Mým kostelem jsou hory a skály

rohovor s horolezcem Jesse Guthrie

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 14.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 5/2011

Představte si, že Jesse Guthrie, 52letý  Američan z Alabamy, slavný  horolezec a autor čtyř  knih o horolezectví, obchodník s horolezeckým vybavením, manžel  Aničky - slovenské horolezkyně a otec dvouletého horolezčete, Emily, žije u nás, U přívozu…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pamatuješ si svůj první výstup? Kolik ti bylo, kde to bylo a jak vysoko to bylo?

Na to se nedá zapomenout. Bylo mi 13 let, zkusil jsem to poprvé v životě a vylezl jsem rovnou na osmdesáti metrovou skálu.

 To jsi chodil do nějakého kroužku pro mladé horolezce?

Ne, ale bráchův kamarád měl tenkrát nějaké kázeňské  problémy a za trest byl zařazen do nápravného programu pro problémové děti. Na jeden výlet do hor si směl pozvat své kamarády, tak jsme tam s bráchou  šli a při této akci jsme měli příležitost  vyzkoušet si lezení, které bylo zrovna na programu.

A nebylo to nebezpečné?

Ne, lezení po skalách není nebezpečné.

Není? A co je podle tebe tedy nebezpečné?

Padání.

Hm, to mě také mohlo napadnout, že?

Vážně, když jsi dobře připravená a umíš odhadnout své schopnosti, tak lezení není tolik nebezpečné, jak si to laici představují. Nebezpečí vzniká zcela nečekaně, často podle pravidla „nevhodný moment - nevhodné místo“.

Jako bys měl  něco konkrétního na mysli?

Ano, přesně to se mi totiž přihodilo. V r. 1998 jsem pracoval v Německu, měl jsem rozepsanou svou druhou knihu a po práci jsem si šel s kamarády trochu zalézt. Vzal jsem si s sebou notebook s tím, že si někam zalezu a budu chvíli pracovat na své knize. Byl krásný říjnový den, tak jsem si asi 10 metrů vysoko našel pohodlný plácek, sedl si na kraj skály s krásným výhledem do kraje, otevřel jsem si počítač, nasadil sluchátka a při poslechu hudby psal.

úplná idylka.

Bohužel ale netrvala dlouho.  Jedna mladá, nezkušená horolezkyně přelézala převis nade mnou, což jsem neviděl a protože jsem měl na uších sluchátka, ani neslyšel. Holka šlápla na  uvolněný kámen, který mi spadl přímo na hlavu a smetl mě dolů do 10 metrové hloubky. Vrtulník, nemocnice, operace, ztráta paměti….. Rok a půl mi  trvalo, než jsem se dal zase dohromady. Měl jsem poškozené řečové centrum, takže jsem úplně zapomněl svou rodnou řeč i němčinu. Bylo to velmi divné a deprimující, když jsem se například vrátil k rozepsané knize a chtěl jsem napsat třeba slovo „jít“ a ne a ne si vzpomenout, jak se to píše – gou, nebo snad kou, ne,  možná, že go….. Strašný pocit.

To byl tvůj největší úraz?

Ano a vidíš, vůbec nesouvisel s mým lezením. Neudělal jsem žádnou chybu. Byl to prostě osud. Byl jsem v nesprávném okamžiku na nesprávném místě.

Obvykle takový karambol člověka  hodně změní.

To máš pravdu. I mě to ovlivnilo. Od té doby jsem určitě opatrnější, uvážlivější, předvídavější a snažím se mít všechny smysly v pohotovosti.

Ale na hory jsi nezanevřel a zase jsi se k lezení vrátil. Jakou nejvyšší horu jsi vlastně pokořil?

Nejvyšší? Tak to  byl pokus o Makalu (8.463m) v Himalájích, což je hned vedle Everestu.

A skálu?

Tak asi kolem tisícovky.

Co to je za pocit,  když se s nasazením vlastního života  vydrápeš  na vrchol světa, abys se tam pak otočil na podpatku a  poslední síly věnoval cestě zpět?

Je to jistý druh štěstí, dobrý pocit z výkonu, sebeuspokojení z překonání sama sebe. A nemusí to být zrovna na nejvyšší hoře světa. Třeba  skála  na této fotografii měří pouhých 20 metrů a mně trvalo půl roku, než jsem ji zdolal.

Kde to je?

Je to druhá nejobtížnější skála v Alabamě. Strávil jsem celé měsíce trénováním pouhého jednoho metru. Je to tam fakt těžké. Musíš najít ten nejlepší způsob, jak udělat jeden krok, abys pak mohla udělat i ten další. Nakonec se mi to povedlo. Bylo mi 26 let.

Dokázal bys to i dnes?

Určitě ne. Je mi 52 let a na zdolávání takové obtížnosti už nemám ambice. Dnes si spíše  udržuji kondici.

Specializoval jsi se na určitý druh lezení?

Ne, ani ne. Lezl jsem po horách, skalách i ledovcích  po celém světě.

České hory jsou pro tebe proti takovým velikánům jen  kopečky.

A víš, že ne tak docela. Například Adršpach na Teplicku je mezi horolezci velmi populární, protože je nesmírně obtížný, stejně tak jako Prachovské skály.

Jako, že se moc drolí?

No právě. Tam nikdy nevíš, kdy ti  zůstane kus pískovce v ruce. Často tam visíš za jeden prst a můžeš se zřítit raz dva. Anebo ta skála nad vlakovou zastávkou v Řeži. Ač se to nezdá, ale ta je fakt nebezpečná. Začátečníkům vůbec  nedoporučuji.

Horolezci se mezi sebou asi dobře znají, že?

Ano, za celý život jsem si  po horách nasbíral spoustu zajímavých přátel, kteří se tomuto sportu věnují. Jak se tak touláme po světě, tak se potkáváme zcela neplánovaně a je to vždy skvělý zážitek. Lezu například v Maroku a potkám tam kolegu z Walesu, s kterým jsem byl v Himalájích. Vždy je o čem mluvit a na co vzpomínat.  Není to jen lezení, ale i poznávání jiných lidí a krajů.

Existuje nějaký jiný sport, který by ti to dokázal nahradit?

Já jsem dělal hodně sportů. Sjížděl jsem divoké řeky na lodích, lyžoval jsem, potápěl jsem se, dělal jsem paragliding a rodeo.

Rodeo?

Ano, byl jsem 5 let profesionálním kovbojem. V roce 1979 jsem získal titul šampióna Virginie a v následujících letech jsem patřil mezi nejlepší kovboje Americké rodeo asociace.

Obdivuhodné, ale promiň, trochu šílené.

Asi máš pravdu. Zlomil jsem si snad vše, co se zlomit dá, ale vždy jsem  dělal rád to, co mi přinášelo vzrušení a dobrodružství. Bavilo mě překonávat obtížné úkoly a jít na doraz svých sil. Nakonec se ale mou celoživotní láskou stalo horolezectví. Řekl bych, že už je to můj životní styl.

Kde hledáš to dobrodružství a vzrušení dnes?

Vyměnil jsem to za manželku a dceru. Jsem rád, že mám dítě až teď. Zamlada bych nebyl  dobrým tátou, protože jsem byl pořád někde ve světě. Dnes jsem ale nejšťastnější, když můžu být doma s malou Emily a objevovat s ní úplně jiný svět. Na oplátku jí pomalu představuji   ten svůj.

Neříkej mi, že teprve dvouletou Emily vážeš na lana a spouštíš ze skály?

Samozřejmě, že ano a  moc se jí to líbí. Emily je moje dcera a horolezectví je můj život. Není možné, aby si to také nevyzkoušela.

Jakým jazykem se vlastně u vás doma mluví?

Manželka je Slovenka, komunikujeme spolu anglicky i německy, ale na Emily mluvíme každý svou mateřštinou. Zdá se, že rozumí všemu a už pomalu žvatlá ve třech jazycích. Jsme taková nerozlučná trojka. Pracujeme spolu a lezeme spolu.

A že jste „dolezli“ až do Libčic?

Bydleli jsme v Košířích, ale nelíbilo se nám tam kvůli dopravnímu ruchu. Tak jsem hledal něco klidnějšího na Praze západ, abych nemusel při svých častých cestách do Německa přejíždět celou Prahu. A náhodou mi padl do oka inzerát na bydlení v Libčicích.

A když jsi viděl ty  krásné skály kolem Vltavy, tak bylo rozhodnuto, není-liž pravda?

A víš, že jo? Libčice se nám  velmi  líbí, už jsme tu doma a máme tu spoustu milých přátel.  Moje manželka je katolička a každou neděli  s nimi chodí  do kostela.

A ty ne?

Ne. Já jsem svým založením spíše budhista. Věřím v dobro. Věřím, že když budu dobrý a budu pomáhat druhým, že se mi to vrátí. A mým kostelem jsou hory a skály, i ty libčické.

Další články autora