Hudba je řemeslo jako každé jiné

rozhovor s ředitelem ZUŠ Michalem Filkem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 9/2012

Kontrabasista, baskytarista, tubista,  perkusionista, jazzový zpěvák, skladatel, textař, manažer, hudební nástrojař  – to vše je Michal Filek, nový ředitel naší základní umělecké školy,  který  žije v Praze, je ženatý a má dvě dcery.

Vaše hudební kariéra je opravdu bohatá, ale jak to vše začalo? Pocházíte z hudební rodiny?

Máme v rodině hodně hudebně nadaných jedinců, ale nikdo kromě mne se hudbě nevěnoval a nevěnuje profesionálně.

Jak jste začínal?

Docela složitě, protože nejdříve jsem vystudoval hudební nástrojařinu.

Takže byste si uměl vyrobit basu nebo kytaru sám?

Ano, v osmdesátých až devadesátých  letech  jsem navrhl a postavil  přibližně padesát nástrojů. Mojí specializací jsou samozřejmě strunné dřevěné nástroje, na které hraju.

To je nádherná práce. Proč jste u ní nezůstal?

Chtěl jsem a dokonce jsem si v minulém režimu požádal o licenci, kterou jsem, jak asi tušíte, nedostal. To mě tenkrát  tak zklamalo, že jsem se začal více věnovat produkci hudby než nástrojů.

Vím, že umíte hrát na několik hudebních nástrojů, ale hlavním oborem je pro vás kontrabas, který chápu spíše jako doprovodný nástroj, takže jste  hrál nebo hrajete v nějaké kapele?

Hrál jsem se spoustou zajímavých kapel a osobností jako je Stivín, Viklický, Koubková, Nálepková, Volf a mnoho dalších. Hrával jsem s country skupinou Patrola, s Metropolitan Jazz Bandem  i s kdysi  velmi populární dixielandovou  kapelou Steamboat Stompers. Své první angažmá, kterého si považuji,  jsem měl v pražské folkrockové kapele Něžný Octopupus, kde jsem hrál na čtyřstrunnou bezpražcovou baskytaru vlastní výroby.

 Ten výčet je fakt pestrý. Jste tedy  muzikant, kterému dnes zavolá nějaký kapelník, že zítra potřebuje záskok za nemocného „basáka“ a vy jdete?

To je mezi muzikanty běžná praxe. Mnohokrát jsem takto zaskakoval a děje se tomu tak i dnes.

To mi připadá velmi obtížné. Znamená to, že musíte mít nastudovaný nebo naposlouchaný  bohatý repertoár. Nikdy vás nic nezaskočí?

Odhaduji, že mám v hlavě  tři tisíce skladeb různých žánrů od jazzu, přes pop, country,  až ke klasice. Za ty roky se toho v paměti naskládá dost. Já tomu říkám hudební šrot.

Je takový zkušený muzikant s bohatým repertoárem zároveň dobrým pedagogem?

To nevím, ale mluvíme-li o mně, tak mám letitou pedagogickou praxi, kterou jsem získal jednak soukromou výukou žáků, ale i prací v umělecké agentuře Media Market Agency, která patří mé manželce.

Čím se ta  agentura zabývá?

Mimo jiné organizujeme pro děti tzv. rytmické workshopy, což je moje pedagogická činnost posledních deseti let. Jsou to akce pro 100-200 dětí, tak si asi dovedete představit, jak je to na organizaci a výuku náročné.

Aktivní muzikant, manažer, designer nástrojů,  pedagog na volné noze – půjde to vše skloubit s pozicí ředitele libčické ZUš, nebo budete muset někde ze svých zájmů slevit?

Už když jsem se hlásil do konkurzu, tak jsem  musel přehodnotit své zájmy, čas a možnosti. Dospěl jsem k názoru, že to půjde. Dokonce mám pocit, že se mi naopak  vše, co jsem kdy dělal a dělám, v práci hlavního manažera školy bude hodit. Kromě hry na nástroje a pedagogiky jsem dost honěný v ekonomice  i v účetnictví.

Sedíme spolu na  zahradě  ve vašem letním improvizovaném pracovišti  pod stanem  a zdá se mi, že jste jako ryba ve vodě i v roli stavbyvedoucího  při rekonstrukci školy.

Jazzman, který by neuměl improvizovat, není  žádný jazzman.  I když se mi zdá tento způsob léta poněkud zvláštní, tak mi to vůbec nevadí a ochotně jsem se do rekonstrukce zapojil. Není pro mne nic lepšího, než školu, kterou budu řídit, poznat od „základů“.

Líbí se vám ta budova  a je vůbec pro uměleckou školu vhodná?

Je to nádherná vila, má svou historii a styl 30. let, který bych tu chtěl zachovat. Pro výuku uměleckého směru je určitě vhodná a dokonce bych tu rád vyhradil prostor na konání komorních koncertů.

To by bylo určitě chvályhodné, protože takové místo nám v Libčicích chybí.

Mám ze svého předchozího působení spoustu hudebních kontaktů doma, ale také v zahraničí, tak by se mi líbilo přivést je do Libčic a obohatit tak místní kulturní dění. Pro žáky školy mám vypracovaný projekt na spolupráci s německými uměleckými institucemi.

To by vypadalo jak?

Stručně řečeno: škola-škola, akce-akce, jednotlivec-jednotlivec. Takový systém je obohacující a pro žáky motivující. Možná to bude nějakou dobu trvat, ale zrovna Libčice se mi na takový projekt zdají přímo ideální.

Proč?

V Praze by to asi zapadlo, ale v menším městě, jako jsou Libčice, to vynikne a přinese všem spoustu nových, mnohdy nezapomenutelných zážitků.

Ovšem než toto nastane, musí  škola držet pohromadě a být reprezentativně uklizená. Zatím tu přeskakuji sutinu a bojím se, že se to nedá do září stihnout.

Do září bude hotová první etapa, což je první patro, kde se bude odehrávat výuka hry na klavír a hudební teorie.

První patro? Nezačínáte  odprostředka?

První patro je pro nás strategicky nejdůležitější. Máme tam kanceláře a počítače. Kdybychom začali přízemím, tak nemáme tu školu odkud řídit.

Jak to tedy bude v září vypadat? Klavír se bude vyučovat tady, ale co ostatní nástroje a obory?

Uděláme vše pro to, aby všechny hlučné práce byly do září dokončeny a stihlo se vymalovat první patro s přístupovou chodbou tak, aby se tu dalo v klidu vyučovat.  Pro začátek roku bychom rádi požádali o spolupráci základní školu, která nám, doufám,  poskytne prostory na výuku nástrojů, které si děti nosí s sebou.

Jak dlouho bude toto provizorium trvat?

To teď nedokážu zodpovědně odhadnout, ale řádově týdny. Je v našem hlavním zájmu, aby byla škola co nejdříve dokončena a veškerý provoz byl pod jednou střechou.

Jak se rodiče dozví, kam mají s dětmi přijít?

Vše  bude na webu školy a kromě toho mají pedagogové za úkol rodiče všech našich žáků  telefonicky kontaktovat a  včas jim podat všechny potřebné informace. Využiji s dovolením této příležitosti k poděkování rodičům i dětem za trpělivost. Vydržte to krátké nepohodlí, budete odměněni krásně renovovaným interiérem školy, který bude o mnoho přívětivější než dříve.

Že by učitelé docházeli za žáčky do rodin, je asi nesmysl, že?

Na to nejsme zařízeni. Tímto způsobem vyučují soukromí učitelé, ale ve školském systému, kde navazuje hodina na hodinu s malou přestávkou, by se to nedalo stihnout.

Máte s tím osobní zkušenosti?

Mám a nevyhovovalo mi to. Vyučoval jsem  v naprosto nevhodných, mnohdy legračních, místech, jako jsou dětské pokojíčky plné plyšáků s mini židličkami, na kterých se nedá sedět.  Co chvíli tam nakoukne  pohostinná maminka s kafíčkem…  Ne, do toho bych už nikdy nešel a každému soukromému učiteli radím, aby se docházení do rodin vyhnul  a raději si pronajal někde jednu místnost. Z mnoha důvodů je to  lepší a z časových i ekonomických se to určitě vyplatí.

Budete kromě ředitelování také učit?

Jako ředitel mám úvazek šesti žáků a rád bych učil na baskytaru, případně kontrabas a perkuse. Už se na své nové žáky velmi těším.

Není basa je pro  děti děsně velká a těžká?  Nebo snad existují nějaké basičky pro dětičky?

Existují, ale na kontrabas  se začíná hrát až od dvanácti let.

Zmínil jste se o perkusích. Představuji si, že tam patří vše, do čeho se dá mlátit, od bubnů až po vozembouch. Je to tak?

Nejste daleko od pravdy. Perkuse skutečně zahrnují všechny bicí nástroje i ty nejlidovější, na kterých tvoříte zvuk úderem, ale i třesením, či škrábáním.  Hra na klasické bubny  je tu již zavedená, ale já bych ji rád rozšířil o tzv. cajóny (čti kachóny).

Co to je?

Cajón, což v překladu ze španělštiny znamená bedýnka, je perkusní hudební nástroj latinskoamerického původu a skutečně vypadá jako bedna, která má na jedné stěně ozvučný otvor. Perkusionista na cajónu sedí obkročmo a bubnuje na ozvučnou desku nebo její hranu prsty a dlaněmi. Uvnitř jsou nataženy ozvučné kovové struny, podobně jako u malého bubnu neboli virblu.

To mi připadá jako nástroj, který si někdo udělal z bedny na pomeranče.

Přesně tak to vzniklo. Má to dávnou historii v Peru, kdy otroci museli své bubínky spálit, aby se při práci nerozptylovali, a tak si vyrobili náhradu z bedýnek na přepravu ryb a možná i pomerančů. Dnes se cajón vyrábí ze speciálních nástrojových nebo leteckých překližek, které dobře snášejí vibrace. Dá se na tom vyloudit zvuk celé bicí soupravy,  s výjimkou činelů.

Pěkný a skladný to nástroj. Cajón se šoupne doma do rohu, a když dítě přestane bavit, máme zajímavou židli.

Cajón má  určitě spoustu výhod. Není velký a hlavně nedělá  rámus, kvůli kterému mnozí rodiče svým dětem bubny nechtějí dovolit.

Budete mít vůbec nějaký čas na svou vlastní hudební produkci?

V rámci naší agentury mám  tři projekty, o které se mi starají jiní. Já se akorát dozvím, kdy a kde mám hrát, a vzhledem k tomu, že je to většinou  večer, nemůže to do mé práce ve škole nijak zasahovat.

Nebudete ospalý?

Je to možné, ale jsem na to zvyklý. Nedovedu si představit, že bych nehrál, patří to k mému životu a dobíjí mi to baterky tak, že jakoukoli případnou únavu snadno překonám.

Co vás nejvíce nalákalo do Libčic?

Byl to takový fatální impulz, který měl určitě i racionální podtext, protože kdybych si nemyslel, že to zvládnu, tak bych do toho nikdy nešel.

Líbí se vám Libčice jako město?

Já myslím, že jsou fantastické. Když je porovnám např. s anonymitou pražských částí, tak tady sídlí typický  duch maloměsta jak z Hrabalových románů, což se mi velmi líbí. Romantické městečko na břehu řeky, které má svou historii a je navíc  blízko Prahy. Pro mě ideální poloha, neboť bydlím v Praze 6. Jsem opravdu moc rád, že  se ke mně  váš inzerát dostal a že jsem do toho šel.

Dovolte mi na závěr obligátní otázku, kterou muzikantovi položí snad každý novinář. Co pro vás znamená hudba?

Nechce se mi tu říkat nějaké vzletné nesmysly.

Tak řekněte nevzletný smysl.

Jako člověk, který se zabývá hudbou čtyřicet let,  snad mohu  říci, že hudba je řemeslo jako každ&eacueacute; jiné. A když se dělá poctivě, s pokorou a dobře, tak teprve pak vzniká ta důležitá nadstavba, která se dá nazvat uměním, jež  předává  energii, něco sděluje a  dělá radost muzikantovi i jeho posluchačům.

Vůbec se mi nechce ukončit tento rozhovor v tom nejlepším, ale více se mi sem už bohužel nevejde. Snad ještě mé dojmy. Michal Filek je sympatický a komunikativní muž, zdá se všeho schopný. Je zvyklý hrát na pódiu a ve světlech reflektorů sklízet potlesk, dokáže učit děti a pomáhat jim objevovat hudební svět, umí řídit lidi, ale také je schopen se obléknout do pracovního a přiložit ruku k dílu tam, kde je třeba.  Přejme tedy naší umělecké škole takového ředitele a jemu, aby se brzy přehoupl přes složitý začátek svého působení v Libčicích a mohl v klidu realizovat své plány. Já osobně se nemohu dočkat  hudebních večerů  v nově vzniklé libčické  koncertní síni.

Další články autora