Gymnastika formuje tělo i ducha

rozhovor se sokolským cvičitelem a náčelníkem Jaroslavem Novákem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 5/2012

Snad není v Libčicích nikdo, kdo by jej neznal, a je nás mnoho, kteří jsme díky němu získali dobrý vztah ke sportu a gymnastice zvlášť. Sedím v restauraci Libčické plovárny a povídám si s legendárním místním rodákem,  trenérem gymnastiky, sokolským cvičitelem a náčelníkem Jardou Novákem, jehož vzpomínky jsou částečně i mými, protože zahrnují  nejšťastnější čas mého dětství, který jsem pod  vedením manželů Novákových  strávila v místní sokolovně.

Mohl bys zavzpomínat na své rané dětství a na dobu, kdy do něj vstoupila gymnastika, které jsi zůstal věrný po celý život?

Narodil jsem se 25. 4. 1946 ve svém doslova rodném domě, kde bydlím dodnes. Ke cvičení mě přivedli rodiče, kteří pracovali  v Sokole již před válkou a po válce v r. 1945 byli u jeho obnovení. Můj strýc Josef Novák, bratr mého otce, se tehdy stal sokolským starostou.

Ze vzpomínek  paní Fischerové, které jsme uveřejnili  v minulém čísle Libčických novin, jsem nabyla dojmu, že Sokol tehdy opravdu stmeloval lidi nejen sportem, ale i uměním.

Přesně tak, a navíc bez ohledu na veškeré politické smýšlení. Bylo zcela jedno, odkud kdo je, jakého je smýšlení či vyznání, v sokolovně si byli všichni rovni.

Kéž by tomu tak bylo i dnes. Obávám se, že se dnešní společnost zbytečně moc polarizuje. Ale vraťme se k tobě. Do školy jsi chodil v Libčicích?

Ano, základní školu jsem vychodil tady a od devíti let jsem začal chodit cvičit. Cvičitelé, kteří jsou na této historické fotografii, se nám velmi pečlivě věnovali a předávali nám nejen sportovní dovednosti, ale i morální hodnoty.

Po základní škole jsi šel na střední?

Vystudoval jsem průmku na Kladně, kde jsem se dostal k závodní gymnastice. Byl tam trenér a mužstvo na úrovni mistrovské třídy, do které jsem se kvalifikoval. Později  jsem byl přijat ve výběrovém řízení do Dukly a vojnu jsem odsloužil  v Dukle v Českých Budějovicích.

Chápu to správně, že práce pro tebe byla povinnost, ale život byla gymnastika?

Přesně tak, pracoval jsem v tehdejší Poldovce,  pak  v její  pobočce ve vodárně Podmoráň-úholičky, poté jsem byl  zaměstnán  v Pražských  vodohospodářských stavbách jako energetik, ale přitom jsem stále dělal aktivně gymnastiku. Jezdil jsem trénovat do pražské  sportovní haly a na Kladno. Rád vzpomínám na kamarády, kteří trénovali se mnou,  Jirku šimůnka, Pavla Hrdličku, Toníka  Hakla, Milana Kiselicu i dva bratry z Klecánek, kterým jsme říkali Lachtani, protože na gymnasty byli poněkud přerostlí. Patřil k nám také Franta Večeřů, který je dnes trenérem rock-and-rollu.

A Mirek Moose?

Ten potřeboval  splnit  gymnastiku na Fakultě tělesné výchovy, kterou tehdy studoval, tak se k nám občas přidal. Z mladších bych rád vzpomenul na Vencu Tichého nebo Láďu šeredu a Láďu  Krejzu, kteří byli také velmi talentovaní. Kdyby nenastal osmašedesátý rok, tak by to určitě některý z nich také dotáhl do reprezentace Dukly.

A co způsobil osmašedesátý s gymnastikou?

Došlo k velkým změnám v armádě a  všechny tyto kluby se zavřely. Vše se na dlouho zastavilo. Kdo v té době už pod Duklou na vojně cvičil,  tak to přečkal, ale nikdo nový se tam v té době už nedostal.

Do kolika let jsi dělal gymnastiku závodně?

Závodil jsem až do padesáti.  Drželo mě u toho i to, že můj starší syn Petr navštěvoval základní sportovní školu, čemuž jsem  přizpůsobil  své zaměstnání . Stal jsem se hlavním energetikem ve sportovní hale ve „fučíkárně“, což bylo ideální i pro moje vlastní tréninky.

V padesáti letech  jsi už patřil mezi gymnastické veterány. Konají se takové závody i dnes?

Ano, pořádají se pod hlavičkou Sokola a věř nebo ne,  poslední závody vyhrál devadesátiletý gymnasta Miloš Kolejka, který byl do předloňska dokonce mistrem světa.

Gymnasti tohoto věku cvičí na všech nářadích?

Povinně cvičí  jako ve všestrannosti na čtyřech nářadích, kam patří kruhy, bradla, přeskok, akrobacie,  a k tomu je ještě šplh.  Právě na takových veteránech je zřejmé, že na cvičení se dá vypěstovat asi ta nejzdravější závislost, jaká může být. Kdo si zvykne na jistou dávku fyzické zátěže, adrenalinu a endorfinů, tak u toho může vydržet celý život.

Já jsem se do Libčic nastěhovala v 60. letech, takže jsem podstatný kus tehdejšího zájmu o cvičení, kdy sokolovna praskala ve všech švech, zažila.

V té době chodit do Sokola patřilo k běžnému životnímu programu spousty místních  lidí. V pondělí a ve čtvrtek cvičily dívky a ženy, úterky a pátky patřily klukům a mužům, ve středu a v sobotu  byla gymnastika.

Popíjíme spolu čaj v restauraci Libčické plovárny, jak se to tu teď nově jmenuje, a já si nemohu nezavzpomínat na ta krásná léta, kdy se celý areál koupaliště pod tvým vedením proměnil na  tělocvičnu pod otevřeným nebem.

Také na to rád vzpomínám. Učil jsem vás skákat salta do vody, tady u restaurace jsme měli koberec na akrobacii, pro kluky tu byly vždy k dispozici stalky…

Nebyl  letní den, kdy bych na „koupáku“ chyběla. Kolik generací jsi takto přivedl ke sportu?

Tak si to spočítej, je mi 65, gymnastiku dělám od devíti a trenérem jsem od osmnácti. V té době, na kterou vzpomínáš, bylo pro každého sportovce zcela normální chodit si kromě běžných svých tréninků ještě navíc zacvičit. Takže se na nářadí potkávali atleti, fotbalisté, házenkáři a skoro každý  z libčických gymnastů uměl udělat stojku na kruzích. Dneska to nikdo v celém pražském Sokole neumí.

Proč? Je to moc těžké, nebo není odborné vedení?

Obojí je pravdou. Vrcholová gymnastika se stala samostatným sportem a v Sokole, možná i

z nedostatku času, se do takových těžkých prvků nikdo nepouští. Já jsem to naučil libčické kluky ve všech generacích.

A v čem je fígl? Třeba v tom, že si opřeš předloktí  o vrchní část kruhů?

To jsem viděl poprvé v r. 1961 na mistrovství světa v Praze,  kde to dělal Japonec Endo, který vytočil ruce tak, že se předloktím dotýkal kruhů.

A to se smí?

Nesmí, ale ono to v podstatě není vidět. Získáváš tím dva body opory, které více psychicky než fyzicky  pomůžou.

Vzpomínám si, že jste si  tenkrát ke kruhům zkonstruovali jakýsi  kladkostroj.

Ano, to je můj vynález. Dvě kladky se připojily na lanč, který má  cvičenec kolem pasu, a je tím chráněn před pádem. Cvik je přes kladku lehčí a lépe se tím i posiluje. Je to obdoba závěsného lanče na  hrazdě, kdy při nácviku salta může z bezpečnostních důvodů cvičenec zůstat viset ve vzduchu. S tímto druhem záchrany mohly i děti bez rizika zranění zkoušet obtížnější prvky.

To mi připomíná cirkusové jištění, ale ty jsi autorem ještě jedné zcela originální cvičební pomůcky  – hříbku.

Máš pravdu, to je pomůcka na cvičení na koni na šíř, která skutečně vypadá jako klobouk hříbku. Ujalo se to tak, že se dnes  v různých podobách běžně používá ve všech gymnastických tělocvičnách u nás i v zahraničí.

Takže jsi díky takovému světově proslulému vynálezu náležitě zbohatl?

To víš, že ne. Já jsem to tenkrát ani neautorizoval, takže dnes mě může jen těšit to, že je to dobré a všude se to používá.

Jak je místní tělocvična navštěvovaná  dnes?

Já bych řekl, že docela obstojně na to, jak je malá. Provozují se tam trochu jiné sporty, než je základní tělesná výchova, ale je o ně zájem. Pochválil bych např. ženské cvičení  Zumby i předškolní děti , které chodí cvičit s maminkami a vede  je Jana Kejmarová. Starší ženy již řadu let pravidelně cvičí  pod vedením Ivy štětkové.

To vše pod Sokolem?

Ano, a pak jsou tam samozřejmě složky všestrannosti, které vedu já a náčelnice žen Daniela  Hunčová. Ke mně chodí  cca 10 - 15 dětí, 2 dorostenci a 3, někdy 4, muži.

Co vše patří do závodní  sokolské všestrannosti?

Gymnastika, atletika, plavání a šplh.

I plavání?

Máme v našem týmu velmi šikovné atlety, někteří obstojně zvládají gymnastiku, ale s čím obecně mají největší problém,  je právě plavání, které jim celkové výsledky kazí.

Čím to?

Určitě je to tím, že u nás nemáme krytý bazén a dojíždění byť i jen do Prahy nebo do Kralup na pravidelné tréninky přípravu komplikuje. Všichni naši soupeři mají v místě krytý bazén a plavání jim jde. My máme jen venkovní bazény, k tomu často špatné nebo krátké léto, a je to hned znát. Nerad to přiznávám, ale naše děti prostě neumějí tak dobře plavat.

Kolik metrů a jakým stylem musí uplavat třeba ten nejmladší závodník?

Požadavek pro splnění všestrannosti pro nejmladšího závodníka, což je prvňák, je  uplavat  volným stylem 20 metrů. Třeťáci už mají zvládnout 25 metrů a budeš se divit, stěží to zvládnou.

A jaké atletické disciplíny  patří do všestrannosti?

Skok do dálky, běh na 60 nebo 100 metrů podle věku, vrh koulí nebo hod krikeťákem a běh na dlouhou trať 800 metrů pro mladší žáky a ženy a 1500 metrů pro muže.

Pamatuješ si na éru místního učitele tělocviku Sládka?

Samozřejmě, že pamatuji. Za něj neexistovalo, abychom byli za hezkého počasí v tělocvičně. Vždycky se dělala atletika venku na hřišti nebo s námi běhal přespolní běh kolem Libčic. Ale hlavně jsme s ním cvičili v hodinách tělocviku i na nářadí, což je dnes vzácné.

I já na tělocvik pod jeho vedením ráda vzpomínám.  Možná jsem dodnes nepřekonaným přeborníkem okresu ve skoku do výšky, protože těsně poté, co jsem vyhrála, se přestalo skákat nůžkami. Tenkrát jsme kromě tělocviku chodili ještě na tzv. sportovní hry.

Přesně tak, a ty každoročně vrcholily nějakým závodem. Na Sládka se nedá zapomenout. Ten uměl všechno. Byl dobrý na gymnastiku i na atletiku. Jako tělocvikář byl vynikající a pro libčické děti byla velká škoda, když odešel učit na Vysokou školu zemědělskou do Suchdola.  Ten uznával každého sportovce. Ať dělal jakýkoli sport, považoval jej za dobrého člověka.

Až tak?

Samozřejmě. Sport přeci vychovává a dělá lidi lepšími.

V čem?

Sport v nás trénuje vytrvalost, silnou vůli, disciplínu, důslednost a smysl pro pravidelnost, která  je k dosažení jakéhokoli cíle nezbytná. Nikdo nikdy nic nedokázal bez systematického tréninku. Síly se mají vybít a nabít ještě jednou tolik, aby tělo sílilo. Navíc se člověk naučí snášet bolest i porážku, a to se v životě také hodí.

Jaké jsou tvé dnešní cíle?

Rád bych vytrénoval ještě jednu cvičitelskou generaci.

A máš adepty?

Jsem moc rád, že mám. Na zkoušky se v současné době připravují Tomáš Krupička, Karel Janda, Dan Vizina, Vašek Kraus a dvě dívky, Pokorná a Tomandlová, a jistě přijdou ještě další.

Kde je v tomto sportu podle tvého názoru největší problém?

Mrzí mě to, ale všude, kam kouknu, chybí peníze na vybavení. Např. žíněnky jsou nezbytnou součástí bezpečného cvičení a jedna v délce 3 m a  síle 20 cm stojí až  20.000 korun.  Zrovna dnes máme ale šťastný den, neboť jsme tři v této ceně dostali, a to jen díky sponzorskému daru Ládi Urbánka, za což mu velmi děkujeme. Bez něj bychom si je pořídit nemohli.

Co ti gymnastika vzala a dala?

Gymnastika bere čas na rodinný život a dává pochopení pro druhé. A když k tomu vznikne ta pravá láska, tak se  může stát celoživotní náplní. Pořád na ty děti myslím,  vymýšlím, co a jak je naučím, a intenzivně s nimi prožívám jejich snahu, která je často korunována úspěchem. Jejich úspěch je pak mnohonásobně i mým. Ač to nejsou moje vlastní děti, jakoby jimi byly.

Neměla jsem pocit, že by zrovna tobě gymnastika rodinný život vzala, spíše se gymnastika stala nedílnou součástí  života rodiny Novákových.

To máš pravdu, ale jinak by to v té intenzitě, kdy jsem byl a jsem dodnes každý den v tělocvičně, ani dělat nešlo. Celá rodina jsme tím sportem postižená. Naštěstí moje manželka byla řadu let také cvičitelkou, takže pro to měla vždy pochopení. Můj starší syn Petr je ještě dnes reprezentantem ČR a  zároveň trenérem. Druhý syn Jára se sice závodně gymnastice věnovat nechtěl, ale vždy si s námi rád zacvičil a v mnohém nás překonával.

Kdybys  žil znovu a měl  si vybrat ze stále se rozšiřující nabídky moderních sportů pro sebe ten nejvhodnější. Byla by to zase gymnastika?

Gymnastika formuje tělo i ducha a je dobrým základem pro všechny ostatní sporty. Já bych určitě znovu volil gymnastiku.                

Další články autora