Líbí se mi propojování lékařství

rozhovor s dětskou lékařkou MUDr. Miroslavou Kuglerovou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 6/2012

MUDr. Miroslava Kuglerová se narodila v Košicích, odkud se po absolvování gymnázia vydala do Prahy studovat medicínu na  2. lékařské fakultě v Motole. Je vdaná, maminka Aničky, jejíž věk se bude už navždy shodovat s budováním pediatrické ambulance v Libčicích nad Vltavou. K početné rodince patří  ještě  dvě  starší slečny (11 a 18 let), které vyvdala,  a co nevidět přijde na svět ještě jeden rodinný benjamínek.


Toužila jste být lékařkou už od dětských let?

 Ne, ani jsem si  jako dítě  na paní doktorku nehrála, tak jak to občas u malých holčiček bývá. Pocházím z učitelské rodiny, takže to vypadalo, že se budu po vzoru rodičů věnovat studiu jazyků.  Určitě jsem ale chtěla pracovat s dětmi. Spojit tento svůj zájem s lékařstvím mě napadlo až  na gymnáziu.

Kde všude jste pracovala?

Těsně po studiu jsem pracovala sedm let v nemocnici v Kolíně, kde jsem se dostatečně vycvičila v nemocniční pediatrii. Odtud jsem přešla do nemocnice v Motole na kliniku dětské onkologie a hematologie. Dělala jsem si tam svou pediatrickou práci, kterou jsem kombinovala s psychoterapií a herním programem, což je pro onkologicky nemocné děti velmi důležité. Jejich onemocnění je velmi závažné a  jsou obvykle hospitalizovány dlouhodobě. Docela se mi to líbilo, ale věděla jsem, že se tímto směrem nechci v budoucnu ubírat, protože je to velmi úzká specializace. Cítila jsem, že by mě mnohem více zajímala ambulance.

Tedy soukromá praxe?

Ano, začala jsem se v té době pomalu rozhlížet, kde bych si mohla buď koupit, nebo pronajmout vhodný prostor. Mezitím jsem z onkologie přešla na ambulanci v nemocnici Na Homolce, což už byla pro mě docela cenná průprava na samostatnou práci lékařky v soukromé ordinaci.

Jak vznikla tato ordinace a jak jste se vy, Košičanka  z Prahy, ocitla u nás v Libčicích?

úplně náhodou se mi v té době dostal do ruky pediatrický bulletin, kde město Libčice inzerovalo, že hledá pediatra. Zajímavé na tom bylo, že zrovna v tomto bulletinu se inzeráty tohoto druhu moc často neobjevují, a řízením osudu bylo, že můj první nesmělý telefonát  zvedl právě pan starosta Bartoš a okamžitě jsme si dohodli schůzku.

Kolik času uběhlo od tohoto telefonátu k ošetření prvního pacienta?

Skoro dva roky. Vše do sebe perfektně zapadalo. Město mělo v plánu  vybudovat  v místě  novou dětskou  ambulanci a hledalo pediatra, jenž  by navázal na lékařskou praxi, která zde byla na nějakou dobu přerušena odchodem lékařky do důchodu. Mně se ten projekt velmi líbil, splňovala jsem  požadované předpoklady a toužila jsem  provozovat  soukromou praxi.

Chápu-li to správně, tyto prostory, kde se ordinace nachází,  jsou  ve vlastnictví města, které pořídilo rekonstrukci a interiérové vybavení  na své náklady?

Přesně tak. Pro mě bylo skvělé, že jsem u toho, kdy se bývalá drogerie postupně měnila na ordinaci, byla od samého začátku a mohla jsem ovlivnit rekonstrukci i konečnou podobu interiéru tak, aby odpovídala mým  představám,  pracovním podmínkám  i potřebám malých pacientů a jejich rodičů.

Oproti jiným soukromým ordinacím, kdy si toto vše musí lékař financovat sám, jste získala do začátku velmi příznivé podmínky.

Také si toho náležitě vážím. Mně zbývalo pak už jen pořídit si lékařské a ošetřovatelské vybavení,  počítačovou techniku a  základní přístroje. Upřímně řečeno, i to je tak velká položka, že si na ni obvykle lékaři otvírající si soukromou praxi musí brát úvěr.

Je složité přihlásit novou soukromou ordinaci u zdravotních pojišťoven?

I to byl důvod, proč vlastní zahájení činnosti trvalo dva roky. Něco nám zabrala rekonstrukce, ale skoro tři čtvrtě roku spolkla složitá administrativa a schvalovací systém pojišťoven.Trvalo to tak dlouho, že jsem se za tu dobu stihla vdát, porodit a prvních 8 měsíců se starat o svou dceru Annu…

Takže jste těhotná pobíhala po stavbě a s miminem v náručí pořizovala vybavení?

Sama si nedovedu vysvětlit, jak jsem to všechno zvládla, ale bez pomoci manžela, který tady jezdil s kočárkem po sídlišti, a já jsem tu mezitím razítkovala papíry, telefonovala po úřadech a psala žádosti, bych to nikdy nezvládla.

Kolik máte zdravotního personálu?

Proběhl malý konkurz, který vyhrála paní Martina Fejtová z Kralup, jež předtím na dětském oddělení nikdy nepůsobila, ale rychle se zapracovala. Společně jsme nakupovaly lékařský materiál a zaváděly celý systém chodu ordinace. Je velmi šikovná  a praktická. Je dobrou duší naší ordinace. 

Vy jste vlastně po své předchůdkyni nezdědila žádnou kartotéku pacientů, že?

To je samozřejmě do určité míry nevýhoda, protože jsem otvírala ordinaci a neměla jsem ani jednoho pacienta, ale mělo to zase tu  výhodu, že jsem si mohla zavést  svůj vlastní elektronický systém  evidence pacientů a nemusela jsem se probírat často velmi složitými záznamy starých lékařských karet. 

Jak jste si vytvořila klientelu?

Pozvolna. Protože v Libčicích nějakou dobu pediatr chyběl, tak rodiče byli nuceni  své děti registrovat u lékařů v okolních městech. Zejména  starší  děti  k nám rodiče už nepřeváděli, což chápu, protože měnit dětského lékaře, na kterého si zvykli a jsou s ním spokojeni, se nikomu  nechce. Někteří nám ale dali tu důvěru a „přestěhovali“ se k nám. Když pak zjistili, že u nás najdou stejnou, nebo dokonce lepší péči než jinde, a navíc nemusí nikam dojíždět, jsou spokojení.


 

Rodiče novorozenců již tento problém asi neřeší.

Ano, ti zcela přirozeně přicházejí k nám a my děláme vše pro to, aby neměli důvod odcházet někam jinam.

Kolik máte registrovaných pacientů?

Jsme tady dva a půl roku a dosáhli jsme na počet 500 pacientů.

A kolik jich denně  ošetříte?

To je různé, ale řekla bych, že je to denně 20-30 dětí.

Kdybyste měla na každého pacienta  jen 15 minut, tak vám těch 30 zabere přesně 7,5 hodiny.

Takto matematicky to nelze brát. Ordinaci máme rozdělenou na zdravé a nemocné pacienty. Zdraví chodí na preventivní prohlídky, na kterých je zdravotní péče u nás založená. U starších dětí se konají jednou za dva roky a u kojenců jednou za dva měsíce. Na  preventivní prohlídku kojence, kde se sleduje jeho vývoj, váha, strava atd., potřebujeme cca 20 minut a u staršího dítěte, které vidíme jednou za dva roky, je třeba počítat s prohlídkou, která může trvat i 30 minut. U nemocných je délka ošetření zcela individuální podle druhu onemocnění.

Bojí se vás děti?

Já myslím, že ani ne?

Chodíte v bílém plášti?

Ne, spíše v takovém polo civilu. V pracovních šatech, ale barevných.

Spolupracujete s laboratoří v Kralupech, nebo v Praze?

Odběry tu děláme kromě středy každý den a denně  si sem pro vzorky dojíždí auto z laboratoře v Praze, s kterou máme navázanou velmi dobrou spolupráci. Zároveň přiváží  výsledky.

Výsledky vám neposílají mailem?

Mailem ne, ale lze si je vyzvednout na jejich serveru, což můžu udělat i z domova, takže v případě, kdy by výsledek odběru mohl změnit postup léčby, dostanu se k výsledkům bezprostředně a telefonem ještě ten den večer o tom mohu informovat rodiče.

Do kolika let  je dítě v péči dětského lékaře? Do patnácti?

Ne, až do devatenácti. Patnáctiletý pacient sice může přijít do ordinace lékaře pro dospělé s písemným souhlasem rodičů sám , ale protože jsou za něj stále rodiče zodpovědní, je nezbytné, aby lékař byl s nimi v kontaktu, což je u dětského lékaře samozřejmostí.

Všimla jsem si, že se tu čas od času objevil nějaký váš záskok?

Ani ne tak záskok, jako spíše posila. Podařilo se mi najít zkušeného kolegu, pana doktora Radu, který mi , zejména v začátcích,  pomohl překlenout nelehké první měsíce mé mateřské. Převzal některé ordinační hodiny za mě. Je to skvělý odborník a já jsem se na něj mohla  plně spolehnout. V současné době nám tu pomáhá ještě paní doktorka Dosedělová.

Zajímavé je, že ani jeden z vás není z Libčic? Myslíte si, že je pro lékaře  lepší  zamknout ordinaci a odjet domů do jiného města? Kdybyste tu bydlela, možná by se u vás dveře „netrhly“.

Pro zajištění odpočinku po práci to asi určitá výhoda je, ale rodiče mých pacientů mají na mě telefonické spojení a vědí, že mi v nutných případech mohou kdykoli zavolat. A musím říci, že toho nijak nezneužívají.

Všimla jsem si na vašich webových stránkách, že jste kromě klasické pediatrie zaměřená též na psychoterapii.

Ano, doplnila jsem si vzdělání  i v této oblasti, protože mám pocit, že je to nutné pro komplexní práci s dětmi a jejich rodinami. Líbí se mi tzv. propojování lékařství. Já jsem nikdy nechtěla být klasický chirurg, to mě nefascinovalo.

Základem psychoterapie je, když maminka pofouká bebíčko, a pohroma je tím často zažehnána.

Přesně tak, lékař by se měl snažit léčit nejen tělo, ale i duši. Psychologie v léčbě  dětských  i dospělých pacientů hraje velmi významnou roli a měla by být nedílnou součástí celého  léčebného  procesu.

Nemáte pocit, že právě tato část v komplexní léčbě chybí?

Upřímně řečeno, léčebný systém mnohdy nedává praktickému nebo odbornému lékaři dostatečný prostor na psychologii či psychoterapii, neboť tlak zákonů, množství pacientů, ale i  hodnocení lékařských výkonů ze strany pojišťoven  je tak veliký, že lékaři nemohou při nejlepší vůli najít čas na psychologický pohovor s pacientem, který může zabrat třeba celou hodinu.

Myslíte si, že je medicína u nás na vysoké profesionální úrovni?

Bezesporu ano, ale na co si pacienti často stěžují, je právě přístup lékařů a zdravotního personálu k pacientům.

Ne, že bych si zrovna já měla na co stěžovat, ale co obecně v jakékoli ordinaci cítím, je strach, abych nezdržovala jak lékaře, tak i tu šílenou frontu lidí, kteří se venku nemůžou dočkat,  až z té ordinace vypadnu.

To je asi nejčastější pocit všech, kteří musí jít k lékaři. Představa, že budou dlouho čekat a že se na ně bude spěchat. I já se s tím setkávám. Maminky ke mně často přicházejí  s lístečky, na kterých mají připravený seznam otázek, protože se bojí, že by si na ně v tom fofru a stresu, kdy přichází s nemocným dítětem,  nevzpomněly.

Prošla jste si ve své kariéře několika zajímavými obory, máte pocit, že toto je pro vás to pravé?

Ano, jsem si tím jistá. Je to přesně to, po čem jsem toužila. Klidná práce, která funguje podle systému, který jsem si sama zavedla. Je tu hezky a neprožívám tu ani já, ani moji  pacienti takový ten typický stres přeplněné polikliniky. Když by se mi tu podařilo více propojit pediatrii s psychoterapií, tak by to bylo splnění mého snu.

A líbí se vám Libčice jako takové?

Libčice jsou hodně zajímavé město. Na první pohled tu je velký klid, jako by se  tu nic nedělo. Nerozrůstají se tak živelně jako je tomu v Roztokách,  Holubicích nebo na  Tursku, čímž si  zachovávají  svůj charakter. Jak se tak s nimi  sžívám, zjišťuji, že tady žije spousta zajímavých lidí, zúčastnila jsem se tu několika velmi pěkných kulturních i sportovních akcí. Obdivuji aktivní maminky ve sdružení  Malina, které pořádají pro své děti spoustu zajímavých programů. Pro děti  je tady vše - školka, škola,  umělecká škola, Sokol a všechny možné sportovní kluby…  Mám pocit, že se tady lidem velmi  hezky žije, a jsem osudu vděčná, že mě před lety přinutil otevřít ten pediatrický bulletin a odpovědět na váš inzerát.

Další články autora