Příběh Adolfa Szinaye - I. díl

Rád bych vás tímto svým článkem seznámil s tragickým životním osudem příbuzného naší rodiny Adolfa Szinaye, jehož jméno je uvedeno mezi padlými libčickými hrdiny, kteří bojovali ve 2. světové válce a byli umučeni v koncentračních táborech. Jako zdroj informací jsem využil písemnosti a ústní výpověď mého otce Oldřicha Hánla, které v roce 1977 poskytl na žádost vedoucího dokumentačního oddělení Památníku Terezín Doc. Dr. Jozy, CSc., k zachování pro budoucnost. Jde o osobní svědectví Oldřicha Hánla a jeho manželky, doložené místopřísežnými prohlášeními dalších zúčastněných. K popisu věrohodnosti útěku z Terezína, návratu vězně a následného mučení, jsem využil Terezínské listy č. 9/1978. K popisu širších souvislostí, přípravy, složení a osudu výsadku Purpur jsem informace získal z dokumentace Vojenského ústředního archivu v Praze, zejména pak publikací vojenského historika Jiřího Šolce, výpovědi radisty výsadku Purpur Augustina Janeka a dalších zdrojů. Abych si doplnil informaci o civilním působení, vojenském výcviku a parašutistické přípravě Adolfa Szinaye v průběhu jeho čtyřletého působení v SSSR, požádal jsem opakovaně o pomoc Velvyslanectví Ruské federace, ale zcela bez úspěchu.

Adolf Szinay se narodil 10. 9. 1906 v maďarském Polgaru v učitelské židovské rodině. Z Polgaru se rodina přestěhovala na Slovensko do městečka Vrbové, okres Piešťany. Byl absolventem střední školy a měl mimořádný talent ke studiu jazyků. Jeho mateřštinou byla maďarština, běžně mluvil slovensky, německy, česky a později rusky a anglicky. Jako soukromý úředník pracoval pro firmy v Brně a později v Praze. Dne 27. 6. 1931 uzavřel na Magistrátě hl. města Prahy sňatek s Františkou Kolářovou, sestrou pozdější tchyně mého otce Oldřicha Hánla. Politicky organizován nebyl, ale byl členem přátel SSSR.
Po záboru pohraničí se manželé Szinayovi začali připravovat na emigraci, prodali nábytek a likvidovali i další věci se záměrem vystěhovat se za bratrem Deziderem do Anglie. Příchodem nacistů 15. 3. 1939 jim však bylo vystěhování znemožněno, proto se Adolf rozhodl pro emigraci přes Polsko, ale bez manželky. Odešel 17. 6. 1939 ve skupině utíkajících zřejmě přes Těšín, Katovice do SSSR. Téměř pravidelně zasílal manželce dopisy. První byl odeslán ještě z nějaké polské obce a přišel před Vánocemi. Sděluje v něm své ženě, že se přihlásil na práce ve vnitrozemí. Další dopis byl odeslán 24. 2. 1940 z ukrajinské Sarny, další již z Kotlubaně ve Stalingradské oblasti a korespondence skončila v polovině roku 1941. Dopisy podléhaly cenzuře, byly označeny razítky “Geoffnet“ a „Oberkommando der Wehrmacht“. A. Szinay v nich popisoval svou práci skladníka, později učitele jazyků v Sovchozu No 75 v Kotlubani. Jeho manželka Františka, které se říkalo Fanča, si dopisy zpočátku schovávala, ale později je raději zničila.
Po odchodu Adolfa se Fanča přestěhovala ke své sestře na Vinohrady. Tam však bylo v jednopokojovém bytě, kde byly ještě dvě děti, velmi málo místa, a tak Hánlovi nabídli tetě Fanče, aby šla bydlet k nim do Letek. Nastěhovala se a bydlela zde celou válku, nechodila do zaměstnání a jako člen rodiny pomáhala v domácnosti a v hospodářství. Gestapem nebyla nijak mimořádně perzekuována, ale musela se ve stanovené dny pravidelně hlásit na policii. O tom, že je Adolf Szinay v Praze, se Oldřich Hánl dozvěděl od svého bratrance přibližně v dubnu 1943 s tím, že jako vězeň pracuje na výkopových pracích krytů v Holešovicích Na Maninách, kde je možno s ním příležitostně mluvit. Vězni tam byli hlídáni českými dozorci a někteří se snažili vězňům pomoci. Při těchto „návštěvách“ se střídali blízcí příbuzní, nečastěji Adolfova manželka Fanča a její sestra, které vězně zásobovaly obnošeným ošacením, kuřivem a jídlem. Rozmluvy probíhaly se souhlasem dozorců a návštěvy se kontaktovaly skryty za budkou, kde též docházelo k předávání balíčků. Fanča se zde od manžela dozvěděla o jeho poslání v protektorátu, o seskoku, o vybavení skupiny, o zradě, která je vydala do rukou Gestapa, o věznění v Krakově, v Praze Na Pankráci a Na Karlově.
Adolf Szinay po obdržení povolení opustil v druhé polovině roku 1941 Kotlubaň a odjel do Moskvy, kde prodělal vojenský a parašutistický výcvik. Za dobré výsledky byl údajně odměněn zlatými hodinkami. Koncem roku 1942 byl v Moskvě připravován výsadek do týlu nepřítele, jehož cílem byla Praha, jak popisuje radista Augustin Janek. Výsadek měl být tříčlenný, Adolf Szinay jako velitel a rezident, Augustin Janek pod jménem František Vyskočil jako radista a třetím účastníkem měl být František Biriza, který však neměl důvěru velitele, tak nakonec nebyl zařazen.
A. Szinay pod krycím jménem Anton Szabo byl vedoucím několika parašutistických skupin pro ČSR - Kraj pražský. Posláním bylo vojenské a hospodářské zpravodajství, zejména zbrojní průmysl, nové druhy zbraní a techniky atd. Parašutisté měli osobní zbraně, německé a americké valuty, šifrovací pomůcky a různé písemnosti. Název skupiny byl Purpur, operační prostor Čechy, vyslán GRU (Hlavní správa rozvědky Rudé Armády). Seskok se uskutečnil 25. 3. 1943 se značnou navigační chybou. A tak putovali za špatného počasí devět dní, než dorazili do Jordanova na adresu Vilhelma Vilčeka, což byl ústředím doporučený spolehlivý rozvědčík. Po výměně hesel následovalo přátelské přijetí. Po krátkém odpočinku se Vilček vzdálil s tím, že jde zajistit auto pro odvoz na Ostravsko. Vzápětí je překvapilo 6 mužů SS a za pomoci zrádce Vilčeka byli zatknuti. Nebyli první ani poslední, jak se ukázalo, neboť Vilček byl článkem provokatérské sítě krakovského Abwehru.

Jak se hrdinský osud A. Szinaye odvíjel dál, se dočtete v příštím čísle LN.

 

Adolf Szinay Bez názvu

Další články autora