Příběh Adolfa Szinaye - II. díl

Ve vyprávění jsme v minulém vydání těchto novin opustili A. Szinaye v době, kdy byl po zradě zatčen společně s A. Jankem a putovali k odděleným výslechům do vězení v Krakově. Odtud byli předáni podle příslušnosti do Prahy.
V pankrácké věznici bylo se Szinayem poměrně dobře zacházeno, protože velitel údajně znal význam vězněného a měl jistě podíl i na valutových hodnotách. Gestapo se snažilo zřejmě v prvním období získat A. Szinaye pro protihru a přimět jej k navázání falešných styků se Sovětským svazem. Když však Gestapo neuspělo, ztratilo o něj zájem a poslalo ho do Terezína k likvidaci. Podle Dr. Jozy tomu nasvědčovala skutečnost, že se Szinyaem bylo na samotkách několik parašutistů ze Západu a všichni byli v Terezíně zastřeleni. Hánlovi předpokládali, že počátkem prosince 1943 byl převezen do Terezína, protože balíček, který mu posílali k Mikuláši, se již nepodařilo doručit.
A. Szinayovi se podařilo navázat kontakt s manželkou, kterou požádal o podání zprávy Generálnímu štábu Rudé Armády do Moskvy o zradě v Polsku v Jordanově. Předání zprávy nebyla jednoduchá záležitost, avšak zpráva to byla mimořádně závažná, protože na konfidentskou práci s Gestapem v polském Jordanově doplatilo již několik výsadkových skupin. Moskva však tuto adresu stále považovala za spolehlivou. Dále bylo potřeba dodat informace o zatčení výsadků, zrušit funkčnost a věrohodnost příslušných radiostanic a zabránit radiové protihře Gestapa. Oldřich Hánl byl zapojen v odbojové činnosti, a tak stručnou zprávu sdělující „…první, druhá a třetí pražská zadrženy. Fanča“, předal prostřednictvím spolehlivého přítele Emila Kropáčka panu Jaroslavu Slabinovi se zdůvodněním žádosti a fotografií Szinaye. Vzkaz a fotografii předal J. Slabina jednomu z vedoucích funkcionářů ilegální oganizace KSČ Jaroslavu Frajbišovi s krycím jménem „Jirka“, se kterým byl ve spojení. V tehdejším ilegálním vedení organizace však nikdo člověka na fotografii neznal, a proto vedení nic nepodniklo. Až počátkem roku 1944 paní Mlejnková podle fotografie poznala A. Szinaye, svého známého ze Svazu přátel SSSR. Ani tenkrát však nebyla zpráva do Moskvy odeslána.
Informaci o tom, že zpráva nebyla odeslána a co bylo s dokumenty podniknuto se O. Hánl dozvěděl osobně od J. Slabiny až po jeho návratu z vězení v r. 1945. Velká škoda, protože předání zprávy mohlo zachránit lidské životy a osudy mnoha lidí.
V období zrání třešní (okolo 12. 7. 1944) přijelo do Letek do domu Oldřicha Hánla Gestapo a prohledávalo dům a hospodářské budovy od sklepa až po půdu. Zpočátku se rodiče domnívali, že jde o postih za nedodané třešně, ale později se dozvěděli, že Gestapo hledá uprchlé trestance, což si okamžitě spojili s osobou dříve zatčeného Adolfa Szinaye. Prohlídka byla bezvýsledná, a tak si policie zabrala v domě jednu místnost v prvém patře s výhledem do dvora i na ulici, kterou obývala stálá dvoučlenná hlídka. Na hlídkách se střídaly dvě dvojice tajné protektorátní policie. Sledovaly pohyb před domem i na dvoře a každý příchozí se musel legitimovat. Přibližně za dva dny paní, která si jako přišla pro třešně, vyřídila O. Hánlovi, že se s manželem v háji nad Chýnovem setkali s neznámým mužem, který tvrdil, že zná Hánlovi a že k večeru na ně bude čekat při kraji háje. Můj otec O. Hánl v tu chvíli nevěděl, zda je vzkaz pravdivý a nejedná-li se o provokaci. Teprve později si ověřil, že tou odvážnou paní, která mu vzkaz vyřizovala, byla Antonie Linková. Jsa sám sledovaný, obrátil se na svého známého Jaroslava Veselého o předání nejnutnějších potřeb, jídla, peněz a oblečení se současným upozorněním, že máme v domě policii a že i v okolí po nich pátrají. Podle Jaroslava Veselého se předání údajně zúčastnil i jeho bratr Josef a bylo úspěšné. Přibližně po 14 dnech bylo střežení domu odvoláno. O novém zatčení Szinaye, ke kterému mělo dojít opět po zradě, tentokrát na Mělnicku, nemají Hánlovi hodnověrné informace. Avšak vzhledem k termínu zrušení ostrahy jejich domu a dopisu, který obdrželi od židovské náboženské obce se zprávou, že Adolf Szinay je mrtev, lze odvodit, že byl zatčen a k jeho tragické smrti došlo dříve, než se udává (20. 9. 1944).
Útěk z cel Malé pevnosti je podrobně popsán v Terezínských listech, jakož i Szinayova tragická smrt. Adolf se ve vězení seznámil s významným mladým členem domácího odboje Ladislavem Malým, se kterým společně utekli z terezínských samotek. Výjimečnost tohoto útěku je v tom, že z Malé pevnosti, tedy z místa nejvíce střeženého, byl každý útěk považován za téměř nemožný. Na uprchlé vězně byl vydán zatykač s datem útěku - noc z 10. na 11. 7. 1944. Byly nařízeny zesílené prohlídky na silnicích, na železnici, pátralo se v chatách, v lesích apod. Policejní pátrání bylo označeno názvem „Beta“.
Podle Terezínských listů byl Adolf Szinay utlučen dozorci. Příšerně rozbitý a nahý, spíše jen jako kus zkrvaveného masa byl bez ošetření, ještě žijící, hozen do samotek a o dva nebo tři dny později terezínský dozorce Rojko jeho zavraždění dokončil. Způsob, jakým byl v Malé pevnosti umučen, vyvolal takový ohlas, že zprávy o této hrozné vraždě najdeme v desítkách vzpomínek a svědeckých výpovědí bývalých terezínských vězňů. Všechny se shodují v tom, že šlo o příšerné mučení člověka, ve 20. století naprosto nepochopitelné.

 

Poslední rodinné foto před odchodem do exilu - květen 1938.

Další články autora