Příroda je zázrak

rozhovor se sadařem Ing. Ivo Hánlem, CSc

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 7/2012

Rozhovor se sadařem Ing. Ivo Hánlem

Telefon zvedla paní Hánlová a sdělila mi, že její muž je právě v sadu. Znělo mi to tak romanticky.  Když jsem se  za pár dní v doprovodu laskavého a vzdělaného majitele šestihektarového, nádherně upraveného ovocného sadu procházela, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do křehkého příběhu o lásce a pokoře k přírodě člověka, který zůstal celoživotně věrný svému oboru a nasbíral v něm hluboké znalosti i bohaté zkušenosti. Ano, tak na mě zapůsobil „sadař“ Ivo Hánl, jehož sad je kultivovaným klenotem libčických resp. leteckých pozemků, na kterých se kdysi těžila cihlářská hlína.

V dětství jsme bydleli v Letkách v tzv. cihelňáckých barákách, proto  jsou mi tyto pozemky  důvěrně známé z našich různých dobrodružných výprav. Zdá se mi neuvěřitelné, že pěstujete ovoce v bývalém hliníku?

Ve 40. letech tu založil smíšený sad můj děda s mým otcem. Když o něj v 50. letech vlivem tehdejší politické situace přišli, změnil se záhy k nepoznání a začala se tu těžit cihlářská hlína. Když byla vytěžena až na písek, byl tento pozemek v 90. letech dle platných předpisů rekultivován na zemědělskou půdu. Bohužel velmi nekvalitně, takže se tu ovocné stromy, zejména meruňky, pěstují velmi obtížně.

Co vás vedlo k tomu, že jste se těsně v předdůchodovém věku rozhodl na tak nejisté půdě obnovit sad své rodiny?

Můj syn v 90. roce končil Vysokou školu zemědělskou v  Suchdole a jako téma své diplomové práce si vybral vybudování rodinné farmy zaměřené na výrobu ovoce. Zdálo se nám  ideální napsat diplomku podle skutečné události, tak jsme do toho šli. Slíbil jsem tenkrát synovi, že když  se pak po ukončení školy bude chtít vydat jiným směrem, že se o sad postarám sám.

A stalo se tak?

Přesně. Syn dnes pracuje u holandské firmy, která se zabývá okrasnými dřevinami, a dcera je fyzička. Tak jsme na sad zůstali s manželkou sami, ale když je potřeba, zapojí se do práce celáaacute; rodina i s mým bratrem, který na sousedních pozemcích chová ovce.

Mohu se zeptat, co jste studoval a kde jste pracoval předtím, než jste se pustil do ovocnářství? Předpokládám, že jste nebyl pouhým ovocným konzumentem jako já.

Tak to by bylo asi velmi riskantní. V padesátých letech jsem se vyučil zahradníkem v Molitorově, pak jsem  v Mělníku vystudoval obor ovocnářství a vinařství na střední zemědělské škole a po vojně jsem absolvoval agronomii na Vysoké škole zemědělské, kde jsem si pak ještě udělal aspiranturu.

Vyšší vzdělání na pěstování ovoce snad už  nemůže být. Mají Libčice pro ovocnářství vhodné klima?

Budete asi překvapená, ale Libčice se řadí mezi nejteplejší lokality v Čechách. Z toho důvodu zde byl zřízen Výzkumný ústav včelařský v Dole. Místní pěstitelské podmínky jsou  srovnatelné s jižní Moravou, což se projevuje výraznou raností sklizní všech odrůd, které tu máme.

Nedovedu si představit, že byste tady, tak vysoko nad městem, měl zavlažovací systém, takže čekáte na déšť?

Pokud jde o srážky, patří Libčice mezi suchou oblast a vláha zde často chybí. Z toho důvodu jsem zde musel vysázet takové odrůdy, které jsou vůči nedostatku vláhy odolnější a jejich kořenový systém  si dokáže vytáhnout vláhu z půdy. Velkou nevýhodou je, že podle dlouholetého sledování patříme k vysoce rizikovým oblastem v častém krupobití.

Teplo,  sucho a kroupy? Mají Libčice vůbec nějakou ovocnářskou tradici?

Tato část Povltaví se v minulosti proslavila pěstováním peckovin, především třešní a vysoce kvalitní domácí švestky známé jako odrůda Dolanka, která se konzumovala v čerstvém stavu, nebo se sušila či pálila. Tehdejším vývozním artiklem byla specialitka – sušená švestka, do které se místo pecky vložilo jádro z vlašského ořechu.

To musela být lahůdka. Ale mám pocit, že dnes tu o švestku člověk nezavadí?

Konec „švestkové tradice“ přineslo po druhé světové válce plošné rozšíření virového onemocnění slivoní, známé jako šarka, které zničilo nejen stávající porosty, ale nedovolilo růst ani novým. Tím u nás švestky úplně vymřely.

Co místo nich? Jablka?

Převážně jablka, ale my tu máme i hrušky, meruňky, broskve, ryngle, samozřejmě třešně, slívy, dokonce i švestky, a pro svou vlastní spotřebu jsem zasadil vinnou révu. S nostalgií tu udržuji pár ořešáků, které v 37. roce zasadil ještě můj děda.

Jistě se ty stromy neobejdou bez vaší péče, kam patří i hnojení a postřiky. Nebo to tu vše pěstujete čistě ekologicky?

Ne, nemohu tvrdit, že by tento sad byl čistě ekologický. Předpisy pro ekologickou produkci jsou u nás velmi přísné a je třeba říci, že při přemnožení celé řady škůdců nelze při důsledném respektování těchto předpisů dosáhnout kvalitní a uspokojivé úrody. Při přebírání ovoce pro prodej je příliš velký odpad, proto je ekologické ovoce tak drahé. Opakem ekologické produkce je tzv. superintenzivní výsadba, kdy se stromy sází co nejblíže k sobě, aby se maximálně využila plocha pozemku. Pak ale musíte stromům zajistit co nejlepší ochranu a do půdy dodat maximální množství hnojiva.

Jakou cestou jste se tedy vydal vy?

Střední cestou selského rozumu, což je uvážlivé používání doporučených pesticidů jak v četnosti, tak v čase jejich používání.

S jakými škůdci kromě špačka tu svádíte boj?

Těch je nepočítaně a na špačka jsme „krátký“. Vyrobil jsem si zcela moderní plašiče z petek a cédéček, jejichž odlesky i zvuky, které při narážení ve větru o sebe vydávají, se mu moc nelíbí. A hmyzu jako jsou např. mšice se zbavíte jedině vhodným postřikem.

A proč vám tu na pár stromech visí ty zelené krabičky?

To jsou lapače obaleče jablečného, který způsobuje červivost.

Jak to funguje?

V té krabičce jsou válečky napuštěné feromony samičky, což naláká samečka, který tam vlítne a přilepí se na tuto lepicí kartičku.

Jak kruté, ale máte tu jenom tři, což není mnoho, ne?

To slouží jen jako indikace pro postřik. Když usoudím, že se jich v lapači uchytí moc, tak musím stromy ochránit postřikem, neboť samičky obaleče nakladou svá vajíčka pod slupku, a tím je jablko definitivně  znehodnoceno.

Stromů je tu nepočítaně, jak je rozmnožujete? Roubováním?

Začínali jsme v r. 1994 prakticky od nuly. Zpočátku jsme si vydělávali finanční prostředky doplňkovou produkcí, jako byly např. brambory nebo ostropestřec mariánský. První ovocné výpěstky k výsadbě jsme koupili v registrovaných školkách, ale později se nám osvědčilo vypěstovat si je vlastní technikou zvanou roubování v ruce.

Ostropestřec je, pokud vím, hodně pichlavá léčivá rostlina, že?

Přesně tak. Mám s ním spojenou hezkou vzpomínku. Jel  jsem se v té době, kdy jsme ostropestřec vysázeli, podívat, jak se uchytil a u brány jsem potkal místního občana, který mě neznal. Prohlížel si to tu a znalecky prohlásil: „Taky se dete podívat, co to tu pěstujou? To se každej snaží o kdovíco, nerozumí tomu a pak je to tu samej bodlák…“

Legrační, ale já také poznám ostropestřec s jistotou až v lékárně, coby přípravek na detoxikaci jater.

Ostropestřec pomáhá při různých onemocněních jater a ledvin a působí preventivně před vznikem žlučových a ledvinových kamenů.

To musí být úžasný pocit pěstovat lék.

Lékem může být i každé ovoce, které u nás nakupují např. alergici, pro které je to koupené v supermarketech přímo zdraví ohrožující. Nesnáší chemické přípravky, kterými jsou plody pro řetězcový prodej ošetřeny, aby se prodloužila jejich trvanlivost. A že se to dělá, je patrné zejména na měkkém ovoci, kam patří např. jahody. Natrhejte si na zahrádce dnes jahody a zítra už vám začnou přirozeně vadnout a kazit se. Jahody zalité do fólií, které si koupíte v obchodě, vám vydrží v ledničce i několik dní. Proč asi?

Když své ovoce takto neošetřujete, musíte je ke spotřebiteli dostat co nejrychleji. Jak to děláte?

Ráno češeme, odpoledne prodáváme. O prodej se stará moje manželka, u které obdivuji, že zvládá fyzicky náročnou práci, baví ji to, je komunikativní a snaží se zákazníkům maximálně vyhovět. Máme již svou klientelu lidí, kteří od nás  odebírají ovoce pravidelně.

Od teď máte o jednoho více. Když vše neprodáte, tak dodáváte ovoce do nějakých obchodů?

Pro případné přebytky musíme hledat další odbyt a využití, ale to se v poslední době děje zcela vzácně. Vždy máme vyprodáno. Spíše si děláme starosti, když  nemáme ovoce dost, abychom uspokojili všechny zájemce. Zejména poslední dva roky je úroda vlivem počasí dosti slabá.

Všimla jsem si, že tu máte hodně popadaných malých jablíček.

Loňské i letošní pozdní jarní mrazy  poškodily rašící pupeny, květy i mladé plůdky. Je mi to líto, ale letos vlivem toho bude velmi nízká sklizeň třešní, meruněk, švestek i sliv. Bohužel se s těmi mrazy letos také velmi špatně vyrovnala i oblíbená odrůda jabloně Bohemia.

Můžete se proti takovým ztrátám pojistit?

Pojistit se můžu proti krupobití, ale proti mrazu bohužel ne.

To vás musí ale hodně mrzet, když tomu věnujete tolik času i peníze, pak přijde mráz a vše spálí.

Jistě, ale to k zemědělství všeho druhu patří. Mnohem bolestnější je, když mi sem vniknou zloději a ukradnou, na co přijdou, nebo co neukradnou, to zničí.

Přesto vás ani mráz ani takoví nenechavci, ani těžká fyzická práce od sadaření neodradí? Nechtěl byste si v klidu užívat důchodu, chodit na procházky a hrát si s vnoučaty?

Takový život si vůbec nedovedu představit. Sad je mým koníčkem a fyzická práce mi vůbec nevadí, dokonce bych řekl, že mi dělá dobře. Udržuji se v kondici a máme s manželkou smysluplnou životní náplň.

Z čeho máte větší radost. Když se vám chytne naroubovaná větvička, nebo když na ní vyroste první plod?

Když se jakákoli má práce setká s úspěchem, tak mám radost. Musím se ale přiznat, že když přeroubovávám nějaké stromy, tak se tam velmi rád chodím dívat, jak raší.

Mně to připadá jako zázrak.

Příroda je zázrak a svou rozmanitostí nás nikdy nepřestane udivovat.

Ochutnala jsem z každého stromu právě dozrávající třešně, zjistila jsem, že Hánlovy včely dělnice létají pracovat  převážně k sousedům, že bráchovy ovce nestihnou všechnu trávu spást, takže se musí vzít zavděk sekačce, naposledy jsem se pokochala výhledem na Říp i na Vltavu, nad kterou se malebně rozprostírají Větrušice, a naše procházka  se blížila ke konci. Okouzlená jsem se rychle vrátila k počítači, abych co nejpřesněji pro vás zachytila tento rozhovor, který pro mě bude díky moudrému a laskavému vypravěči patřit k těm nezapomenutelným.

Další články autora