Po starých cestách

  • Autor: Mgr. Petr Nový, archeolog Středočeského muzea v Roztokách
  • Publikováno: 4.6.2017
  • Rubrika: Zápisník archeologa
  • Vyšlo v LN 5/2017

Probouzející se příroda láká na procházky do okolí města. Nemusíme se prodírat bezcílně křovím, tu a tam jsou v okolí skryty staré cesty, vyšlapávané a vyjížděné po celá staletí.

Vraťme se několik staletí do minulosti a podívejme se na středověkou komunikační síť. Například v dobách před husitskými bouřemi jste mohli z Libčic vyrazit pěti cestami směřujícími do okolních vsí. Nejednalo se o žádné dnešní objížďky, většinou to byly přímé cesty mezi sousedními vesnicemi tak, že každé dvě vsi měly vždy svou vlastní spojnici.

Mimo to se Libčice nacházely na významné dopravní tepně, kterou byla Vltava. Brázdilo ji mimo rybářských i množství obchodních lodí, jejichž hlavním cílem byla Praha. Na březích řeky lovili rybáři, mezi Císařským ostrovem a libčickým břehem klapal mlýn. Hrádek na vysoké skále nad řekou dohlížel na ves i rušný přívoz při jejím úpatí, propojující Libčice s Máslovicemi a okolím. Zdá se, že ve středověku bylo sepjetí Libčic a protějšího Dolu těsnější než dnes. Ze vsi na sever stoupala k hrádku a vinicím na jeho svahu cesta, původně snad po úpatí ostrožny, postupně přesunutá do trasy dnešní silnice. U dnešního evangelického hřbitova se dělila na horní cestu do Dolan a Kralup (později i do Debrna) a cestu k libčickým pozemkům za Liběhradem nebo k mlýnu u dalšího vltavského ostrova.

Když řeka dovolila, mohlo se jet spodem až do Dolan. Na západ fungovala v trase dnešní Chýnovské ulice cesta do Chýnova. Suchozemská cesta do Prahy (ale také do Úholiček) vedla od dnešního městského úřadu náměstím Svobody vzhůru do svahu do blízkosti pískovny. Po vystoupání se od ní posléze odpojila cesta do Turska. Byla to nejvytíženější libčická cesta, využívaná řemeslníky a obchodníky, ale třeba i úředníky vlastníka vsi - Zbraslavského kláštera. Poslední cesta z Libčic spojovala ves s jižně položenými Letkami.

I Letky měly své vlastní spojení s okolím. V trase dnešní silnice chodívali letečtí do Chýnova a dále do Turska nebo i do Kralup (používali i stezku roklí). Dlouho fungovala zpočátku příkrá cesta do Úholiček po hraně vltavského kaňonu. Trochu krkolomná, ale pro pěší bezproblémová cesta vedla při řece do někdejší Moráně. Chýnovští do Turska a Kralup chodili přes háj, tyhle cesty jsou dnes v okolí města jako jediné dochovány (mimo části cesty u evangelického hřbitova u Liběhradu). Můžete si zde prohlédnout od středověku vyježděné úvozy, některé již vodní erozí pozměněné do podoby impozantních terénních zářezů.

O nějakých sto let později se sice na skále nad řekou již nevypínal hrdý hrádek, ani na břehu řeky neklapal mlýn, ale provoz na cestách pokračoval dál. První a zásadní změnu do života vsi a komunikačního schématu přinesla železnice. Přímé a rychlé spojení do Prahy i Kralup a hlavně samo železniční spojení přilákalo průmysl, za průmyslem se do vsi stěhovali dělníci, počet obyvatel stoupal. Průmyslový areál se přirozeně roztáhl na břehu řeky, železnicí od vsi oddělené, a Libčice počaly své zastavěné území protahovat směrem k taktéž průmyslovým Letkám. Okolnosti dalšího růstu a spojení s touto vsí jsou již známé.

Ve stínu tohoto spojení zůstal agrární Chýnov, pohlcený nejprve administrativně a postupem času i stavebně. I když, Chýnov vlastně dosud s vlastními Libčicemi nesplynul, to ho čeká po zastavění stráně nad stavebninami a napojení na kolonii rodinných domků v místě bývalé drůbežárny. Rozvoj a zdokonalení dopravy přinesl jiné nároky na dopravní obslužnost. Staré cesty byly zčásti přeměněny v dnešní silnice, zčásti se přirozeně změnily v ulice. Některé ale byly opuštěny a lákají k procházce či projížďce. A možná jednou znovu dostanou šanci propojit Libčice s okolím.

 

Bez názvu

Další články autora