Jak vznikly Libčické noviny

  • Autor: Milada Kropáčková, bývalá redaktorka LN
  • Publikováno: 28.2.2018
  • Rubrika: Různé
  • Vyšlo v LN 2/2018
K napsání následujících řádků mě inspiroval článek v prosincových LN Jakvznikají Libčické noviny. Uvědomila jsem si, že od prvního čísla Libčických novin takových, jaké známe, už uplynulo víc než 28 let – v prosinci 2017
přesně. V prosinci 1990 vyšlo totiž první číslo porevolučních“ novin s tímto názvem.
Krátce po listopadu 1989 začal mladý student Jiří Schmidt vydávat na svůj náklad občasník s názvem A.B.A. (autorský bulletin angažovaných). Když se na výtisk dnes dívám, vidím, že se snažil vlastně o totéž, co my ostatní o něco později. Psal o libčických aktuálních událostech, dával slovo osobnostem města (v dubnovém čísle je na titulní straně rozhovor s novým starostou Františkem Krejzou), Sokolu, základní škole atd.
Ve stejné době vydávalo Občanské fórum Libčice Zpravodaj (redakční rada - František Lisý, Vladimír Zikmund a Jaroslav Koucký), který byl zaměřen spíš na politické události.
Nějakou dobu trvalo, než vznikly nám už známé Libčické noviny, teprve v únorovém čísle roku 1991 s logem akademického malíře Miroslava Houště, znak města byl ještě prázdný.
Nebudu zde vyjmenovávat všechny dopisovatele, abych na někoho nezapomněla, jen vzpomenu na zesnulého profesora Muchku, jehož Rady do zahrady nás doprovázely mnoho let, také pan Vladimír Kliment nám mnohokrát dodával články z československé historie, Áva Fischer pro nás psal verše a mnoho dalších pracovalo na tom, aby se Libčické noviny veřejnosti líbily a připadaly jí zajímavé.
Hned po komunálních volbách v roce 1991 vznikl požadavek na změnu městského znaku. Byla dokonce vyhlášena anketa pro občany Libčic, nad jejich návrhy bádalo zastupitelstvo hodně dlouho. Bohužel heraldici a poslanci z komise České národní rady nám sdělili, že libčický znak je velmi
dobře historicky vyvážený a není žádný důvod něco na něm měnit. Městská rada nesouhlasila a teprve v květnu 1993 se s tímto stanoviskem smířila a Libčické noviny vyšly s kompletním logem, který je používán s výjimkou jednoho období až doteď.
Začátky vydávání novin nebyly jednoduché, mnoha profesionálními radami pomohl také Petr Schönfeld. Dnes si pamatuji už jen jednu jeho radu: za všechno je odpovědný redaktor, i kdyby bylo v textu milion chyb. Často jsem tuto radu využila, když jsem s pomocí Pravidel
českého pravopisu, někdy dokonce telefonováním do Ústavu pro jazyk český, řešila některé češtinářské oříšky.
Tajemník František Převorovský mi zapůjčil stará, ještě předválečná vydání Libčických novin, bylo to zajímavé čtení. Některé články nebo inzeráty jsem s patřičným upozorněním na rok vydání přetiskla do novin, připadalo mi to vtipné. Někdy bylo, někdy ne, vznikly situace
komické i méně komické. Snad už mi to účastníci odpustili. Snad mi odpustili také mladí mužové (tenkrát) z kralupské firmy Expres Print, kteří noviny tiskli a museli zápasit s mými „znalostmi“ počítačové techniky. Ale to by bylo na další článek a je to už dávno.
Když jsem psala, že nechci na někoho zapomenout, dovolím si ukončit toto vyprávění svou vlastní citací z Libčických novin z prosince 1993:
„Už uplynul další rok existence těchto novin. Děkuji všem, kteří nezištně a ve svém volném čase přispívali a přispívají do našeho měsíčníku. Libčické noviny zakládala redakční rada ve složení: Jana Vojtíšková, František Krejza, František Převorovský, Ing. František Lisý, Ing. Vladimír Kliment, Dr. Jan Jech a Viktor Tichý.
Tvář novinám dal ak. malíř Miroslav Houšť, výtvarně pomáhal též Jaroslav Vik a později Ing. Evžen Novák. V současné době (1993) vystřídala V. Tichého Blanka Venclíčková a opustil Libčice Dr. Jech.“
Jsem ráda, že se Libčické noviny od těch dob příliš nezměnily, základní koncepce zůstala stejná, nebo podobná. Úvodní fotografie, slovo starosty, informace o událostech uplynulých i budoucích a pak už směs toho, co považuje
redaktor (nebo redaktorka) za důležité. Změnila se kvalita papíru a barva a to, že si občané nemusí noviny kupovat, ale dostávají je do svých schránek zdarma.
Tvorba Libčických novin byla pro mě tou nejmilejší částí zaměstnání v kulturním středisku a doufám, že budou vycházet pořád dál a dál.

Další články autora