Soubor historického tance MARIANE

Rozhovor s vedoucí J.Kastnerovou (Jana) a tanečnicemi M. Kastnerovou (Magdalena) a K. Sekerovou (Kateřina).

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 13.11.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 11/2012

Marně byste v historii pátrali po Marianě, podle které byl tento,  nám všem dobře známý, soubor pojmenován. Důvod tohoto  názvu pro nově vznikající libčický dětský soubor historického tance byl  v r. 2005 mnohem prozaičtější - většina jmen prvních tanečníků a tanečnic začínala na „M“. Uznávám, že  Mariane je libozvučné, snadno zapamatovatelné slovo,  a dnes již po celé republice proslavený pojem.

Říkala jste mi, že jste se tanci, kromě tanečních nijak zvlášť nevěnovala. Co vás tedy přivedlo k myšlence založit taneční soubor, navíc s tak obtížnou náplní jako jsou historické tance?

Jana: Hlavním důvodem byly asi moje děti. Syn začal v r. 2003 navštěvovat kroužek historického šermu Fortuna v Kralupech a dcera Magdalena, které bylo tenkrát 10 let  by se byla také ráda zapojila, ale protože  dělala balet, tak jí zajímal  spíše tanec, než nějaké šermování. Fortuna navíc neměla o dětské členy zájem.  Proč si tedy nezaložit vlastní soubor? Začátky nebyly snadné, ale fungujeme již sedm let a zdá se, že nás už nic od našeho zájmu neodradí.

Co bylo v začátcích nejtěžší?

Jana: Musela jsem nastudovat spoustu materiálů o dobových tancích, tehdejších zvycích i módě. Absolvala jsem řadu kurzů a přečetla spoustu knih. Snažíme se být ve všem přesní a předvádět tance skutečně tak, aby byly  přesným historickým obrazem včetně hudby, pohybu  i kostýmů.

Mám k tanci dosti blízko, byly doby, kdy jsem si myslela, že se životem dá protančit, takže se mi líbí snad všechno, co se tanci podobá, přesto si myslím, že bych se zrovna do historických tanců nehrnula, protože jsou na mě málo dynamické.

Magdalena: V tom bych si vám dovolila oponovat, protože například vesnické tance jsou velmi energické a svižné. Já jsem toho názoru, že určitá energie je v každém tanci i v tom sebepomalejším, jen je velmi kontrolovaná, což je o to těžší předvést.

Připouštím, ale uznejte, že gotické tance jsou, promiňte mi ten výraz, poněkud unylé.

Jana: To máte pravdu. Tak zvaná „panská gotika“ je velmi utažená a tanec musel respektovat její přísná pravidla. Dáma nesměla ukázat ani kotník, proto se tancům té doby říká „nízké“, protože nebyl dovolen jediný poskok.

Patří k tomu i to, že se při tanci minimálně usmíváte, nebo spíše vůbec ne?

Magdalena: Tak to ne. Důvodem toho asi bude naše strnulost, nebo křeč spojená s trémou.

Jana: Vyloudit usměv na tvářích malých dětí při vystoupení je téměř nemožné. Jsou soustředěné, svázané zodpovědností, a tak jim zřejmě není do smíchu. To zvládnou tyto slečny a také je k tomu vedu,  protože úsměv na tváře tanečnic v té době určitě patřil. Bylo to v podstatě jediné, co si v tehdejší sešněrované morálce mohly dovolit a vyjádřit tím svou pozitivní emoci, či dokonce sympatii ke svému tanečníkovi.

Jistě byly i jiné náznaky.

Magdalena: Ano, třeba miniaturní gesta rukou a v renesanci k tomu posloužil třeba krajkový kapesníček, který  byl nezbytným oděvním doplňkem. Když  dáma svůj kapesníček políbila a dala jej svému tanečnímu partnerovi, tak mu bylo víc než  jasné, že jí není lhostejný a že se může  ucházet o její přízeň.

Co vás na tom nejvíce baví? Jsou to ty princeznovské kostýmy, tanec, nebo pohádkové prostředí hradů, v kterých často vystupujete?

Kateřina: Všechno dohromady, ale mě nejvíce fascinuje vystoupení samotné. Ráda tancuji a přiznávám, že mi dělá radost, když se na mě lidi dívají a dávají najevo, že je to baví.

Líbíš se sama sobě v tom dobovém kostýmu?

Kateřina: Ano, moc.

Kdybys měla možnost přestěhovat se v čase, líbilo by se ti žít v  gotice nebo renesanci?

Kateřina: V gotice asi ne, ta na mne působí velmi smutně, ale v renesanci by se mi asi líbilo. Říká se jí „epocha rozumu“ a byla dobou převratných změn, největšího rozkvětu vědy i umění, což muselo být fascinující. Tak u toho bych docela ráda byla.

Co s vámi udělá historický kostým, když si jej obléknete?

Magdalena: Stejně jako je to u herců –ndash; dostává nás do role. Když budu mluvit za sebe, tak se díky kostýmu dokážu oprostit od spěchu i stresu a na chvilku se vžít do role krásné princezny,  kterou mají všichni rádi a o kterou se starají. Mám to tak pokaždé a možná je to jeden z důvodů, proč se mi tento můj koníček tak líbí.

Uznávám, že ty vaše kostýmy jsou nádherné a vypadá to, že jste tam každá za princeznu. Nebo jste rozdělení v hierarchii podle postavení ve společnosti?

Jana: Používáme kostýmy té nejvyšší šlechty. Jejich odlišnost je způsobená tím, že nám jako předlohy posloužily modely z různých zemí, kde se móda přeci jen trochu různila. Kdybychom se soustředili třeba jen na Anglii, tak budeme mít celý soubor oblečený do tmavých téměř uniformních kostýmů, což by asi nepůsobilo moc dobře.

Aha, takže z kolika zemí ty repliky kostýmů tedy jsou?

Jana: Nejvíce je zastoupena Francie, která po staletí byla v módě nejpokrokovější a je tomu tak vlastně dodnes. Máme ale i kostýmy španělské a italské.

A jaké máte konkrétně vy, děvčata?

Magdalena: Kačka má francouzskou princeznu z období gotiky a já mám repliku kostýmu Blanky z Valois, první manželky Karla IV., která pocházela z Francie. Takže jsem vlastně také francouzskou princeznou, ale z jiné doby.

Jestli tomu dobře rozumím, tak jste všichni za naparáděné princezny a princátka, ale jak to řešíte, když máte scénické vystoupení a potřebujete tam mít služku nebo podkoního? Děláte také scénická vystoupení, že?

Jana: Ano, to je většinou zakázka z nějakého hradu na konkrétní akci. K tomu dostáváme scénář, nebo jen zadání a scénář musím napsat sama. Chybí-li nám k tomu nějaký kostým, tak jej operativně vyrobíme.

Za pouhé zapůjčení podobného kostýmu bych na Barrandově zaplatila majlant. Opravdu si je šijete sami?

Jana: Ano,  je to z velké části moje práce, ale bez pomoci kolegyň Alice Sekerové a Lenky Čermochové,  bych se neobešla, a nejen při šití kostýmů. Přivedly do souboru v r. 2005  své děti a záhy se staly mými nepostradatelnými  spolupracovnicemi, jejichž pomoci si velmi vážím. 

Kateřina: Moje mamka je například specialistka na párání.J

Jsou to přesné kopie historických kostýmů, nebo něco jako ve stylu?

Jana: Důsledně dbáme na to, aby byl každý kostým věrnou kopií originálu, což je skutečně náročné. Spousta látek, kombinace materiálů, složité střihy, zdobení…. Každý kus je unikátním uměleckým dílem.

Budete se divit, ale kdysi jsem na sobě měla renesanční kostým a nejvíce si pamatuji, že byl děsně těžký.

Jana: Váží osm až deset kilo, takže když si představíte, že jste v parném létě zabalená do sametu nebo brokátu a ještě v tom máte tančit, tak to je velmi náročné a rovná se to mnohdy velkému sportovnímu výkonu.

Kateřina: To je fakt, často nás po vystoupení bolí záda a hlavně ramena, která tu tíhu pociťují nejvíce.

Kde nejčastěji vystupujete?

Jana: V interiérech nebo nádvořích hradů, zúčastňujeme se průvodů, inscenovaných historických bitev, nebo děláme ukázky na různých slavnostech, festivalech a plesech.

Zúčastňujete se také soutěží v historických tancích, pokud se vůbec nějaké konají?

Jana: Konají a zúčastňujeme. Nejznámější soutěž v historických a historicko-scénických tancích se jmenuje „O jílovské zlato“, v které se naše děti předloni umístily na prvním místě. Loni se soutěž nekonala a letos také zatím ne.

Co se posuzuje?

Jana: Porota je složená z několika odborníků na tanec, historii tance, dějiny a historii odívání. Posuzuje se úroveň provedení ze všech úhlů – tanečního, historického i estetického.

Předpokládám, že jsou soutěžící rozděleni do kategorií dětí a dospělých.

Jana: Bohužel ne. Dětské soubory nemají v podstatě žádnou konkurenci, takže jsou v soutěži poměřovány s dospělými, což může být jejich velká nevýhoda.

Je Mariane výhradně dětský soubor?

Jana: Oficiálně ne. Naštěstí jsme si při  jeho zakládání uvědomili, že nám děti brzy odrostou a co pak s nimi. Vést dva soubory bych už fakt nezvládla. Dokonce si myslím, že soubor složený pouze z malých dětí by nebyl úplně ideální. Teď to máme pěkně namíchané, malí se učí od těch větších a velcí  dokážou na ty nejmenší na cestách dohlédnout, což je také velmi důležité. Jsme jako rodina se čtrnácti dětmi všech věkových kategorií.

Nepůsobí to legračně, když pak při kolovém tanci, kdy se střídají tanečnice, vyjde na toho největšího a dnes již dospělého tanečníka šestiletá holčička?

Jana: Všechny členy souboru vedu k vzájemné úctě a respektu. I ta šestiletá holčička je v tu chvíli dámou a každý se k ní tak musí chovat.

Děvčata, jak dlouho si myslíte, že vám tento krásný koníček vydrží?

Magdalena: Dokud zdraví a  čas dovolí.

Kateřina: Historický tanec má tu výhodu, že jej může dělat člověk až do pozdního věku, takže i já bych u něj vydržela ráda co nejdéle.

Ty tancuješ s bráchou?

Magdalena: Ne, já tancuji s jejím bráchou.

Kateřina: A já s jeho kamarádem.

Aha, a jak často trénujete?

Magdalena: Jednou týdně, ale když máme před vystoupením, tak dvakrát, někdy i třikrát.

Máte přehled o tom, kolik hradů jste se svým vystoupením navštívili?

Magdalena: Hodně a některé víckrát.

Kateřina: Některé? Všechny.

Není nad přesnou odpověď. Ale já na číslech nijak nelpím.

Magdalena: My také ne, ale pravda je, že máme zaplněný kalendář i rok dopředu.

Gratuluji, tak to mají jenom ti nejslavnější a nejžádanější umělci. Co tomu náročnému koníčku, kterému se věnuje matka s dcerou, říkají ostatní členové Kastnerovy rodiny?

Jana: Podporují nás. Manžel nám zajišťuje potřebný servis  – jednou je za řidiče, jindy za fotografa. Někdy se musí zamaskovat do kostýmu, aby jej  s námi pustili  do prostor, kam má obvykle veřejnost vstup přísně zakázaný. Hodí na sebe něco historického a vmísí se mezi nás.J


Jezdí s vámi i vaše druhá dcera?

Jana: Jezdí, ale protože chodí o berličkách, tak jsme pro ní vymysleli speciální roli. Dámy se přeci v minulosti velmi zajímaly o ruční práce, takže Janička je oblečená do krásného kostýmu, sedí na scéně a třeba vyšívá. Je s námi a je spokojená.

Byla jsem účastníkem  vašeho nedávného  pasování nových členů v místním Kulturním domě. Měla jsem pocit, že jsem zabloudila  na nějakou královskou ceremonii. Slavnostně prostřené stoly, nápoje v historických pohárech, světlo svíc, překrásné kostýmy a důstojnost celého rituálu mi  tajila dech. Uvědomila jsem si, že tím,  jak své svěřence vedete ke vzájemné úctě, přátelství a respektu,  je pro ně  hluboce obohacující, a to mi na celé té vaší činnosti připadá nejobdivuhodnější.

Jana: Velmi se o to snažím. Chci, aby si uvědomovali, že být slušný není trapné, že respektovat druhého není ostuda, že si vzájemně pomáhat je nutnost a že být poctivý ve své práci se vyplácí.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že dnes již téměř osmnáctileté slečny, Magdalena s Kateřinou, jsou důkazem toho, že se Janě Kastnerové plní sen a poslání, které si předsevzala, protože já mám  pocit, že jsem mluvila se skutečnými krásnými a kultivovanými princeznami.

Další články autora