Mým koníčkem je pes

rozhovor s figurantem pro výcvik psů Ladislavem Šímou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 4/2012

Ladislav šíma, 38let, otec 3 dětí, IT specialista,  kynolog,  figurant pro výcvik služebních psů, několikrát pokousaný, s pětkrát operovaným kolenem, a přesto stále věrný své lásce, která se jmenuje pes.


Od kdy se datuje tvůj zájem o kynologii?

Bude to už bezmála 15 let, co se jí věnuji.  Mým prvním působištěm byl cvičák v Dolanech, kde jsem se pomalu seznamoval s tím, co to kynologie vlastně znamená.

Na první učitele se většinou nezapomíná. Měl jsi v Dolanech nějakého takového?

Ano, byla to nezapomenutelná Anička šimáčková, která byla úžasná. Měla skvělý vztah k psům i k lidem, což je základ celé kynologie. Svým osobním kouzlem dokázala držet kolektiv pohromadě tak, že se nám po cvičení ani nechtělo domů. Vznikla tam báječná parta lidí, ke kterým jsem se vždy rád vracel.

Může na cvičák přijít kdokoli s jakýmkoli, třeba i nepapírovým  psem?

Samozřejmě,  každý, kdo potřebuje pomoci s výchovou  psa, nebo kdo chce sebe i svého psa pravidelným cvičením pod odborným vedením zabavit, má možnost.

V čem se liší takové běžné cvičení domácího mazlíčka od výcviku služebního psa?

Je třeba si uvědomit, že kromě běžného cvičení domácího mazlíčka, jak ty říkáš,  kdy se jedná o základní výchovu poslušnosti, existuje ještě sportovní kynologie, kdy se domácí mazlíček  povyšuje na cvičeného psa, který absolvuje zkoušky, a ještě vyšší stupeň zdatnosti musí prokázat služební pes, jehož výcvik je navíc specializovaný na obranu, pátrání, vyhledávání osob, věcí nebo drog.

Co znamená termín „socializace“ psa?

štěňátko jde ke svému majiteli  již v 8. týdnu, v tu dobu začíná  fáze tzv. socializace, kdy si  pes zvyká na svého pána, ostatní členy rodiny, prostředí i jiné psy. Řekl bych, že je to po fázi vtiskávání, kdy je štěňátko ještě u svého chovatele,  nejdůležitější období pro zvykání si na domov, utváření si vztahů k lidem v něm a k jeho okolí.

Kdy pak nastává ta pravá chvíle jít se  psím juniorem  na cvičák?

Co nejdříve. Jedinou podmínkou je, aby měl  za sebou všechna očkování, což je tak ve  3.- 4. měsíci jeho života,  a to je ideální čas pro  výcvik základní poslušnosti  i jeho socializaci, která se nesmí  zanedbat, neboť je  pro život psa i jeho majitele velmi důležitá.

Je pravda to, co občas slýchávám, že pes je odrazem našeho chování a že za  každý jeho poklesek může jeho páníček?

U psa skutečně  platí, jak si jej vychováte, takového jej máte. Ve výchově psa je třeba být důslední, k čemuž  zejména u těch domácích mazlíčků ve většině případů nedochází. Nemůžeš mu jednou dovolit, aby si k tobě vyskočil na sedací soupravu a mazlit se s ním,  a podruhé jej za to samé trestat.  Pes má rád svůj zaběhnutý řád a je v něm spokojený.

Ty se ale nezabýváš výchovou  polštářových pejsků, ale výcvikem služebních psů, kde jde o mnohem více.

Mojí specializací je tzv. figurování, při kterém se pes učí vystopovat a  zadržet pachatele.  Kouše přitom  nejen do rukávu, ale kamkoli se mu zlíbí. Za tím účelem používám speciálně vyztužený celotělový  oblek. Policejní pes se oproti civilním vystavuje zcela reálným situacím, do kterých se při své práci  může dostat.

Například?

Například se schovám v hospodě  plné lidí a pes mě tam musí najít. Utíkám před ním, bráním se mu,  kladu mu překážky, házím  mu do cesty židle nebo stoly a on se nesmí před ničím zastavit.

To  zní velmi akčně. Kolikrát už jsi byl pokousaný?

Nesčíslněkrát, ale za to nikdy nemůže ten pes, ale  psovod, který jej buď včas nestáhl, nebo naopak pustil v nevhodnou dobu.

To znamená, že je pes na vodítku, když se učí kousat do toho rukávu?

Zpočátku je to nutné, protože majitel svého psa musí pobízet, chválit, popřípadě zastavit.

Všichni víme, že i psi mají různou povahu.  Která je pro výcvik nejlepší?

Dělení charakterů psů je úplně stejné jako u lidí. I pes může být sangvinik, cholerik, flegmatik nebo melancholik a stejně jako u lidí je pro práci ideální sangvinik, který je vyrovnaný, společenský, má chuť do práce, umí se nadchnout i uklidnit.

Vidíš, u policie bych očekávala, že si spíše vybere výbušného cholerika.

Jeví se to tak, ale představ si, že ten pes musí pracovat třeba na fotbalovém hřišti a být ovladatelný uprostřed rozvášněného davu fanoušků, kde lítají petardy a  řvou tam jeden přes druhého. To je stresující situace sama o sobě a pro labilní povahu cholerika by to bylo neúnosné.

Nikdy jsem v takové mele nebyla, tak jen doufám, že se do rozvášněného davu psi nepouštějí na volno, že ne?

To víš, že ne. Všichni jsou na vodítkách a mají košíky.

Tak proč policie ty psy má, navíc od tebe trénované na kousání, když si pak ani nekousnou?

Dostala jsi někdy ránu košíkem?

Košem možná, ale psím košíkem nikdy.

Buď ráda, dost to bolí. Ale rozumím, na co se ptáš. Pes je zbraň, řekl bych dosti nebezpečná zbraň, a jako taková zůstává ve většině případů zajištěná.

Takže pes je spíše takový strašák.

Ano, je to strašák, který si ale svou práci odvede. Lidi mají obecně ze štěkajícího psa respekt, navíc je naučený vytloukat košíkem, což fakt bolí.  Nutno ale říci, že policejní psi jsou především pátrači. Vyhledávají ztracené nebo kradené věci, stopují pachatele nebo nezvěstné lidi.

Víš, že si nepamatuji, že bych kdy v médiích slyšela o tom, že třeba ztracené dítě nebo nějakého pachatele vystopoval pes? Může být důvodem to, že stopa byla již moc stará?

Představ si vykradený obchod někde v centru města, kde proudí davy lidí, jezdí desítky aut a pes se dostane k nášlapu na asfaltu třeba až za několik hodin. V takovém prostředí  pachy rychle mizí a práce psa je pak velmi ztížená.

Co to je nášlap?

 To je místo, kde psovod nasadí psa na stopu. Připouštím, že pátrání často končí po pár desítkách metrů, protože pachatel nasedne do auta a pes  stopu ztrácí.

Máš nějakou zkušenost s tím, kdy to dopadlo opačně a pes pachatele vystopoval?

Spolupracuji s policií Kladno, kde pracuje  kolegyně Jitka Jozová, jejíhož psa Kima jsem jí pomáhal cvičit, a ta je velmi úspěšná. Má na svém kontě nespočet zadržených a několikrát ji Kim dovedl za pachatelem až domů. Samozřejmě se v takových situacích jedná o zlodějíčky nešiky, kteří vykradou samoobsluhu a cestou domů ukradené věci ještě trousí. Takoví se před cvičeným psem nikde neschovají.

A asi se s ním  nesnaží ani bojovat?

Vůbec ne. Každý má respekt, leží na zemi jak přibitý a ani se nehne.

Ale i pes se může splést. Co když přivede policistu na mou stopu, zazvoní u mě doma s tím, že jsem někde něco ukradla a já budu tvrdit, že je to nesmysl, že pes šel po mé stopě, protože jsem zrovínka nesla domů věnec buřtů. Je psí svědectví  nesporný důkaz pro obžalobu?

 Je to velmi důležitá součást vyšetřování, zvláště pak, když se ukáže, že jsi  si ty buřty odnesla z místní sámošky a nezaplatila je.

No, vraťme se raději k tomu výcviku socializace. Protože jsem vyrůstala ve vojenském prostředí, tak vím, že se psovodi u služebních psů často střídají. Není to pro ně problém?

Určitý problém to je, ale služební psi musí být na takové úrovni výcviku, že to zvládnou a poslouchají každého, který jim dá známý povel. To se nedá srovnat s domácími miláčky, kteří jsou závislí na svém páníčkovi a změnu málem nepřežijí. Služební psi jsou zvyklí na jiný režim a musí se i se změnou psovoda umět vyrovnat.

A když ne?

A když ne, tak jdou do civilu.

Vyrůstala jsem v kasárnách v Libějovicích u Vodňan, kterým velel můj otec v době, kdy tam byla chovná stanice, jež se  zabývala šlechtěním nového plemene – československého vlčáka. Víš o tom něco?

Samozřejmě, že vím a vlčáky dobře znám. Cílem toho křížení bylo přidat k poslušnosti německého ovčáka vytrvalost vlka, což se sice podařilo, vzniklo krásné zvíře, ale  určité nevýhody z toho plynou.

Jaké?

Právě v tom, že vlčák si oblíbí svého prvního psovoda a obtížně si zvyká na jiného, což byl u vojáků tehdejší základní vojenské služby, kdy se psovodi střídali každé dva roky, velký problém.

Vidíš, o  tom nevím, ale pamatuji si na traumatické loučení  se psy, když šli vojáci do civilu. Dokonce tam došlo k tomu, že se jednomu povedlo svého psa od vojska odkoupit a jít s ním domů. Možná to byl právě ten případ, kdy bylo mezi nimi tak silné pouto, že pro jiného psovoda by byl ten pes nepoužitelný.

Pro toto plemeno je to typické.  Nedomestikovaný vlk se geneticky spojil se společenských psem, ale přirozená vlastnost vlka zvítězila. Lidi moc nemusí, a když si dokáže oblíbit jednoho, tak je to napořád. Nového neakceptuje, stýská se mu, trápí se a nedá se s tím nic moc dělat.

Lidi si často pletou ovčáka s vlčákem. Je na nich na první pohled patrný rozdíl?

Vlčáka musí každý okamžitě poznat, protože opravdu vypadá jako vlk. Je šedý, má bílou masku a špičaté uši. A když jej vidíš běžet, je to nádherný plavný pohyb vlka.

Poradil bys mi, jak se mám zachovat, když třeba takový plavný vlčák po mně  vyjede?

Hlavně neutíkej. Zůstaň stát, přikrč se a nekoukej mu do očí. Pes se před tebou většinou zastaví, maximálně do tebe strčí a štěkáním se tě bude snažit rozpohybovat. Když zůstaneš stát, tak je pravděpodobnost, že tě kousne, mnohem menší, než když budeš utíkat, čímž podnítíš jeho lovecký instinkt.

Proč mu nemám koukat do očí?

Protože to je výzva.

Znamená to, že když chceš psa při figurování naopak vydráždit, tak mu koukáš do očí?

Snad mohu říci, že jsem se v oboru figurování dostal na samý vrchol možného. Jsem svazovým figurantem, což mě opravňuje k tomu, abych figuroval mistrovství republiky, zkoušky i výběrové závody. Na takové úrovni se po mně přímo vyžaduje, abych na psa činil takový psychický nátlak, aby se dostatečně otestovala jeho psychická odolnost.

A do toho patří ten oční kontakt?

Přesně tak, snažím se očima toho psa vytlačit a celkovým postojem mu dát jasně najevo, že pánem situace jsem já. Pes musí odvést svou práci a rozhodčí hodnotí jeho bojovnost. Posuzuje se, zda pes obranu myslí vážně, nebo zda to bere jen jako hru. I takové nuance se rozlišují.

Co vše jsi musel zvládnout, abys se stal jedním z dvanácti nejlepších figurantů  v republice?

Musel jsem projít třemi třídami ne zrovna snadných zkoušek a jako svazový figurant mohu školit i ostatní.

Jsou mezi figuranty i ženy?

Jsou, ale není jich mnoho, protože je to opravdu velmi těžká fyzická práce. O to více je třeba ty dobré obdivovat. Už jsem zde zmínil svou svěřenkyni Jitku Jozovou z Kladna, která je dnes figurantkou 1. třídy a je tak dobrá, že nemá v republice ani ve světě konkurenci. Jsem na to, co již v oboru dokázala, opravdu pyšný.

Jakou má coby figurantka 1. třídy figuru?

Je to pěkná štíhlá blondýnka s copem a samozřejmě s vysportovaným tělem, protože bez posilování by to fyzicky nezvládla. Ale právě ona je důkazem toho, že na tuto práci nejsou třeba jen svaly, ale také dobrá technika a inteligence.

Jakého psa máš doma?

Německého ovčáka Rikyho.

Chodíš s ním do lesa na procházku?

Nikdy. Mám psa s obrovským loveckým instinktem, musel bych jej mít na vodítku a byl by to stres pro něj i pro mě.  Každému radím, aby do lesa se psem nechodil, plaší tam zvěř a  psa zbytečně vystavuje konfliktním situacím, kdy se v něm nabudí přirozený pud, za který jej  pak okřikuje.

Ale dokázal bys v lese svého cvičeného psa ovládnout, ne?

Určitě ano, ale nechci v něm potlačit ten jeho přirozený temperament a bojovnost, což  potřebuji  pro práci, kterou s ním dělám.

Co říkáš tanci se psem?

Krásná disciplína, proč ne? Pes je parťák a je úplně jedno, co s ním děláš. Může to být tanec, freesbee, nebo agility. Cokoli, co psa zabaví. Důležité je, aby měl svou dávku pohybu, hru a kontakt s člověkem, což potřebuje, aby byl spokojený.

Co považuješ za svůj největší úspěch v této své záslužné práci?

Mohu se pochlubit tím, že jsem trénoval psy, kteří se stali mistry nebo vicemistry světa, což mě samozřejmě těší, ale za svůj největší úspěch považuji  jednu kouzelnou starší  paní, které říkám paní Sluníčková, protože jako sluníčko působí. Přišla za mnou se svým voříškem, s kterým ji z několika cvičáků vyhodili s tím, že prý nemá cenu takového psa cvičit. Paní i pes měli ale velkou chuť spolu pracovat, tak jsem do toho šel. Když se pak  ten voříšek  při obraně vyrovnal svou přesvědčivou bojovností ostatním psům a zkoušku udělal, tak se ta radost paní Sluníčkové nedala  slovy  popsat. A já? Já měl pocit vítězství, na který nikdy nezapomenu.

Další články autora