Stejně si hraju, co chci

Rozhovor s Jiřím Dědečkem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 8.6.2017
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 6/2017

Rozhovor s Jiřím Dědečkem, kterého encyklopedie označují jako českého písničkáře, básníka, textaře, překladatele, spisovatele a autora četných rozhlasových i televizních pořadů. Pochází z Karlových Varů, je manželem spisovatelky a scénáristky Terezy Brdečkové, s kterou má dvě dcery. Svou ženu doprovází na její autorská čtení, která při vydání svých nových románů pořádá po celé republice v městských knihovnách a kulturácích. Přesně tak tomu bylo i u nás na Plovárně. Když jsem to s J. Dědečkem dojednávala, tak se mi s humorem sobě vlastním představil jako „řidič paní Brdečkové“. Což je sice pravda, ale jeho počin při besedách a literárních setkáních spisovatelky s jejími čtenáři je též umělecký. Svými chytrými a často vtipnými písničkami v doprovodu kytary vytváří své manželce kultivovaný hudební předěl mezi jednotlivými předčítanými kapitolami.

My, pamětníci, vás známe z let 1973 – 1985 coby polovinu dua Burian/ Dědeček. Zahrajete si ještě někdy spolu?
Máme každý rok několik společných hraní, často v Malostranské Besedě nebo v klubu Kaštan, kde Honza vede volné sdružení Osamělí písničkáři. Nejbližší společná akce bude 1. 6., další pak 10. 12. 2017.

Neměli bychom pominout ale fakt, že nejste jen interpret, neboť jste autorem ať už vlastních textů, nebo osobně přeložených, což je de facto totéž. Souhlasíte s názorem, že zpěvák, který je schopen vlastní tvorby, má pozici v showbizu, jak se teď moderně říká, snadnější?
Určitě je to plus, ale ne za všech okolností. Ještě je třeba říkat pravdu a být průměrně inteligentní. Michal David je taky schopen vlastní tvorby, ale co je to platné...

Pojďme raději od toho pryč. Chodil jste do lidušky na kytaru?
Ano, tři roky. A pak mě paní učitelka vyhodila, že si stejně hraju, co chci. Ta klasika mi nešla, radši si ji poslechnu.

Všimla jsem si, jak opatrně a s láskou se svou kytarou zacházíte. Je to nějaký vzácný kousek?
Je to originál z dílny pana Kostky, vyrobil mi ji v roce 1986. Stála tehdy tisíc bonů, to byly snad patery džíny, ale byla to jedna z mých nejlepších životních investic.

Vaše vzdělání vás připravovalo spíše pro kariéru novináře či scénáristy. Mýlím se, když si myslím, že hudba nad tím zvítězila?
Nerad přitakávám, ale opravdu se mýlíte. Hudba nezvítězila, já nejsem hudebník, zpěvák ani kytarista. Já jsem jen kočovný básník, který z nouze hraje na kytaru a ukulele. Klíčové u mne vždycky bylo a bude slovo, tedy poselství písničky. Báseň, literatura.

Co tedy převážně děláte dnes?
Dnes jako tenkrát. Já vlastně už od poloviny sedmdesátých let dělám pořád to samé - píšu básně, písničky, jezdím a hraju, zpívám, tedy publikuji to, co jsem napsal. V komunistických časech jsem jinou možnost ani neměl. Od roku 2006 vedu Penklub a pořádal jsem semináře tvůrčího psaní na Literární akademii J. Škvoreckého. Penklub pokračuje, škola zanikla.

Penklub? Nemělo by se to psát jako zkratka s tečkami, tedy P.E.N.?
Máte pravdu, historicky by se to mělo psát jako P.E.N., neboť je to zkratka anglických slov Poets, Playwrights, Editors, Essayists, Novelists, což v překladu znamená básníci, dramatici, vydavatelé, esejisté, romanopisci. Zkrácená podoba P. E. N v překladu značí pero. Tím je naznačeno, že do klubu mohou vstoupit pouze ti, kteří vládnou perem. V současné době naše sdružení rozšířilo členskou základnu a přijalo mezi sebe i žurnalisty a historiky. Pravopis názvu se časem změnil, a tak já, podle vzoru Ivana Klímy, dávám přednost jednoduchému Penklub.

Co je jeho hlavním posláním?
Ochrana svobody slova doma i v zahraničí.

Jak moc časově vás předsednictví v Penklubu zaměstnává?
Je to opravdu velmi náročné na čas. Organizujeme dvakrát do měsíce literární čtvrtky, zúčastňujeme se obou knižních veletrhů v ČR, pokud máme peníze, jezdíme i na mezinárodní konference a jiné akce. Teď jsme dokončili rekonstrukci Domu bratří Čapků, našeho penzionu u Litomyšle.

Trochu mě překvapilo, že jste manželem T. Brdečkové, ale když jsem vás pak viděla u nás na Plovárně pohromadě, tak se už vůbec ničemu nedivím. Přesto se pro naše čtenáře zeptám, v čem se profesně překrýváte. Odhaduji, že je to francouzština a překlady?
dhadujete správně, francouzština je náš druhý společný jazyk. Také k filmu máme oba blízko, i když já scenáristiku jenom studoval, zatímco Terezka ji skutečně praktikuje.

Máte spolu dvě dcery, Viktorii a Antonii. Jakou profesní cestou se vydaly?
Viktorce bude letos v létě třicet, vede barokní sbor Victoria Ensemble, pěvecký sbor Jeroným, zpívá a diriguje. Tonička ve svých čtyřiadvaceti dostudovala bakalářské studium, francouzštinu a dánštinu na FF UK, a teď se dostala na produkci na FAMU.
 

Šikovné holky. Victoria Ensemble zpívá mj. i velmi staré francouzské šansony, u čehož mě napadá, že Francie a francouzština se dotýká profesně všech členů vaší rodiny. Vraťme se ale domů, a to rovnou do politiky. Kdysi jste kandidoval do Senátu za Stranu zelených.
Bylo to v roce 2006, kdy se Strana zelených pod vedením Martina Bursíka poprvé dostala do parlamentu. Já jsem tenkrát kandidoval za Vysočinu, kde máme chalupu. Od počátku jsem věděl, že je to tam beznadějné. I kdybychom těch 5% překročili, šlo jen o to, aby byly kandidátky Strany zelených naplněné ve všech krajích. Členem té strany jsem nikdy nebyl, a tak mě ani nemrzelo, jak trapně dopadla…

Vaše role v politice ale nebyla jen tak jednorázová, jak naznačujete. Byl jste ve volbách dosti úspěšný a za druhé Topolánkovy vlády jste se málem stal ministrem kultury. Co vy a politika dnes? Šel byste do toho znovu?
Pokud beru politiku jako službu veřejnosti, lidu, chcete-li, pak myslím, že mohu více vykonat jako předseda Penklubu, než jako řadový poslanec či senátor. Jo, monarcha, to by byla jiná...

Minimálně v naší rodině svým způsobem monarchou jste, neboť jsme vás již dávno pomyslně pasovali na šlechtice českého jazyka, který obratně vládne slovem a perem, čímž po právu stojíte již čtvrté volební období v čele Penklubu, který se stará o to, aby v naší zemi i jinde ve světě nezanikla mnohdy těžce nabytá svoboda slova.

 

Bez názvu Bez názvu Bez názvu

Další články autora