Architektura je dobře zpracované řemeslo

Rozhovor s Ing. Arch. Patrikem Hoffmanem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 17.4.2017
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 4/2017

Architekt Patrik Hoffman pochází z Veltrus a bydlí v Praze, ale již několik let pracuje v našem městě a snaží se revitalizovat opuštěné tovární objekty v bývalé šroubárně. Za rekonstrukci starého Uhelného mlýna dostal Národní cenu za architekturu - GRAND PRIX 2013, což je pro architekty totéž, co Oskar pro filmaře. Uhelný mlýn dostal novou tvář a nové využití. Sídlí v něm kromě kanceláří unikátní výstavní prostor pro galerii arto.to, o kterou se stará manželka Andrea Hoffman Nečasová, o jejíchž chvályhodných aktivitách jsme v Libčických novinách již několikrát psali. Tím ale práce pana architekta ve šroubárně nekončí. Na čem pracuje dál, co je těsně před dokončením a co je zatím předmětem dlouhodobých plánů se dočtete v následujícím rozhovoru.

Než se dostaneme k vašim plánům v areálu šroubáren, ráda bych se vrátila do vašeho dětství a zjistila, zda se u vás již tenkrát projevovaly sklony k budování. Vyrůstal jsem se svou starší sestrou a rodiči ve Veltrusích, kde jsem poměrně rád navštěvoval základní školu. Pamatuji si, že jsem již v té době chtěl pořád něco stavět.

Čím byli vaši rodiče?
ba měli technické vzdělání. Táta, který byl velmi zručný, mě zásoboval řadou, pro kluka fantastických, vlastnoručně vyrobených hraček.

Vážně? O co se konkrétně jednalo?
Vyrobil mi třeba malý funkční bagr nebo plechový džíp na benzínový motor. Mamka, elektrotechnicky vzdělaná, to pozorovala zpovzdálí a jistila svým stoickým klidem. Musím říci, že díky podpoře obou rodičů jsem byl přijat na střední průmyslovou školu stavební v Mělníku a následně pak rovnou na dvě fakulty - Fakultu stavební a Fakultu architektury - obě na ČVUT v Praze.

Proč rovnou na dvě?
Tak to nějak vyšlo. Měl jsem tu čest dělat odborného asistenta panu prof. ing. arch. Vladimírovi Šlapetovi na katedře teorie architektury a zároveň jsem velmi aktivně působil ve SPA – Spolku posluchačů architektury. Nakonec jsem si ale vybral a dokončil jsem jen fakultu architektury.

Dvě takové exponované fakulty se dají studovat najednou asi obtížně.
Máte pravdu, jednu chvíli to dokonce vypadalo, že studium ukončím bakalářem, protože jsem školu opustil a vydal se na zkušenou do světa.

Volání dálek? Kampak vás zavolaly?
Všude možně, ale nakonec jsem skončil až v Izraeli, což byla pro mne zkušenost k nezaplacení a znamenalo to zároveň i zásadní impuls k návratu do školy. Po úspěšné stáži v italských Benátkách jsem dostal nabídku pracovat v Berlíně u prof. Jürgena Sawadeho, kam jsem se velmi těšil. Bohužel jsem díky tragické události v rodině, při které zemřel můj táta, nakonec nikam neodcestoval.

Smutné.
Ano, bylo to velmi těžké období a nemohl jsem v takové chvíli opustit rodinu. Záhy na to jsem dostal nabídku od Martina Rajniše, abych s ním učil na Fakultě architektury v Liberci, což jsem přijal a vznikla z toho více jak pětiletá profesní spolupráce v ateliéru H.R.A., jejímž výsledkem byla nominace na Evropskou cenu za současnou architekturu - Cena Miese van der Rohe s projektem Továrny na svítidla v Kolodějích. V roce 2006 jsem se s tímto ateliérem rozloučil projektem a realizací Nové České poštovny na Sněžce.

A založil jste si vlastní ateliér?
Přesně tak. Ateliér Hoffman se sídlem na Smíchově jsem otevřel ještě  v r. 2006, bezprostředně poté, co jsem odešel z Liberce. To už je 11 let. Za tu dobu se dá už něco vybudovat. No to určitě, naše zatím asi nejvíce zviditelněné a ceněné projekty jsou právě rekonstrukce Uhelného mlýna a pak novostavba Aparthotelu v Krásné Lípě. Oba projekty byly oceněny na národní úrovni.  

K tomu lze jen gratulovat, ale teď mám na jazyku poněkud osobní otázku. Nevadí?
Nevadí, klidně se ptejte.

Znám se s vaší manželkou, o které vím, že studovala a žila ve Francii. Často mě to napadlo, ale nikdy jsem se netroufla zeptat, jak a kde jste se seznámili?
Vlastně za to může naše láska k umění a architektuře. Potkali jsme se při mé studentské cestě za francouzskou gotikou, konkrétně za letního Slunovratu roku 1998 v Chartres, kdy se tam odkrývá středověký dlážděný labyrint a potkávají se poutníci… Andrea měla za sebou postgraduální studium na Sorbonně a už tenkrát se věnovala muzeím a galeriím. V 90. letech žila střídavě ve Francii a v Čechách, stážovala v Centre Georges Pompidou a pracovala ve Veletržním paláci v době, kdy se tam otvírala Národní galerie.

Takže osudové setkání v nejkrásnější gotické katedrále Notre-Dame? Skoro námět na dobrý romantický film.
Spíše na dobrý život. Od té doby jsme spolu a máme tři krásné děti – dva kluky a jednu holku.

To se hezky poslouchá, ale vraťme se k architektuře, která je pro mne velmi širokým pojmem. Je nutné se na něco specializovat?
Ta šíře záběru je pro mne právě to, co mě na tom nejvíce láká. Ateliér Hoffman se rád zabývá vším, co se architektury a stavění týká. Máme za sebou zkušenosti s domky, vilami, ale i s hotely, výrobními, administrativními i bytovými budovami, ale též i s poliklinikami nebo empírovými zámky. Máme za sebou i strategické plánování a územní plány.

Dám vám na výběr různý materiál a zajímalo by mne, kterému byste dal přednost: kov, dřevo, sklo, cihla, beton či plast?
Mám rád všechny a volím je v závislosti na zadání a kontext místa. Dobře pochopený kontext a měřítko budovy jsou jedny z nejdůležitějších vlastností kvalitní architektury. S tím pak souvisí i správná volba materiálu.

Že byste si uměl navrhnout svůj dům snů nepochybuji, ale uměl byste si jej i postavit? Jak by vypadal?
Asi bych i postavil, ale trvalo by mi to. V poslední době si více uvědomuji, že je mnohem důležitější místo, kde by dům stál, než jak by vypadal. Pokud bych takové ideální místo našel, tak by ten dům měl být příjemný a uzpůsobený životu, který žijeme.

Kdybyste měl tu možnost, koho byste si do svého ateliéru vybral z těchto třech slavných jmen - Milunič, Kaplický, Jiřičná?
Otázkou je, zda by někdo z nich chtěl v mém týmu pracovat. Ale, vážně. Měl jsem možnost potkat osobně všechny tři, a každý z nich je pro mne osobností, které si vážím a každého pro jinou jejich vlastnost či schopnost.

Tak to vezměme popořádku. Dáma má přednost.
Paní architektka Jiřičná má v sobě nadhled, moudrost, pokoru a ženský šarm, který se snoubí s dokonalostí technického řešení

Kaplický?
Pan architekt Kaplický je důkazem toho, že i sny a vize se mohou při dostatečné vůli a přesvědčení stát realitou. Stále mi přijde škoda, že se podle jeho návrhu nerealizovala Národní knihovna v Praze.

O tom toho bylo tenkrát hodně napsáno, ale jaký na to máte názor vy? Proč Kaplický neprošel?
Mám za to, že typická česká malost neuměla pracovat s tak překvapivým návrhem a vést o něm dialog tak, aby byl realizovatelný. Taková unikátní stavba mohla být přínosem nejen pro Prahu, ale i pro celou Českou republiku. Místo toho se vedly naprosto nedůstojné, zákulisní a politické hrátky.

A pan architekt Milunič, který se proslavil Tančícím domem?
Kolega Milunič je naopak důkazem nesmírné živelnosti a temperamentu, který pramení z jeho rodiny a troufám si říci, že to leckdy škodí i jemu samotnému.

S kým byste tedy šel do společného projektu?
Nejlépe se všemi. Všichni tři jsou lidmi, ke kterým chovám velký respekt. Jsou to osobnosti, jimž bychom měli naslouchat, vést s nimi dialog a čerpat od nich zkušenost a moudrost.

Našel byste něco dobrého na panelácích či jiných stavbách z totalitní doby?
Asi ano. Minimálně to, že některé dispozice vybraných panelových domů jsou výrazně lepší než to, co se dnes nabízí jako nové moderní bydlení. Některá sídliště mají svou architektonickou kvalitu i urbanistické uspořádání, tedy pokud ji nepřeválcují parkující auta všude kolem či nepovedené přestavby nebo nástavby.

Zajímavé, ale soustřeďme se teď na Libčice. Kromě Uhelného mlýna, který je již dávno hotový, přestavujete v jeho těsném sousedství bývalou kotelnu. Co tam bude a kdy to bude?
Rádi bychom zde měli restauraci a eventový prostor pro prezentace firem, různé společenské akce a události. Máme v plánu stavbu dokončit letos na podzim.

Náhoda tomu chtěla, že jsem tuto stavbu viděla v různém stavu rozpracovanosti, tak se na konečný výsledek velmi těším. Slyšela jsem, že po dokončení kotelny plánujete revitalizovat opuštěné budovy poblíž náplavky.
To jste slyšela správně. Rádi bychom toto území „vrátili“ městu, což bude složitý a dlouhý proces. A to i s ohledem na to, že velká část území je navážka. Snažíme se najít způsob a formu zástavby, která by vhodně doplnila stávající městskou strukturu a citlivě se přiblížila městu i řece.

Co tam tedy bude?
Měly by tam vzniknout prostory pro bydlení, krátkodobé ubytování, služby a prodejní i výrobní prostory. Neměly by tam chybět objekty pro administrativu nebo vývojové dílny či tvůrčí ateliéry.

Budete bourat ten komín u nevyužívané kotelny?
Zatím uvažujeme o tom, že bychom komín, ale i část objektů a bývalé infrastruktury zachovali. Chápeme je jako součásti místního kontextu,  s nimiž se dá pracovat. V současné době začala příprava území spočívající v demolici této tzv. nové kotelny a několika provizorních administrativních objektů. Území by mohlo být vyčištěné někdy v průběhu června.

A co pak?
Pak začne období výrazně delší, a to celkový průběžný proces transformace území. V současné době vám ale nedokážu říci, za jak dlouho se nám to vše podaří dokončit. Věřím v horizont  5 -10 let.

Proč vás tak fascinují staré továrny?
Nesou v sobě stopu našich předků a je jisté, že se již nikdy nebudou opakovat, protože dnes máme zcela jiné potřeby, jiná řemesla a jiné technické možnosti, jak vybudovat tovární prostory.

Není revitalizace těchto dávno opuštěných objektů příliš nákladný koníček? Revitalizace může být někdy levnější, někdy dražší. Záleží na tom, jak se k tomu postavíte. Osobně si myslím, že stojí za záchranu, stejně tak jako řada jiných starých domů okolo nás.

Bydlíte v Praze, máte ateliér v Praze, proč vás zaujaly zrovna Libčice resp. stará šroubárna?
Učarovala mi svou romantickou polohou na břehu řeky s výhledem na skály a svou historií. Fascinuje mě, že někdo 150 let budoval něco, co bych na okraji pole a řeky hledal velmi obtížně.

Máte tři děti. Byl byste rád, kdyby některé z nich šlo ve vašich šlépějích?
Samozřejmě, že bych byl rád, kdyby někdo z nich pokračoval, ale zatím jsou od toho příliš daleko. Spíše mám pocit, že je svou častou nepřítomností od této profese spíše odrazuji. Tak se nechám překvapit a budu rád za vše, co je bude bavit a těšit.

Máte nějaký svůj vzor?
Pro mne je vzorem každý, kdo něco umí a něco pořádného dělá. A nemusí se jednat jen o architekty. Bohužel mi připadá, že v poslední době dostávají prostor více ti, kteří toho moc neumějí. A pak to vše umocňuje ten balast naprosto nedůležitých informací a zpráv, kterými jsme zavaleni. Přál bych si, aby naopak dostávali prostor moudří lidé, kteří něco umí a po právu se pak dočkali zaslouženého respektu. Ona moudrost není obsažena jen ve vysokém vzdělání, ale mám na mysli i životní moudrost, kterou můžeme přijímat jen od těch starších a zkušenějších.

Považujete architekturu za druh umění?
Myslím, že kvalitní architektura se může stát uměním, ale ve své podstatě je to dobře zpracované řemeslo. 

 

Ing. Arch. Patrik Hoffman - ze soukromého archivu Bývalá kotelna ve šroubárně  Foto: A.Thiel Lhotáková Aparthotel v Krásné Lípě.   Foto: A. Thiel Lhotáková

Další články autora