Liběhrad v Domově se zvláštním režimem

rozhovor s vedoucí Kateřinou Balickou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 1/2012

Byla jsem u toho, když  zástupci  občanského sdružení Liběhrad  navštívili v předvánočním čase  domov klientů s autismem, který pod hlavičkou APLA (Asociace pomáhající lidem s autismem) funguje v našem městě již od roku 2009.  Nechyběla hromada  dárků pečlivě vybraných tak, aby vyhovovaly  individuálním schopnostem a potřebám jednotlivých klientů a nechyběl dort  ani  všemožné laskominky vybrané tak, aby vyhovovaly nám všem. Rozruch a snad i radost, kterou naše návštěva vyvolala, se dá slovy stěží popsat.  Nechť tedy promluví reportážní fotografie a jak jde život  v Domově se zvláštním režimem  vám přiblížím  rozhovorem s Kateřinou Balickou, jež v něm pracuje ve funkci vedoucí  již od dob jeho založení.

Katko, nastudovala jsem si, že autismus je vývojové postižení mozku, které se projevuje  abnormální  sociální  interakcí, stále se opakujícími  vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi. Tolik  hovoří definice, ale mohla  bys mi ze své praxe  říci, jaké  jsou typické projevy člověka s autismem?

Ve velké míře se u dětí a dospělých s autismem objevuje opožděný vývoj jazyka, zhruba polovina lidí s autismem nemluví vůbec. Obtížně dávají najevo, co chtějí a potřebují. Vypadají lhostejně, budí dojem, že neslyší, raději si hrají o samotě a většina z nich nemá zájem o sociální kontakt.

Kolik  klientů v tomto domově bydlí a v jakém věkovém rozpětí?

V našem domově žije 8 chlapců ve věku od 15 do 26 let.

Všimla jsem si, že každý z hochů má k dispozici svého osobního asistenta. Předpokládám, že nejsou non stop ve službě, takže kolik asistentů je pro osm klientů potřeba?

Celkem pracuje v domově 16 asistentů na denní a noční směny. Během dne se o osm klientů stará šest asistentů a  v noci dva.

Asi není pro nikoho žádným tajemstvím, že lidé s autismem bývají občas agresivní. Jste i na takové situace připraveni a vybaveni?

Základem naší práce je nastavit život v domově tak, aby naše klienty nerozrušoval a neměli důvod se chovat agresivně. Snažíme se v rámci našich možností vyhovět a nevyvolávat žádnou jejich nespokojenost. Přesto k agresivnímu chování dojít může a dochází. Všichni asistenti jsou vyškoleni k používání speciálních úchopů, což je fyzické omezení klienta, které je pro něj bezbolestné a nedovolí mu, aby ublížil sobě nebo ostatním. Dostatečný počet personálu nám umožňuje řešit takové situace šetrně a v relativním klidu.

Ti nejstarší měří bezmála 2 metry, a tak si stěží dovedu představit, jak vy,  asistentky, mírníte v klidu jejich případnou agresivitu?

Domov má tři oddělené domácnosti a  asistentky pracují zejména v té, kde bydlí ti nejmladší a  tudíž fyzicky nejslabší.  V ostatních domácnostech pracují převážně muži.

Když je řeč o těch nejmladších, nikde je tu nevidím. Kde jsou?

Jakub a Martin dojíždějí každý den do Prahy do speciální školy „Modrý klíč“ a chodí tam rádi. Vyhovuje jim  změna prostředí i aktivity, při kterých se dost naučí.

Přemýšlím, co a jak se tam učí, když vůbec nemluví?

Výuka se samozřejmě přizpůsobuje jejich individuálním schopnostem a učí se tam především základům soběstačnosti - oblékat, obouvat se, jíst atd. Kromě  toho si prostřednictvím různých jednoduchých výtvarných technik zdokonalují motoriku.

Malují obrázky?

Ano, malují, modelují, navlékají korálky,  zdánlivě si hrají, ale každá taková činnost je pro jejich vývoj velmi prospěšná.

Hlavně, aby se něco dělo, ale pro lidi s autismem je, pokud vím,  také velmi důležité,  kde se to děje. Vyhovuje vám tento dům?

Interiér, který jsme uzpůsobili potřebám našich současných klientů, ano. Ale bohužel už se nemáme kam rozšířit a velmi postrádáme prostor kolem domu a zahradu, což chybí jak klientům, tak i jejich asistentům, neboť jsou tím pádem jejich venkovní aktivity velmi limitované.

Je to krásné bydlení, ale zcela bariérové, že?

Ano, a to je další nevýhoda, protože zde v žádném případě nemůžeme mít klienty, kteří nejsou schopni samostatného pohybu.

Jak by podle tebe  měl vypadat ideální domov pro lidi trpící autismem?

To je velmi těžká otázka, protože potřeby našich klientů jsou zcela individuální a s věkem se mění. Těm s těžším typem postižení by, dle mého názoru, vyhovoval dům, kde by měli vlastní pokoj se sociálním zázemím a z něj vstup do volného prostoru na zahradě, kde bych si dovedla představit různé prolézačky, skrýše, můstky – prostě vše, kde by se přirozeným způsobem zabavili a mohli z jejich pohledu smysluplně trávit den. Klientům s lehčí formou postižení by vyhovovalo bydlet ve městě, kde by měli blízko do školy, kina nebo bazénu.

Byla jsem v prosinci v Břevnovském klášteře na charitativním Adventním koncertu, při kterém se pro APLA vybrala poměrně zajímavá částka. Hodláte ji použít na zlepšení bydlení, nebo snad na pořízení toho vašeho „domu snů“?

Možnost mít vlastní dům záleží na výši dotací i množství peněz vybraných od laskavých lidí, kterým život našich klientů není lhostejný. Mile mě překvapilo, že jich je hodně a chtěla bych jim prostřednictvím Libčických novin poděkovat. Velmi si toho vážíme a získané finance  využijeme buď na zlepšení aktuálního bydlení, popřípadě pořízení nového, které by více vyhovovalo našim klientům, jejichž počet bychom pak mohli třeba i zvýšit. Mrzí nás, že musíme nové zájemce odmítat. Momentálně  máme  asi 40 čekatelů.

Jak dlouho může těch současných osm hochů tady bydlet? Je to nějak časově či věkově limitováno?

Ne, v našem případě to není tak, jako třeba v dětských domovech, kdy se děti podle věku stěhují. Jsme v České republice  naprosto ojedinělé zařízení tohoto druhu, a tak nemáme možnost naše klienty „někam předat“, proto tady budou bydlet tak dlouho, dokud oni sami, jejich právní zástupci nebo rodiče budou chtít.

Aha, takže oba Martinové, Adam, Kuba, Vojtíšek a další jsou našimi spoluobčany s trvalým pobytem v Libčicích. Jak na vás reagují místní občané?

Až na jednu výjimku, která nás dlouhodobě trápí, nás lidi na ulicích, v obchodech, nebo i na nealko pivu v nedaleké hospůdce Saigon, kam s těmi nejstaršími občas zajdeme, přijímají pozitivně. V některých situacích cítíme určité rozpaky, možná i lehké obavy, ale to je přirozené. Kdybych naše klienty neznala, měla bych podobné pocity.

Kdyby tito hoši nebydleli v Libčicích, kam by šli?

Smutné je, že tak jak tito chlapci dospívají v muže a dostávají se na vrchol svých fyzických sil, jejich rodiče přímo úměrně stárnou a síly jim ubývají. U zdravých dětí pak logicky nastupuje povinnost svým rodičům pomáhat, jenže dospělý člověk s autismem potřebuje v mnoha případech 24hodinovou péči do konce života, kterou jim již jeho často značně vyčerpaní rodiče nemohou poskytnout. Kdyby tedy tito chlapci nebydleli v našem domově, tak by s největší pravděpodobností skončili v psychiatrických léčebnách.

A tam by je zřejmě utlumili léky tak, aby jejich případné výkyvy nálad nebyly nebezpečné. Nebo se mýlím?

Pravděpodobně by tomu tak bylo. V léčebnách je mnohem méně personálu a nemají tedy mnoho jiných možností řešení.

Tak to bych těmto našim spoluobčanům opravdu nepřála a velmi mě těší, že lidé v Libčicích jsou natolik vyspělí, že je přijali mezi sebe a dokonce se jim snaží pomáhat. Konec konců i návštěva z Liběhradu je toho důkazem.

Další články autora