vážně zamyslet…

Byla jsem u toho, když jste tu s panem starostou slavnostně stříhala pásku a otvírala školní klub, o němž jsem slyšela poprvé v životě.

Není divu, protože to je úplně nová věc.  Ze zákona jsou školy povinny zřídit školní klub, kde by děti měly  trávit volné hodiny mezi vyučováním, aby se netoulaly po ulicích. Mohou si tu číst, hrát hry, malovat, povídat si. To vše pod střechou školy a pedagogickým dozorem.

Blíží se konec roku a děti pátých tříd se budou rozhodovat o přechodu na víceletá gymnázia. Jak prožíváte jejich odchod?

To je období velkého rozhodování, příprav, úspěchů, ale též zklamání. Každoročně apelujeme na rodiče, aby si pečlivě zvážili, zda je jejich dítě na změnu kolektivu připravené, zda zvládne nejen učivo a nové metody výuky, ale i dojíždění do jiného města.

Stává se často, že se dítě na gymnázium dostane, ale tam selže?

I to se stává, ale nejvíce nás mrzí, když se děti po neúspěšných přijímacích zkouškách  na svou základní školu už nevrátí a jdou jinam.

Jako že je to ostuda?

Ano, je tam určitě obava z toho, že se jim ostatní budou smát, ale je to velká chyba. Co nevyjde teď, může vyjít později a není se za co stydět. Snažíme se o to, aby si samy děti byly vědomy toho, že toto je škola, která je samozřejmě podpoří a připraví na vyšší studium, ale neuspějí-li, své místo zde neztrácejí a mohou zde v klidu dokončit svou školní docházku.

Všimla jsem si hrstky dětí v osmé třídě a domnívala jsem se, že to je jen její část. Jaké bylo mé překvapení, když jsem pak zjistila, že v osmičce jich je jen osm.

To je velmi specifická situace jak pro pedagogy, tak pro žáky. Učit menší počet dětí je z mnoha ohledů jednodušší, snadněji je zaujmete a udržíte kázeň, ale osm dětí nikdy nevytvoří  kolektiv plně obsazené třídy, kde máte premianty, průměr i podprůměr. Promícháním jejich výkonů, typů a zájmů vzniká přirozený kolektiv, který se sám vychovává, motivuje i klade překážky.

Spojuje něco těch osm v osmé?

Ano, všichni bez výjimky jsou velmi kreativní. Mám je na výtvarku a je to radost s nimi tvořit. Kromě toho jsou to naši zpěváci z pěveckého sboru.

Jak znám umělce, tak matematika asi nic moc, že?

Ano, řekla bych, že v tomto směru se vyvíjejí jako typičtí umělci.

Když jsem byla dítko školou povinné, tak jsem po škole denně přebíhala z jednoho zájmu do druhého – piano, kytara, gymnastika, dramaťák, atletika. Jaký máte názor na takovou přemíru mimoškolních aktivit?

Každý extrém vadí. Máme žáky, kteří se zastaví až pozdě večer a usínají u večeře, ale máme také takové, zejména chlapce, kteří přijdou ze školy domů, sednou si k počítači a do večera se od něj nehnou. Tak těm by určitě nějaký aktivní pohyb  prospěl.

Má být učitel kamarád?

Určitě ne. Učitel je autorita, vyučuje, vychovává a zodpovídá. To nejsou atributy kamarádství. Proto není dobré ani pro učitele, ani pro žáky stylizovat se do příliš kamarádského vztahu. Jsem zásadně proti tykání učitelům, což jsem například ve třídách a družinách některých škol viděla.

Je škola zabezpečená proti nevítaným návštěvníkům?

Obávám se, že se některým rodičům nebude líbit opatření, které brzy na této škole vejde v platnost, protože v rámci bezpečnosti a hygieny dětí nebude mít do školy nikdo nepovolaný během vyučování přístup.

Proč by se zrovna toto rodičům nemělo líbit?

Stává se, že někteří rodiče dovedou dítě až do třídy a připravují mu penál na lavici, běhají po škole a donášejí dítěti zapomenutou svačinu nebo vstoupí vyučujícímu do hodiny s nějakou otázkou. To už brzy nebude možné a doufám, že u rodičů pro to najdeme pochopení.

škola má nové a moc pěkné webové stránky. To je vaše práce?

Ano, ty původní byly už trochu zastaralé, a tak než  abychom je  složitě upravovali, nechala jsme udělat nové, které jsou barevnější, pro pedagogy operativnější a snad  pro rodiče i děti přehlednější.

Jak připravujete děti na volbu povolání?

Mám zkušenosti z jiné školy, kde v deváté třídě byl předmět, který se přímo tak jmenoval – volba povolání. V jeho rámci se žáci seznamovali s různými povoláními, chodili na exkurze a před podáváním přihlášek na další školy dělali tzv. profesní test, z kterého vyšlo najevo, na jaké studium se nejlépe hodí. Myslím, že tato metoda velmi pomáhá jak dětem, tak i rodičům při jejich rozhodování.

Zavedete tento předmět i tady?

Ráda bych. Děti si mnohdy vůbec nevědí rady a často se nechávají ovlivnit nějakou nekvalifikovanou představou nebo očekáváním, a pak je studium vůbec nebaví.

Existuje nějaká spolupráce mezi místními třemi školami – mateřskou, základní a uměleckou?

Pro děti z mateřské školy již tradičně vedeme Předškoláčka, ale chtěla bych náš vztah trochu prohloubit, například tím, že by naše děti z dramatického nebo pěveckého kroužku přichystaly těm malým v mateřské škole představení. Věřím, že se nám v tomto směru podaří propojit všechny školy. S panem ředitelem Filkem z umělecké školy na tom už pracujeme.

To zní opravdu dobře a skoro mě mrzí, že nejsem už žádnými školami povinná. Děkuji za příjemný rozhovor, přeji vám, paní ředitelko, abyste byla ve své nové funkci spokojená a mohla s úspěchem realizovat všechny své plány.

                                                                                                                             Text a foto: Hannah Bartíková

Další články autora