Politici bez masek

rozhovor s J. Dienstbierem a L. Kvapilem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 14.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 4/2011

Také se vám to stává? Potkáte člověka, kterého znáte z televize, na ulici a nevíte, kam jej honem zařadit? Přesně to se mi přihodilo při masopustu. Chvilku jsem marně přemítala, odkud toho kluka v zelené bundě znám. Že by spolužák? To ne, ten bude o dost mladší, než já. Tak syn spolužáka? Ani to ne.  Syn to bude určitě, ale koho? Už to mám, vždyť je to syn nedávno zesnulého senátora, Jiřího Dienstbiera!  Tak toho bych u nás před barákem, uprostřed reje masopustních masek, opravdu nečekala.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jiří Dienstbier (J.D.) povoláním advokát, pražský zastupitel a kandidát ČSSD za náš region na křeslo senátora, které se tak smutně uvolnilo po jeho otci. Velmi nezvyklá a citlivá situace, ale křeslo v našem senátu není dědičné, tak i „mladý Dienstbier“ se musí zapojit do volební kampaně a dokázat, že na to má a přesvědčit o tom své voliče.

Je mu pouhých 42 let. Vypadá snad ještě mladší, ale při rozhovoru s ním mám pocit, že je mu více. Nejspíše to bude jeho advokátskou obratností ve vyjadřování a  nepřehlédnutelnou noblesou v  jednání, která byla tolik typická i pro jeho, vždy elegantního, otce. Zdá se, že „kluka“ doma dobře vychovali a že se s ním na naši politickou scénu vrací slušnost, která mi tam už dost dlouho chybí.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhým vzácným hostem na našem masopustu je starosta obce Kmetiněves, Luděk Kvapil (L.K.). Kmetiněves, malinká romantická vesnička, pár kilometrů od Velvar, s 283 obyvateli, kde každý zná každého a kde by nikdo nečekal tragédii, nad kterou zůstává rozum stát.

Před sedmi lety  tam brutálně znásilnil a zavraždil 13letý kluk svou stejně starou spolužačku. Nadlouho to Kmetiněves paralyzovalo. Jak sám pan starosta říká, rozhostilo se tam takové ticho, že snad ani pes neštěkl. A co se stalo pak? Za pár let se vrah vrátil domů z dobře vybaveného nápravného zařízení pro mladistvé, kde se mu nejspíš nevedlo špatně a dle platného zákona nemá ani zápis v trestním rejstříku.  A právě takové zákony, které nahrávají kriminálníkům a nechrání jejich oběti, chce pan starosta změnit. Kandiduje do senátu s podporou TOP09 za Starosty a nezávislé  a mottem jeho kandidatury je prosadit snížení trestní odpovědnosti mládeže na 14 let a podpořit přijetí zákona, který umožní obětem trestné činnosti dosáhnout rychlé spravedlnosti.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pánové, kde se tu berete? Co vás přivedlo do Libčic? 

J.D.: Samozřejmě masopust.

Že by se sláva našeho masopustu šířila tak, že se o něm ví i v ČSSD?

J.D. Díky otci mi nejsou Libčice a jejich okolí cizí, kandiduji do senátu i za vás a tak, když mi váš pan starosta říkal, že libčický masopust bývá tradičně moc pěkný, neváhal jsem ani chvilku a rád jsem jeho pozvání přijal.

Ale bez masky?

J.D.:  No, já bych se  raději  v tomto svém  civilu vmísil a ztratil v davu.

No, s těmi hráběmi asi těžko. Na co je máte?

J.D.:   Ty jsem tu dostal jako dárek. Prý na seno do  senátu, když sídlí v té konírně.

Trocha humoru a tance nikdy neuškodí.  Už jste si u nás zatančili?

L.K.: Ano, já  dokonce dvakrát.    

S maskovanou, nebo demaskovanou tanečnicí?

L.K.: Samozřejmě, že s maskovanou. Neodolal jsem půvabu Červené Karkulky a pak ještě jedné, jejíž podobu jsem neidentifikoval. Obě to byly ale velmi šikovné tanečnice.

Dle přání pana Diestbiera jsme se vmísili do hudbou provázeného masopustního davu a jak jinak, náš rozhovor se stočil i na politiku.

Občas v televizi sleduji interpelace v parlamentu, dokonce jsem se tam byla párkrát podívat a vždy mi šlo děsně na nervy, jak poslanci nesledují své  kolegy u mikrofonu,  baví se mezi sebou, pochrupávají, čtou si noviny, telefonují a  courají sem tam. Nevadí vám to také?

L.K.: Vadí. Jako by chybělo dobré vychování a vzájemná úcta. Obávám se ale, že to je odraz celé dnešní, poněkud pokleslé, společnosti. Nerad to připouštím, ale pomalu se ztrácí kultura slušného jednání.

J.D.: V senátu je to z nějakých záhadných důvodů mnohem kultivovanější. Pravděpodobně proto, že to není ta první bojová linie.

Pravda je, že jsem senát v televizi často neviděla. Možná právě proto, že se páni senátoři tolik nehandrkují a byla by to pro televizi nuda.

J.D.: Teď, kdy je senát barevnější, tak by  ta zasedání mohla být zajímavá i pro diváky u televize. Vznikají tam mnohdy velmi kvalifikované debaty s konstruktivními oponenty.

Uvědomuji si, že tady vedu přátelský rozhovor se dvěma politickými rivaly. Jak to, že si „nejdete po krku“, pánové?

L.K.: Proč bychom si měli jít po krku?

No, poučena mnohými volebními kampaněmi, bych to  považovala už  snad za normální.

L.K.: Když jsem se rozhodl, že budu kandidovat do senátu a zjistil jsem, že je pan Dienstbier mým protikandidátem, tak jsem bez váhání prohlásil, že je to dobře. Velice si vážím toho, co  doposud dokázal. Považuji jej za morálně čistého člověka, což je pro mě velmi důležité a rád s ním půjdu na pivo, i když bych s ním ve volbách prohrál.

A vy, pane Diestbiere?

J.D.: Já určitě také. Vážím si každého svého protikandidáta. Není třeba si jít po krku. Politický střet je nutný a dá se vést i jinak - věcně a důstojně. Pan starosta má tady v regionu velmi dobrou pověst a jak jsem zaznamenal i významnou podporu svých kolegů starostů. Každý dobrý starosta si zasluhuje můj obdiv, protože to, co musí ve svých obcích a městech řešit, je až neuvěřitelné.

To velmi ráda slyším a přála bych si takovou vzájemnou úctu zažít  mezi ostatními kandidáty ve všech volbách. Bohužel mám v živé paměti ne moc slušné excesy, které bych u  dospělých a vzdělaných lidí nečekala.

J.D.: Já bych za ČSSD řekl, že ty dvoje poslední volby do obecných zastupitelstev a senátu byly o poznání slušnější. Jedna věc je ostrost a druhá slušnost. Jsem si jist, že lze obhajovat své názory  tvrdě  a přesto slušně. Opozice a vzájemné vyměňování názorů do politiky logicky patří.

Jasně. Zdravá opozice tříbí rozum a vede vývoj vpřed. Proč se utápět v nenávisti.

Naši vážnou debatu přerušuje Karkulka, která nám přináší hlt alkoholického moku, který snad ještě více, než opozice, tříbí náš rozum a žene nás vpřed, zejména proto, abychom „u kulturáku“ ukořistili kousek ovaru a  nějakou tu klobásku.

Dovedete si představit, že ve volební kampani neuspějete? Umíte přijmout porážku?

J.D.: Každý chce vyhrát a když se mu to nepovede, není z toho nadšený, ale v politice musíte počítat se vším. Umění prohrávat je v politice ta nejcennější vlastnost. Bez té tam nelze ve zdraví přežít.

Ani život se bez ní nedá žít. Každý z nás určitě utrpěl nějaké zklamání, neúspěch nebo porážku a musel se s tím smířit. Vy, pane Kvapile, určitě víte, o čem mluvím, že?

L.K.: Samozřejmě, jsem o nějaký ten pátek starší, než tady pan kolega, takže jsem bohužel zažil i nechvalně známá 50. léta. Pocházíme z Moravy, kde naše rodina vlastnila podnik i hospodářství a byli jsme za to po tehdejším právu náležitě potrestáni. O všechno jsme přišli a museli jsme opustit rodnou Moravu. Nakonec jsme skončili v dráty rozděleném městě v severních Čechách, ve Vejprtech. Nezabilo nás to, ale poučilo a snad i posílilo. Navíc jsem se celý život věnoval fotbalu a tam o nějakou tu porážku či kopanec není nouze.

A co když tou další porážkou bude právě vaše neúspěšná kandidatura do senátu?

L.K.: Samozřejmě bych byl rád, kdybych vyhrál, ale když ne, tak život a moje práce bude pokračovat dál.  Moje kariéra nepadá s tím, zda budu, či nebudu senátorem.  I jako starosta  mohu pracovat na  „Kmetiněvské výzvě“, kterou za rok podepsalo již půl miliónu občanů, které nesmím zklamat. Toho mladistvého vraha z naší obce se to už sice týkat nebude, neboť jemu ten zločin do rejstříku dodatečně nikdo nedopíše, ale nerad bych, aby se to opakovalo a musím to dotáhnout do konce.

Co si od pozice senátora slibujete vy, pane Dienstbiere?

J.D.:  V naší politice se bohužel často setkáváme s nízkou tolerancí, vzájemnými útoky, prosazováním osobních zájmů, korupcí a krátkodobými vizemi. Často od voleb k volbám, což je krátkozraké a nekonstruktivní. O to více vzrůstá úloha a význam senátu, který má šanci být místem k prosazení vyšší politické kultury, kde by se mělo věcně debatovat. Rád bych v roli senátora přispěl ke kultivaci české politické scény.

Mám pocit, pánové, že by toto vaše zdvořilé volební klání ve vzájemné úctě a přátelském duchu, mělo být navždy zaznamenáno jako vzor a  působit jím výchovně  na  ostatní.

Dala bych svůj hlas vám oběma, ale mám jen jeden a vítěz bude také jen jeden. Až vyjde tento rozhovor v našich novinách, budeme vědět, zda je senátorem právě někdo z vás dvou, nebo někdo z vašich konkurentů. V každém případě mohu už teď pogratulovat vítězi, popřát mu, aby se mu dařilo plnit svá předsevzetí a poraženým? Těm klidně mohu popřát totéž.

 Děkuji vám, pánové, za příjemnou společnost a budu se těšit zase někdy na viděnou, třeba na libčickém masopustu v roce 2012.

Další články autora