Přijede k nám pouť

rozhovor s majiteli lunaparku Karlem a Marií Helferovými

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 8/2012

Posvícení  a  kolotoče k sobě neodmyslitelně patří. Možná vás překvapí stejně jako mě, že kam naše paměť sahá, tuto tradiční posvícenskou zábavu nám do Libčic přivážela a přiváží po řadu generací rodina Helferových. Bylo mi obzvlášť milé si s Karlem a Marií zavzpomínat na dobu, kdy u nás byly kolotoče u  hřbitova, kde jsme  my děti trávily celé dny a na tehdejší největší atrakci  „řetízkáči“  utrácely korunky speciálně našetřené na kolotoče. Potěšilo mě vědět, že  papírové růže, které jsem celý rok oprašovala jako vzpomínku na své  první  nápadníky,  možná vyráběla maminka a sestry Karla Helfera, který se  v roce 1957 narodil jako poslední ze  sedmnácti dětí.

Podívejme se trochu do minulosti. Zajímalo by mě, jak se provozovaly poutě  za socialismu, kdy soukromé podnikání bylo zakázáno?

V té době jsme pracovali pod podnikem PKO – Park kultury a oddechu, což byla organizace, která mj. spravovala zábavné podniky v celé republice. Pobočky PKO byly skoro ve všech větších městech.  Kromě PKO existovaly ještě tzv. Osvěty, jež  většinou organizovaly poutě při různých sportovních akcích.

A vy jste  byli zaměstnanci PKO?

Ano, byli  jsme  zaměstnanci se zvláštním režimem na tzv. pevný odvod. Za každou atrakci jsme zaplatili  určitou částku státu, čímž jsme získali povolení   k provozu  atrakce na vlastní náklady. Na provoz, platy a vše kolem nám musel stačit náš  výdělek, který byl každoročně pochopitelně ještě zdaněn.

Stačilo  vám to, nebo jste dostávali  nějaké dotace?

Muselo nám to stačit, protože jsme nikdy žádnou podporu od státu neměli  a nemáme ji ani dnes. Žádnou ani nečekáme. Spíše by nás potěšila nějaká výjimka z daní.

Jaká třeba?

Např. silniční daň. Potřebujeme spoustu aut, atrakce jsou také na kolech, ale slouží pouze na přesun z místa na místo, kde stojí,  a také  stojí celou zimu. Nevyděláváme si přepravou, přesto platíme silniční daň jako autodopravci a věřte, že to není malá částka.

Zkouším si rychle představit, jakými dalšími daněmi a poplatky jste zatíženi. Kromě silniční daně, sociálního a zdravotního pojištění a  daně z příjmu mě napadá ještě hygiena, OSA, revize … Zapomněla jsem na něco?

Autorská práva za hudbu platíme nejen OSA, ale též Integramu, každá atrakce musí být pojištěná, stejně tak jako auta a karavany. Nemalou částku peněz vydáme za pravidelné revize technického stavu atrakcí, a máme 21 koní, takže nesmíme zapomenout na veterinární poplatky.

Předpokládám, že vás čas od času přepadne  Česká obchodní inspekce.

Minimálně  třikrát do roka, ale to nám nevadí. Jsme zkušení a vždy máme vše v pořádku.

Nikdy jste neplatili pokutu?

Jednou. Tisícovku za to, že jsme měli hříbě na sluníčku.

Co prosím?

No vážně. Bylo to na udání a velmi neradi jsme za ten nesmysl zaplatili. Kůň je teplokrevné zvíře a stejně jako zebra nebo osel může stát na slunci klidně celý den. Jsou to stepní zvířata, kde  stín jen tak nenajdou.  Jak udavač, tak ani kontrolor to asi nevědí.

Jednadvacetihlavé stádo koní? Jakého plemene?

Máme převážně americké paint-horses, což jsou takoví ti strakáči. V 16. století dopravili španělští dobyvatelé na americký kontinent první koně, kteří  v Americe zdivočeli,  křížili se s místními mustangy a začali se objevovat strakatí jedinci. Ti  byli velmi oblíbení jak u indiánů, tak i u bledých tváří  kvůli svým charakterovým vlastnostem a fyzickým předpokladům. Jsou nižší, klidní, výkonní  a učenliví. Pro naše potřeby naprosto ideální.  Máme také pár „arabů“, ale ty  bychom  do hypodromu na poutích z pochopitelných důvodů zařadit nemohli.

Mám před očima nejeden historický obraz – kolotoče, koně a maringotky.

Přesně, za našich dědů  ty dřevěné, pokud možno co nejlehčí, maringotky tahali koně.  I my jsme je jako děti zažili, ale za nás už  je místo koní tahaly traktory.

Jak byly  uvnitř vybavené?

Měli jsme tam vše potřebné. Základní nábytek, kuchyň i ložnici, ale s karavany, které máme dnes, se to vůbec nedá srovnávat.  Dnes je to luxusní bydlení o několika místnostech včetně koupelny, dětského pokoje, perfektně vybavené kuchyně,  s  obývákem i ložnicí. Naši synové v nich bydlí celý rok.

I v zimě?

My jsme jediní z rodiny, kteří jsme si postavili barák. No, stavíme jej už 12 let a ne a ne jej  dokončit. Stále nám chybí čas a někdy i peníze, které přednostně investujeme do podnikání. Ale bydlet se v něm dá, tak se tam na zimu nastěhujeme. Naši synové s rodinami si ale dům pořizovat zatím nehodlají. Mají velké karavany, které zaparkují na našem pozemku a v pohodě tam přezimují.

Je to obvyklé i v jiných zemích?

Pokud víme, tak „světští“ v Německu nebo Holandsku si baráky nepořizují. Také by to bylo k ničemu, když provozují své atrakce celoročně. Na co by jim pak byly baráky?  My, čeští světští, však v zimě nejezdíme, tak se nám zachtělo mít domov na pevném místě.


Netroufla bych si vás označit za „světské“, protože to chápu jako urážlivé slovo, ale koukám, že tak o sobě sami mluvíte. Vám to nevadí?

Vůbec ne, cestujeme světem, tak jsme „světští“. Na tom není nic urážlivého. Lidi nám říkají různě. Jsme „kolotočáři“, což opravdu jsme, nebo „komedianti“, což opravdu nejsme. Nevíme, jak to vzniklo, ale komedianti  byli přeci  herci z potulných divadelních  společností. Ale  lidem je to jedno a námv podstatě také. Naše obě rodiny jdou světem jako „kolotočáři“ již řadu generací, vyrostli jsme v tom, patříme k nim, a tak nás nějaké slovo nemůže rozházet.

Kde se potkal Karel Helfer s Maruškou Holzknechtovou? Nebyli jste náhodou z rodin, které si konkurovaly?

V podstatě ano, ale tenkrát se to tak nebralo. Bylo to před více než třiceti lety někde na Plzeňsku, kde Helferovi měli atrakce a Holzknechtovi střelnice. Ideální spojení…

Oba pocházíte z podobných poměrů, tak zač&iacuiacute;t spolu žít a pracovat asi nebylo obtížné, ale co když si někdo přivede partnera či partnerku „od nás“?

Myslíte někoho z „domácích“?

My jsme „domácí“?

Ano, i vy jste „domácí“. „Domácí“ jsou pro nás všichni lidé na našich štacích. Jo, i to se stává. Kluci si často přiváželi „domácí“  ženy ze štací  z Ruska nebo Polska a pravda je, že to občas skřípalo. Jiný zvyk, jiný mrav, jiný životní styl a tvrdá práce. Některé kapitulovaly a utekly domů.

Jste velká rodina a jste pořád spolu,  při práci i v soukromí. Držíte více pohromadě než my „domácí“? Myslíte si, že je mezi vámi méně rozvodů či rozchodů než v běžné populaci?

Jsme na sobě závislí nejen citově, ale i pracovně, jsme spolu ve dne v noci, a přesto, nebo právě proto, jsme v rozvodech určitě pod běžným průměrem.

A jak to funguje? Jsou atrakce  vlastnictvím celé rodiny, respektive jedné firmy?

Ne, každý má své a podniká na svůj živnostenský list. Je nás dvacet pět rodinných příslušníků a máme celkem dvacet sedm atrakcí včetně stánků. Každý podniká samostatně, ale když je třeba koupit novou atrakci nebo cokoli dražšího, tak se radíme, pomáháme si a půjčujeme si peníze. Tak jako v jiných rodinách, jen s tím rozdílem, že nás je hodně.

Zajímalo by mě, jak to mají vaše děti se školou? Mění školu každý týden?

Když my jsme byli malí, tak jsme opravdu byli každý týden v jiné škole, do které jsme se vrátili zase až za rok. Ale naše dcerka Maruška, která teď vyšla 4. třídu, chodí stále do stejné školy. Uspořádali jsme si štace tak, abychom ji mohli každý den dopravit do školy, protože nechceme, aby neustále měnila dětský kolektiv a školy s různými úrovněmi výuky. To by se asi nic nenaučila.

Mám dojem, že vaše děti jsou vedeny k samostatnosti, práci a rodinné soudržnosti mnohem více, než děti „domácích“.

To je nutnost, kterou vyžaduje náš životní styl. Nejlépe můžeme mluvit o našich třech  dospělých synech, kteří již mají svoje děti. Vždy jsme dbali na to, aby drželi pohromadě, protože ve třech zvládnou více než každý sám,  učili jsme je, že je normální si pomáhat a nezávidět. Není větší radostí rodičů než sledovat, jak jejich děti zrcadlí  stejnou výchovu  u svých dětí.

Jak jste zaseli, tak  sklízíte. Působíte na mě jako šťastná rodina.

Naše největší štěstí je, že jsme spolu,  soběstační, že se dospělým synům daří, a těšíme se z každého pokroku, který sledujeme u Marušky, pro níž  je zatím nemyslitelné, že by snad dělala něco jiného než my všichni.

Také by chtěla vlastnit nějakou atrakci? Jakou?

V tom má jasno. Extrém.

Co to je?

To jsou ty moderní adrenalinové atrakce, na které my starší už nelezeme.

Byli jste někdy na nějaké takové, která byla nad vaše síly?

Nechal jsem se jednou  přemluvit a vlezl jsem do tzv. vystřelovací koule. To je taková kulatá konstrukce se dvěma sedátky, kde jste všemi možnými bezpečnostními pásy zajištěná, protože pak se s vámi dějí strašné věci. Ta koule je po stranách připevněná ke stožárům dvěma silnými gumami a zároveň ukotvená k zemi. Stožáry se začnou zvedat a napínat gumy. Když už jsou napnuté k prasknutí, tak se koule uvolní a vystřelí vás to  opravdu hodně rychle do vzduchu.

A pocity?

Pro mě strašné. Já jsem neviděl, neslyšel, nemyslel – já jsem prostě nebyl. Už mě tam nikdy nikdo nedostane. To není nic pro mě.

Zažijeme nějaký podobný adrenalin u nás během posvícení?

Takový asi ne, ale přivezeme k vám pár novinek pro malé děti. Určitě se jim bude líbit Jumbo cirkus, což jsou prolézačky, skluzavky, žebříčky,  různé překážky a bazének s kuličkami. Pak tu budeme mít novou bobovou dráhu  - velkou dvou spirálovou a Baby Land pro ty úplně nejmenší. Přivezeme asi  dvacet pět atrakcí a samozřejmě nebude chybět občerstvení,  cukrová vata,  langoše,  perníková srdce a různé jiné laskominky, které k pouti patří.

Jak dlouho to trvá, než vše  instalujete, a kolik na to potřebujete lidí?

Nás z rodiny je dvacet pět a ještě si najímáme deset externistů. Pracovat musí každý, i děti. Všichni vědí, co mají dělat, a musí to fungovat jak švýcarské hodinky. V pondělí přijedeme, v pátek otvíráme a v neděli v noci již zase balíme. Každá štace trvá týden – od pondělka do pondělka.


Pamatuji si, jak jsme vás před posvícením my děti vyhlížely a nemohly se  dočkat, až přijedete. Ty odvážnější vás pak chodily ke hřbitovu pozorovat, jak se zabydlujete.

I my na to rádi vzpomínáme. Dříve se kolem nás motaly „domácí“ děti  mnohem více než dnes. Říkaly nám teto a strejdo a zejména kluci nám rádi pomáhali. Speciálně v Libčicích. Dodnes jsme s mnohými, už  dávno dospělými,  v kontaktu. Pojí nás s nimi téměř čtyřicetileté přátelství. Jak šel čas, tak nám představili  své děti a dnes už mnozí přicházejí s vnoučaty. Je to nádherný pocit, že jsme tu vítaní a že tak trochu patříme k vám.

Nevím, zda se mi do  zkráceného přepisu našeho dlouhého  a zajímavého rozhovoru podařilo dostat  pohodu, upřímnost, vzájemnou souhru a lásku manželů Helferových, která z nich přímo přetékala. Nic okázalého, nic hraného.  Hezky se mi s nimi povídalo a už se nemůžu dočkat, až si o posvícení dáme slíbené  kafíčko v jejich maringotce. Pardon, v  luxusním karavanu přeci.

Další články autora