Jsem libčický patriot

rozhovor s Günterem Bittenglem - fotbalistou, trenérem a sportovním ředitelem Dukly Praha

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 14.10.2012
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 1/2011

Snad každý, kdo se jen trochu o fotbal zajímá, jej zná a každý malý libčický fotbalista by jím chtěl být. Ano, řeč je o Günteru Bittengelovi, s nímž jsem si příjemně popovídala a z jeho vyprávění pochopila,  že jeho  nejtypičtější vlastností je stálost, nebo věrnost, chcete-li. Coby sedmiletý klouček poprvé vyběhl  na trávník v dresu Dukly Praha,  po sedmnácti letech vstoupil do  její síně slávy a dnes je sportovním ředitelem v témže klubu. Po řadě úspěšných sezón v německé lize  měl dveře otevřené do fotbalového světa,  ale  vrátil se do Libčic, tam, kde poprvé kopl do míče pod dohledem svého otce a teď již druhou sezónu hraje za AFK Libčice. Je pouze jednou   ženatý,  se svou ženou Lenkou mají  dvě báječné,  dnes již dospělé, děti  a letos oslaví  neuvěřitelných 25 let šťastného manželství…..

Nejen o fotbale jsem si povídala s charismatickým,  klidným mužem, který šetří gesty,  mé otázky odpaluje přesně, jak fotbalové nahrávky a překvapuje přehledem i pokorou, charakteristickou pro zkušeného  mistra ve svém oboru.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Není asi  žádným tajemstvím, že jsi po svém otci zdědil německý původ, jméno i lásku k fotbalu  a v rámci rodinné tradice se  totéž  přeneslo   na tvého syna.

Máš pravdu,  jméno Günter se u  nás dědí z generace na generaci již od dob mého táty, který byl také, stejně jako děda,  vášnivým fotbalistou.  To, že syn také kope za Duklu  a navíc studuje fotbalové manažerství, mi připadá naprosto logické, když uvážíme, že vyrůstal na hřištích, hrál si ve fotbalových kabinách a už  ve čtyřech letech nastoupil  v Německu  do  tzv. minipřípravky. Narodil se do fotbalové rodiny a tak je také fotbalistou.

A nejen to, syn zdědil po tobě dokonce i přezdívku.  Proč ti  říkají „Bíza“?

To vzniklo někdy kolem 85. roku, kdy mi spoluhráči začali říkat „bizone“, protože jsem nebyl typ hráče, který by často padal na zem.Vyčítali mi  dokonce,  že ustojím i fauly. Z „ bizona“ záhy vznikl „bíza“ a nakonec to zdědil i můj syn.

Ovlivnily  německé kořeny vaší  rodiny tvé rozhodování jaké zahraniční angažmá přijmout?

Zásadní roli to asi nehrálo, ale v r. 91 bylo pro mě Německo tou nejzajímavější adresou.  Těsně po revoluci  nebyla  Anglie  vůči našim fotbalistům tak vstřícná, jako je tomu dnes.  Sousední země byly tehdy  otevřenější a  Německo mi bylo bližší i proto, že tam  mám příbuzenstvo.

Je  v Německu velký rozdíl v systému fotbalové přípravy a v disciplině?

Obrovský. U nás se tehdy hrál fotbal na bázi přátelství, dělali jsme spoustu lumpáren, které dnes už ani u nás do profesionálního fotbalu nepatří.  Vše bylo volnější a  vřelejší. Měli jsme lepší vztahy v kabině a byli jsme spontánnější.

V Německu bylo vše na profesionální úrovni. Dochvilnost, disciplina, výkon. V kabině jsme nemuseli být kamarádi, ale když se přišlo na trénink, nebo na zápas, tak se muselo šlapat na sto procent. Vše se podmiňovalo úspěchu. Po zápase se šlo domů  a neexistovalo, že by se  hráči drželi  pohromadě i v soukromí.

Měl jsi nějaký fotbalový vzor?

V době, kdy jsem hrával  jako malý kluk za Duklu, tak to byl samozřejmě Láďa Vízek, který je jen o 10 let starší, než já. Když jsem dorůstal do chlapského věku, tak on pomalu končil a protože byl také „duklák“, měl jsem jej možnost sledovat každý týden  po celý svůj žákovský i dorostenecký věk. Byl úžasný hráč a dával nádherné góly. Z „dukláků“  je to ještě Pepík Masopust, který dosáhl pro fotbalistu na nejvyšší trofej -  Zlatý míč. Ten má dnes i Pavel Nedvěd, ale Pepíkovi se to podařilo v době, kdy byl svět plný výborných fotbalistů. Dodnes dochází na Julisku a všichni si jej tam velmi vážíme.

Jistě jsi měl také nějakého zahraničního oblíbence?

Mohl bych jich jmenovat více, ale z mých vrstevníků  rád  vzpomínám na Pierra Littbarského, který hrál německou ligu. Často mě s ním srovnávali a ptali se mě, jestli se mi líbí jeho styl.

A v čem jste si byli podobní?

No, byl to takový rychlý šmrdla, pravá, levá, křivé nohy – vynikající fotbalista a hezky se na něj koukalo.

Kolik asi kilometrů uběhne hráč za jeden  zápas?

To se dá poměrně přesně změřit snímači pohybu a dělá to zhruba 10 km.

Je fotbal fyzicky náročnější, než hokej?

Fotbal je specifický v tom, že se prudce střídají  rychlosti pohybu, čímž je na výkon mnohem náročnější, než hokej. Říká se, že hokejista může hrát zápas klidně každý den, ale fotbalista  potřebuje mít po zápase až tři dny pauzu. Důvodem je odlišná energetická spotřeba. Při hokeji se spalují  cukry, kdežto při fotbale tuky, při čemž se uvolňuje laktát, který svaly tzv. zalepí. Hráč je pak unavený a není schopen podat hned druhý den stejný výkon. V tom je největší rozdíl mezi zátěží fotbalisty a hokejisty. Myslím, že většina lidí toto vůbec netuší.

Na dresu jsi měl sedmičku. Vyšla na tebe náhodou,, nebo jsi si ji, coby své šťastné číslo, vybral sám?

Měl jsem ji v mládeži i v dorostu a když jsem začal hrát první rok za chlapy v Dukle, tak jsem ji zdědil po Láďovi Vízkovi, který zrovna končil. Zůstal jsem jí po celou svou kariéru věrný a snad mi i kousek štěstí přinesla.

Po šestiletém úspěšném působení v Německu jsi se vrátil do Čech a skončil jsi v Blšanech. Nebyl to pro tebe trochu propadák?

Určitě ne. Bylo mi 30 let, byl jsem na vrcholu své kariéry a první, koho jsem tenkrát kontaktoval,  byla samozřejmě moje domovská Dukla. Tehdy tam ale docházelo k určitým změnám ve vedení a k mé lítosti nebyl o mě zájem.  V Blšanech v té době hrálo hodně mých bývalých spoluhráčů z Dukly a když zjistili, že jsem volný, tak mě hned učinili nabídku slovy: „Pojď k nám, bude sranda“.  Tak jsem šel a vůbec toho  nelituju. Skvělá parta hráčů, v kabině  úžasn&aaaacute; atmosféra, upřímní nadšenci kolem fotbalu, pohoda na zájezdech a  hned první rok po mém nástupu postup do 1. Gambrinus ligy. Ne, to rozhodně  nebyl propadák.

Byl jsi útočníkem, takže jsi  jistě dával góly. Je nějaký kuriózní, nebo významný, na který nikdy nezapomeneš?

Každý gól má svou váhu a nemusí to být zrovna gól vítězný. Vždy záleží na důležitosti a stavu utkání.  Ten nejkurióznější je asi můj jediný gól, který jsem dal hlavou, což bylo v lize, za Duklu Vítkovicím. A  na co asi  nikdy nezapomenu je, že jsem dal poslední gól za  Duklu v Evropských pohárech. Bylo to na Dukle proti Dynamu Kijev. Od té doby už Dukla  poháry  vůbec nehrála.

Ale loňská podzimní sezóna se Dukle povedla a má šanci se letos vrátit do první  ligy. Co myslíš,  dostane se tam?

Podzim se nám vydařil, protože se  na výsledcích konečně  odrazila koncepční práce posledních třech let současných majitelů klubu, kteří nemají za cíl jen nakupovat dobré hráče a s nimi jít na postup. Současná  Dukla  si hráče systematicky vychovává a zdá se, že to přineslo ovoce.  Mužstvo je konsolidované a  pokud se nestane něco nepředpokládaného, tak by se to letos mohlo podařit  a Dukla  se zase vrátí do 1. ligy.

Zadala jsem si tvé jméno do vyhledávače a kromě všemožných informací o tvé hráčské a trenérské kariéře mi vyjela stránka autogramy.cz, kde jsi hned vedle Vinetoua, Angeliky, kosmonautů aj.  Jsi celebrita. Lichotí ti to?

Abych řekl pravdu, tak tyto věci moc nevnímám. Ani nevím, že to tam je. Samozřejmě mě těší, že jsem ve sportu něco dokázal a přivedlo mě to k tomu, co dělám teď. Ve fotbale je to stejné, jako v jiných oborech. Když v něm pracuješ dlouho, získáš zkušenosti a pak se v něm dokážeš daleko lépe orientovat. Neznám nic lepšího, než když se člověku stane záliba povoláním. A fotbal je pro chlapa,  jako jsem já,  skvělým povoláním.  Myslím, že v žádném jiném bych nezažil to, co ve sportu. Adrenalin, napětí,  porážka, vítězství, zodpovědnost za kolektiv,  reprezentace v zahraničí…   Fotbal byla moje správná volba a kdybych se znovu narodil, tak bych do toho šel zas.

Jaký jsi vlastně byl trenér?

Mám nejvyšší trenérské zkoušky UEFA, ale k trenérství mě to nikdy moc netáhlo. Přesto jsem se tomu pár let  věnoval, ale musím se přiznat, že se svou filosofií jsem v Čechách moc neprorazil.

Proč?

Bylo mi vyčítáno, že jsem příliš demokratický. Nesplňoval jsem žádanou podobu akčního trenéra, který při zápasech lítá po lajně a na své svěřence řve. Odmítal jsem couvnout ze svých představ o tom, že na dospělé lidi, kteří dělají ten sport rádi a dobrovolně, není třeba na hřišti, nebo v kabině  řvát a urážet je, když se jim zrovna nedaří.  Mám za to, že hráč, který pracuje jen tehdy, když se na něj řve, tam nemá co dělat. Ovšem  s těmito trenérskými metodami jsem v Česku moc neuspěl. Prošel jsem pár klubů včetně Dukly, která se v r. 2007 pod mým vedením dokonce vrátila do sféry profesionální kopané, ale po třech letech jsem byl vystřídán  mladším, dynamičtějším a  agresivnějším trenérem a já jsem se posunul dál.

Dál nebo výš?

Dnes zastávám funkci sportovního ředitele a mým  úkolem je  koordinovat sportovní  život na Dukle.

Baví tě to?

Baví, je to zajímavá, pestrá práce a mě zejména těší, že pracuji tam, kde jsem vyrůstal. Myslím, že není pro mě větší odměnou, než se vrátit do klubu, který mě vychoval. Mám tak možnost  vrátit mu to, co do mě vložil. Jsou tam lidi, které znám  z dob svých začátků a cítím se tam  velmi dobře.

Tvoje manželka mě připadá jako  vše chápající, tolerantní žena, matka a možná brzy i tchýně fotbalisty, protože pokud vím, tak i přítel vaší  Lenky  se také věnuje fotbalu. Rozumí tvoje žena  fotbalu?

Určitě. Když žije 25 let s „kopačkou“, jak se říká, tak je tím sportem nasáklá skrz naskrz. A neměla to lehké. Byl jsem věčně pryč -  soustředění, zápasy,  tréninky a když jsem měl volno, hnal jsem za kamarády, jak to chlapy dělávají.  Svou nekonečnou trpělivostí, přizpůsobivostí a stálou podporou mi umožnila, abych se tomu svému koníčku, který se mi stal  povoláním, mohl  věnovat naplno. Jsem přesvědčený, že bez ní bych to nedokázal.  Důležitým pojítkem celé rodiny byla a je určitě moje manželka.

Po úspěšném zahraničním angažmá jsi měl otevřené dveře do celého světa, ale ty jsi se s rodinou vrátil do Libčic.  Proč?

Jsem velký patriot, řekl bych. Zvažovali jsme  zůstat tam trochu déle, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit domů především  kvůli dětem. Obávali jsme se toho, že kdyby   tam dokončily   studia, zakořenily by se v Německu  tak hluboko, že bychom je těžko dostávali zpátky.  Nedovedli jsme si představit, jak by bylo mojí i Lenčině matce, kdybychom se třeba za 15 let vrátili domů, ale   bez dětí.

Takže zvítězilo srdíčko a táhlo nás to domů, do Libčic.

Další články autora