Nám se nejvíc líbí, když si hrajeme a jsme všichni spokojení

rozhovor s učitelkou MŠ Terezou Urbánkovou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 21.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 9/2011

A je to tu zase - nový školní rok. V létě opuštěné a ztichlé budovy škol náhle  ožívají dětskými hlasy a ulice si zlepšují svůj kolorit pestrým oblečením z prázdnin rozdováděných  dětí, které pedagogové stěží udrží  v  lavicích. Rodiče si lámou hlavu nad novým rozvrhem a  horečně organizují,  kdo s kým, kam a  kdy. Utrácejí majlant za školní potřeby  a majitelé papírnictví prožívají svou nejlukrativnější část roku.  Provozovatelé  škol počítají, kolik utratili za letní údržbu a doufají, že příští rok to bude stát méně. Většinou marně.  Řidiči jsou varováni, aby jezdili, zejména kolem škol,  ještě opatrněji, než kdy jindy…
Prostě, začátek školního roku se dotýká nás všech, ale nejvíce prvňáčků, kteří se na to, až půjdou poprvé do školy,  dlouho těší a  poslední rok  v mateřské školce intenzivně připravují.  A právě tyto předškoláky jsem navštívila  poslední den v mateřské školce, abych zjistila, jak se jim tam líbilo, co se naučili a také, co od své povinné školní docházky očekávají.

 Zajíčci, jak se jejich třída jmenuje, mě pod vedením všemi milované  paní učitelky Urbánkové,  uvítali sborovým „dobrý den“ a soustředěně sledovali, co po nich budu chtít.  Nic, jen položit několik pečlivě promyšlených a záludných dotazů, které jsem si na ně připravila. Záhy jsem z nich ale upustila, protože ptát se šestiletých dětí, jak se jmenuje město, kde bydlí, nebo řeka, která tu protéká, byly dotazy trapné, zcela pod jejich úroveň.  Dětičky mě překvapily svým přehledem a informovaností a občas úplně uzemnily. Například tím, že ač ještě neumí číst, věděly o existenci Libčických novin a dokonce správně tušily, co se v nich píše. Prý  „to, co se v Libčicích stává“. Neřekla bych to lépe.

Dozvěděla jsem se, že už byly u zápisu, že se do školy těší, že se tam naučí psát a počítat, ale že je to v podstatě zbytečné, neboť už to stejně umí, protože chodily do Předškoláčka.  Za mě žádný Předškoláček neexistoval, tak mi bylo vysvětleno, že budoucí prvňáci chodí jednou, dvakrát, pětkrát až desetkrát týdně (v čase se děti hodně rozcházely)  do školy, aby se seznámili s prostředím, poznali svou budoucí paní učitelku a také se naučili nějaká písmenka nebo číslice. Předškoláčka jsme si vyjasnili, ale  poškoláček jim nic neříkal.  Zatím žádná zkušenost s tímto obávaným školním trestem, tak na řadu přišla logická dedukce: „Poškoláček je každý, kdo už má po škole a chodí do práce“. Je vám to jasné, milí poškoláci?

školní tašky, většinou s nějakým pěkným obrázkem, měli  mnozí  už před prázdninami doma připravené  a  jednomyslně se shodli na tom, co v nich budou nosit: „Jídlo a pití“. 

Raději jsem změnila téma hovoru, abych jim náhodou nevzala nějakou pěknou iluzi  o škole a zabrousila jsem do všeobecného kulturně  politického přehledu. Zjistila jsem, že v Libčicích žije „ stopadesát sto lidí, kterým vládne prezident  Bartoš, jenž  se stal  prezidentem, protože je slavnej a musel si to vybojovat“.

„A jak si to vybojoval?“, zeptala jsem se  a naivně se těšila, že uslyším  něco o demokratických volbách.  „Pistolema, přece!!!“, zněla lakonická odpověď  a já se jí nakonec ani nedivila,  když jsem si uvědomila,  jakými pohádkami, elektronickými hrami, filmy a zprávami  na ta naše holátka denně působíme.

Poučila jsem děti, že nejvyšší představitel města není prezident, ale starosta, že si jej zvolili lidi ve volebním boji beze zbraní  a zajímalo mě, zda se domnívají, že je na to všechno  sám. „Nene, to by nezvlád´“, zakabonilo se nad tím pár moudrých čelíček, „má na to ještě místostarostu a pana školníka“.

Jak to, že taková mrňata znají našeho starostu dokonce jménem? Zeptala jsem se na to rovnou paní učitelky Terezy Urbánkové, která je dcerou mých přátel, čímž se  vysvětluje naše tykání.

Pan starosta a ostatní představitelé města se zúčastnili  rozlučkového obřadu se školkou, který se nedávno  konal na  naší zahradě za přítomnosti rodičů a přátel. Byla to pro děti velká událost. Všechny  byly dekorovány šerpou školáka a  pan starosta předal jménem města každému dárek na památku.  Od školky dostaly vlastnoručně malovaný  hrneček a  pamětní knížku mateřské školky.

To muselo být dojemné… Pokud vím, Terezko, tak tyto děti jsou tvoje první generace, kterou pouštíš do světa. Nebude se ti po nich stýskat?

Určitě bude.  Jsou to moje první děti, o které jsem se s kolegyní, Janou Novotnou,  starala celé tři roky. Vypiplaly jsme si je a je nám líto, že nás tak báječný kolektiv opouští. Jsou vážně moc šikovné a dobře jsme vycházely i s jejich rodiči, což je pro výchovu dětí také velmi důležité. Uvědomuji si, že poprvé v životě zažívám   smutnější stránku své práce a už vím, co mé starší kolegyně měly na mysli, když tvrdily,  že na první třídu se opravdu nikdy nezapomíná.

Myslíš, že tě bude zajímat, jak se vyvíjejí dál a jak se jim ve škole daří?

Výhodou malého města je, že se mi úplně neztratí. Budu se s nimi potkávat a budu mít možnost si s nimi  i popovídat. Nicméně,  jak rostou a jak se jim vede,  budu sledovat už jen z povzdálí, což se s každodenním soužitím nedá srovnat.

Neboj, na hodné paní  učitelky ze školky se také  nikdy nezapomíná. A stýskání pro děti nebude snad tak velké, když i ve škole budou v jedné třídě.

Částečně, protože od nás odchází 23 dětí, ze třídy Žabek se k nim přidá dalších 12 a ve škole budou rozděleny do dvou tříd – k paní učitelce Pastorové a Kaštánkové, takže v obou případech budou v dobrých rukou. Děti je už znají, protože  k nim chodily na Předškoláčka, čímž mají  vstup do  školy, který je pro ně skutečně velkou životní změnou, usnadněný. Nepůjdou do tak velkého neznáma.

Říkáš, že se vám podařilo děti stmelit v dobrý kolektiv a jaký kolektiv vytváří dospělé osazenstvo školky?

Mám velké štěstí, když jsem hned ve svém  prvním zaměstnání narazila na tak dobrý kolektiv, kde všichni, paní ředitelkou počínaje, přes kantorky i pomocný personál, spolu dobře vycházíme. Baví nás práce s dětmi a odměnou nám je, že se dětem ve školce líbí, těší se sem a jsou tu spokojené.

Nezbývá mi, než popřát Terezce, aby i její druhé  a další děti chodily do školky stejně tak rády, jako ty první a co popřát prvňáčkům? Snad aby i ve velké škole platilo to, co mi na otázku, komu se co v mateřince nejvíce líbilo, odpověděl jejich mluvčí, Kryštof Halík: „Nám se nejvíc líbí, když si hrajeme a jsme všichni spokojení“.

Další články autora