S otcem Petrem nejen o Vánocích

rozhovor s katolickým farářem P.M.Bubeníčkem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 12/2011

Dříve se říkalo, že  nejváženějšími občany města jsou pan řídící, slečna z pošty  a  farář. Našeho katolického pana faráře  mnozí  znáte možná jen podle vidění, mnozí trochu blíže z kostela, kam pravidelně docházíte, ale  možná  ani vy  netušíte,  co prožil, na co myslí,  co jej trápí a na co se těší. Bylo mi ctí, být na pár hodin hostem otce Petra M. Bubeníčka na faře kostela sv. Bartoloměje. Místo pro mě nezvyklé, prodchnuté zvláštní, až tajemnou atmosférou, kde se, přiznávám,  cítím poněkud nejistá, ale navzdory tomu jsem si z návštěvy odnesla dlouho přetrvávající příjemný pocit klidu a pohody, což bych vám ráda zprostředkovala.

----------------------------------------------------------

Petr Metoděj Bubeníček se narodil roku 1961 v Praze. Jeho otec,  ing. arch. Karel Bubeníček, v oboru uznávaný odborník, projektoval řadu  staveb v zahraničí  i u nás doma. Namátkou mohu jmenovat např. hotel Intercontitental v Praze, který všichni dobře známe a který díky jeho nadčasovosti  bude jistě znát ještě pár generací příštích. Otec Petr ale říká, že k vrcholným dílům jeho tatínka patří budova našeho velvyslanectví v Indii, jak si sám osobně ověřil. I maminka, PhDr. Milena Bubeníčková, měla vysokoškolské vzdělání a byla takříkajíc „první dámou“ České logopedické společnosti. Po absolvování gymnázia v Praze na Zatlance to vypadalo, že jejich syn Petr půjde ve stopách svého otce a bude se věnovat stavařině. Ale nakonec všechno bylo jinak…

----------------------------------------------------------

Narodil jste se do tradiční katolické rodiny?

Ne, rodiče mě sice nechali pokřtít, ale ve víře jsem vychováván nebyl. Ze své dnešní pozice musím říci, že to byla chyba, protože když rodiče při křtu slíbí, že budou dítě vychovávat k víře, tak mají svůj slib dodržet. Nicméně v mém případě se tak nestalo a cestu k víře jsem si nakonec našel sám. Pamatuji si docela přesně, že se to stalo v jednom jediném okamžiku,  v  mých 18 letech.

Prozradíte mi, jak k tomu došlo?

Jedné silvestrovské noci, oslavované na šumavské boudě,  se moji kamarádi  rozhodli jít spát příliš brzy  - už před půlnocí. Osaměl jsem a  vnímal,  na Silvestra nezvyklé, noční ticho. šel jsem ven a brodil se  čerstvě napadaným sněhem, který  vítr nafoukal do  zvláštních závějí, kam mě nohy nesly. Překvapen jsem došel k nedaleké zamčené kapli.  Zastavil jsem se před ní, a i když to nebylo do té doby mým zvykem, zcela spontánně jsem se začal modlit Otčenáš.

Že jste to uměl, když jste k  tomu nebyl z rodiny veden?

Odříkat Otčenáš snad umí každý,  mě to naučila babička, ale tenkrát jsem poprvé pochopil smysl toho, co říkám. šel jsem zpátky do chalupy, pozoroval, jak měsíc prostupoval nízkými mraky a v údolí problikávala rozsvícená okna domů. Představoval jsem si, že za každým z nich jsou lidé a říkají si: „Mám tě rád a přeji ti vše nejlepší“. V tu chvíli mi došlo, že Bůh existuje a pochopil jsem sílu jeho lásky, která dává všemu smysl.

Takže jste šel  po maturitě studovat teologii?

Právě, že ne.  Po maturitě jsem se ještě snažil naplnit  rodinný sen - být jako otec a nastoupil jsem na stavební fakultu, ale už v polovině druhého ročníku jsem se definitivně rozhodl.  Odešel jsem, pracoval půl roku jako sanitář na operačním sále v nemocnici Pod Petřínem a následující školní rok  jsem byl přijat na teologickou fakultu.

Litujete toho, čeho jste se tímto rozhodnutím musel vzdát? Coby student teologie jste asi  těžko protancoval  17 plesů za sezonu a  nevynechal žádný džezový festival, o čemž jste mi vyprávěl?

Ne, nelituji ničeho, co jsem prožil, ani toho, čeho jsem se pro svou víru vzdal.  Získal jsem mnohem více.

Byl jste na vojně?

Naštěstí ne.  Dostal jsem totiž, díky chybě vojenských doktorů, modrou knížku.

To jste měl  kliku. O jakou chybu se jednalo?

Podle tehdejších vojenských tabulek nemusel  na vojnu  ten, kdo měl poškozené více než  tři obratle. Já mám od mládí špatné přesně tři, jenže vojenský doktor měl před sebou při mém odvodu dva rentgeny, jeden od civilního  a druhý od vojenského lékaře. Na každém byly patrné tři odvápněné obratle, ovšem, chybou nevím koho, úplně jiné. Tak je posudkový lékař  sečetl a já jsem rázem dostal modrou.

Nemohu spustit oči z vašeho prstenu. Je jen na ozdobu, nebo má nějaký zvláštní význam?

To je tzv. růžencový prstýnek a používá se, jak už jeho název napovídá,  k modlitbě růžence.

Já znám jen tu šňůrku s korálky a křížkem.

Tady namísto korálků, které slouží k odpočítávání zdrávasů, je po  obvodu  prstýnku   deset snadno hmatných výstupků a korunou  je kříž Krista.  Existují  i zdobnější varianty, ale ty  se nosí  spíš v kapse.

Moc pěkné a praktické.

Ano, ulehčuje mi to modlitbu kdekoli, třeba i ve vlaku, i když je jedno, kolik zdrávasů odříkáte. Důležitější je, proč je říkáte a nad čím přitom rozjímáte.

 Ráda bych se dozvěděla, kde všude jste působil, než jste přišel k nám, do Libčic?

Studia jsem ukončil ještě v bývalém režimu a v r. 1988 mě vysvětil  kardinál Tomášek. Krátce na to jsem pokřtil svoji mámu – uvěřila v jediném okamžiku, podobně jako před lety já. Pak jsem byl ustanoven jako kaplan do Mariánských Lázní, kde jsem prožil tu krásnou dobu svatořečení Anežky a převratu, jak tomu moje matka říkávala. Nikdy nezapomenu na transparenty, které se tenkrát objevily po městě, s nápisy „Svatá Anežko, už nám není těžko“. 

A nebyl vy jste v té době řeholníkem?

Ano,  ještě před ukončením studií  jsem v Polsku vstoupil tajně, neboť  jinak to ani nešlo a bylo to fakt riskantní,   do řádu Bosých karmelitánů.

Bosých? Existují také obutí?

A víte, že jo, ale  Bosí karmelité vycházejí z reformy původního řádu, založeného ve španělsku v 2. polovině 16. století sv. Terezií z Avily a sv. Jenem od Kříže a ti skutečně byli bosí.

Koukám, že tady ale chodíte v botách, takže nejspíše k tomuto řádu již nepatříte. Nebo se mýlím?

Nemýlíte.  V  89. roce jsme byli v Čechách pouze dva. Já a ještě jeden na Moravě. Já šel tehdy na Sedlčansko do Dublovic, kde bylo malé karmelitánské poutní místo, které jsem v rámci své  farnosti spravoval. Později  jsme na Moravě, za pomoci polské provincie, založili nový klášter a noviciát pro Čechy, kde Bosí karmelitáni začali naplno působit. Příliš silný polský vliv mi ale nevyhovoval, tak jsme se rozešli a já se vrátil do pražské diecéze.

A šel jste do Libčic?

Kdepak, ještě  ne. šel jsem do štěchovic, což  považuji za svou životní farnost. Ať se za to na mě Libčice nezlobí, ale když si uvědomíte, v jaké nadšené porevoluční době to bylo, tak se to snad dá pochopit. Podařilo se mi tam mj. zavést poutní slavnosti na ostrově sv. Kiliána u Davle, který je nad soutokem Sázavy s Vltavou a kde jsou zbytky středověkého kláštera sv. Jana Křtitele z 10. století.  Kouzlo tohoto místa, kterému se říkalo Ostrovní klášter, jsem znal z vyprávění své matky. A tak vznikla tradice, která se drží už dvacet let - lidé se každoročně převážejí na lodičkách na ostrov, kde se konají bohoslužby s neopakovatelnou atmosférou.

A ze štěchovic jste tedy už konečně přišel k nám?

Předtím jsem ještě  působil čtyři a půl roku na pražském Jižním Městě, což byla zkušenost k nezaplacení. Představte si asi sto tisíc „panelákových“  lidí, jeden malý kostel a ohromný nafukovací  vojenský stan, v kterém jsem  sloužil nedělní bohoslužby. V létě příšerné vedro a v zimě nesnesitelná zima, kterou jsme mírnili vytápěním z naftového agregátu, který hučel a šířil naftový odér. Dvě bohoslužby za sebou a 2x 250 lidí v nafukovacím tunelu!  Naštěstí jednoho roku, na svátek sv. Kříže, se stan roztrhl a spadl.

No sláva, takže díky tomu jste se přestěhoval sem, že? Kdy to bylo?

Tak snadné to ještě nabylo. Na Jižním Městě jsem zůstal ještě dva roky. Podařilo se nám pronajmout bývalou mateřskou školku a zřídit v ní Křesťanské centrum s velkou kaplí, kavárnou a klubovnami pro děti. Teprve pak jsem se stěhoval. A kdy to bylo? Pamatuji si to úplně přesně, protože svou první mši jsem v libčickém kostele sloužil v sobotu 6. 11. 1999.

To jsme ještě asi nebyly součástí roztocké farnosti, pod kterou dnes spadá asi 9 kostelů z okolí, že?

Ne, Libčice byly tenkrát samostatná farnost, ale musím říci, že několik let před mým příchodem dojížděl do Libčic jen jednou v týdnu na bohoslužby kněz z Roztok a fara byla buď pronajatá, nebo neobydlená.  Od té doby se tady opravdu hodně změnilo k lepšímu, i když si to člověk po tolika letech snad ani neuvědomuje.

Sedíme spolu u dosti velkého jako by ředitelského stolu, tak mě napadá, zda sem  také chodí děti na  náboženství?

Ne, sem ne. Děti vyučuje, k mé velké radosti, protože já bych to určitě nezvládl,  sestra Zdislava v Roztokách, které jsou spádovým centrem celé naší farnosti. V současnosti tam  pravidelně z blízkého okolí dochází na náboženskou výuku asi 60 dětí, které dělíme podle věku do menších skupin.

Když mluvíme o číslech, zajímalo by mě, kolik  lidí chodí pravidelně na vaše bohoslužby  sem,  do  našeho kostela?

To je různé, často podle počasí, protože lidi rádi tráví víkendy mimo město,  ale řekl bych, že v průměru máme v kostele tak 20 až 30 lidí.

 Když uvážíme, že Libčice mají 3.300 obyvatel, nezdá se vám to málo?

Určitě je to méně, než bych si přál, ale při menším počtu lidí v kostele vzniká velmi zvláštní, blízká atmosféra, kterou mám rád. Protože mám za povinnost  sloužit nedělní mše i jinde v rámci naší farnosti, v Libčicích se scházíme až ve 14 hodin, což některým  katolíkům  nevyhovuje a  tak dávají přednost jinému kostelu v okolí.

Blíží se Vánoce – největší křesťanské svátky. Mohl byste mi říci, co pro vás osobně znamenají?

Vánoce jsou  oslavou toho, že se Bůh stal člověkem, k čemuž podle křesťanské tradice  došlo 25. prosince, ne 24., což  je jen předvečer toho velkého svátku, kdy se On, který dal smysl absolutně všemu,   stal tím nejchudším dítětem tohoto světa, aby se k nám přiblížil.

Většina z nás ale stejně začíná slavit  Vánoce  štědrým dnem, tedy 24. prosince, který je především dnem dárků, opulentních hostin a pro obchodníky zdrojem těch  nejlepších zisků. Nemáte pocit, že se křesťanský význam Vánoc pomalu vytrácí a stávají se spíše jen  velkým občanským svátkem?

Bohužel. Už dnes, v polovině listopadu, kdy spolu hovoříme, jsou  supermarkety  vánočně vyzdobeny  a  všemožně nás lákají k utrácení peněz. Trápí mě to, ale vím, že s tím nic neudělám. Mohu si jen přát, aby se tou přehnanou komercí lidé nenechávali  ovlivňovat, prožili advent jako příjemné očekávání něčeho krásného, aby si v klidu počkali  na tu tajemnou noc z 24. na 25. prosince a snažili se zachytit hluboké poselství toho,  co se stalo a proč se to stalo. Přeji si, aby si  lidé uvědomili, že  Bůh přišel mezi nás a stal se jedním z nás, aby nám rozuměl.  Často nerozumíme sami sobě, ale On rozumí nám.

Hezká tečka za naším dlouhým a zajímavým rozhovorem, z kterého se do našich novin vešla, k mé lítosti,  jen ta menší část. Děkuji otci Petrovi za to, že nám dal nahlédnout do svého života a všem našim čtenářům společně přejeme  krásné Vánoce, jež pravděpodobně začneme slavit už 24. a budeme s napětím čekat, zda nám „ Ježíšek“  také něco nadělí. Jsem si jistá, že nám tento zavedený „materialismus“  otec Petr  ve své laskavosti  rád odpustí.

Další články autora