Klub seniorů maluje s Martou Morice

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 8.3.2017
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 3/2017

14. února 2017 se v galerii arto.to Andrey Hofmann Nečasové v Uhelném mlýně u příležitosti společné výstavy dvou umělkyň Petry Gupta a Marty Morice, konala další výtvarná dílna. Tentokrát se pod vedením malířky Marty Morice seznámily dámy z Klubu seniorů, které se rády zabývají výtvarnými pracemi, s akvarelem. Každý z nás jsme si v základní škole vyzkoušeli malovat vodovkami, a tak se díky tomu šíří mystifikace, že akvarel je z výtvarných technik ta nejsnadnější. Opak je pravdou, o čemž se přesvědčily i účastnice výtvarné dílny, které pilně dbaly rad své lektorky, jež je v této technice skutečnou odbornicí.

„Základní zásadou je mít tak akorát namočený papír, čistou vodu, dobře vyprané štětce, jasnou představu co chcete malovat, pracovat rychle a hlavně nikdy nic neopravovat,“ říká Marta, která se ve své tvorbě mj. věnuje již deset let velkoformátovým akvarelům, což už samo o sobě předpokládá jistou zručnost a zkušenost jak s papírem, tak s barvami. A má k tomu patřičné vzdělání, neboť absolvovala obor textilní výtvarnictví na Průmyslové škole textilní v Brně a pak, stále v Brně, pokračovala ve studiu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v ateliéru známého malíře Jiřího Načeradského se zaměřením na figurální malbu.

Zajímavé je, že Marta, která se narodila v r. 1971 v půvabné obci Pohled na Havlíčkobrodsku, žije od 90. let ve Francii, konkrétně v bretaňském Lorientu, což je podle jejích slov kraj velice podobný Vysočině, odkud pochází. Tu podobnost vidí nejen v počasí, které je tam drsné a větrné, ale i lidé tam prý mají podobnou uzavřenou povahu.

Marně byste však na výstavě v Uhelném mlýně hledali motivy francouzského venkova. Na první pohled vás určitě nejdříve zaujme velký formát vystavených děl - metr, v některých případech až dva metry na šířku, což je u akvarelu vzácné, neboť je to velmi obtížné na zpracování. A tak každého, kdo kdy o akvarelu něco slyšel, hned napadne otázka, co je to asi za papír, že dostatečně dlouho udrží vlhkost, nekroutí se a nedělá po namočení boule tak, jak to známe z výtvarky ve škole.

„Pro akvarel je na výběr nesmírné množství nejrůznějších papírů, a tak si musí každý před jejich nákupem pečlivě zvážit, co a jakým způsobem chce na ně malovat. Tzv. akvarelové papíry se liší nejen gramáží, ale i absorpcí a texturou povrchu. Já používám poměrně silný papír s gramáží 600, který je tím pádem dosti těžký na manipulaci při vlastní tvorbě i později při instalaci na výstavě. Vybírám si papír s hladkým povrchem a příměsí 100% bavlny, která zvyšuje absorpci vody, což znamená, že navlhčený nevysychá tak rychle, což je pro akvarel na velkých formátech problémem číslo jedna“, vysvětluje M. Morice svým svěřenkyním, které si bezprostředně poté vyzkoušely, že to platí i pro díla mnohem menšího formátu, např. A5.

Málo vody, moc vody, zaschlá barva, špatně zvolená barva, nevypraný štětec, kaňka, zkroucený papír a obarvené ruce málem až po lokty. Ale nutno říci, že se dámy snažily, pozorně následovaly dobrých rad své lektorky a báječně se u toho bavily. Inspirací jim byl romantický pohled do krajiny. Žádné předkreslování tužkou, přímo barvou do mokrého, takže všechny začínaly rovnou od oblohy…

Zajímalo mě, zda i Marta odmítá předkreslování a maluje ala prima, tedy bez podmalby. „Kdepak, já si lehce tužkou naznačím, resp. rozvrhnu základní kontury, pak po celém obvodu dobře přilepený papír k pevné podložce rychle a stejnoměrně velkým štětcem navlhčím a do mokrého začnu malovat nejdříve černou tuší, která je vlastně základní barvou všech mých vystavených děl, jež na závěr doplňuji jen několika dekorativními barevnými pruhy. Mým cílem je zobrazit svou představu s co nejmenším počtem barev, kde bílou resp. světlo, které do každého obrazu patří, nahrazuje bílý papír, který částečně akvarelovou barvou i tuší prosvítá, nebo úplně čistý papír, který záměrně nechávám bez dotyku jakékoliv barvy. Inspirací mi je čínský akvarel, který ctí plnost a prázdnotu bílého papíru“.

A to je přesně to druhé, co mě po velkém formátu při prohlížení obrazů Marty Morice na výstavě zaujalo. Prostor, úsporná barevnost, světlo a čistota díla, kde mě neruší žádný úporně prokreslený detail a přesto jasně vidím a chápu, co vidím. V tom je, troufám si tvrdit, kouzlo a mistrovské zpracování akvarelů Marty Morice, která se nechává inspirovat přírodou, kam patří nejen květiny, ale i různí živočichové.

Mně se osobně nejvíce zalíbila obří ještěrka, anebo had či dva čmeláci, kteří dosahují velikosti dospělé kočky. Mimochodem jsou to právě ti dva předimenzovaní včelí medvídkové, které se podle slov majitelky galerie a kurátorky výstavy Andrey Hoffmann Nečasové nejvíce líbili malým dětem. Prý jim vůbec nepřipadalo, že by byli nějak extrémně velcí. Není divu, neboť pro ty nejmenší je vlastně celý svět poněkud předimenzovaný…

Zatímco malířky z Klubu seniorů nechaly uschnout základní vrstvu na svých obrázcích, povídaly si s Martou ještě o jedné výtvarné technice, která je na výstavě na Martiných dílech překvapila. Vypadá to jako větvičky nějakých rostlin či keřů namočené do černé tuše a obtisknuté na papír.

„Vypadá to tak a je to tak“, ochotně odpovídá Marta a je na ní patrné zaujetí, jaké lze pozorovat jen u lidí, pro které se stala práce koníčkem: „Tisky přírodnin jsem vytvořila poprvé pro výstavu v Bretaňském Quimperlé, jež byla zaměřena na básnickou tvorbu místního spisovatele inspirovanou poetikou moře. Zkusila jsem otisknout pár větví z lesa a byla jsem překvapená, jak moc se to na papíře podobalo mořským řasám. Zároveň jsem žasla nad lehkostí a jednoduchostí zpracování s výsledkem, jež bych marně hledala v realistické malbě. Možná, že za to může také schopnost vlhkého papíru, na nějž přírodniny tisknu.“

Samozřejmě, že mě při pohledu na ta zajímavá díla hned napadlo, jak velká větev to asi byla, z kterého lesa a z jakého stromu. Prolétla mi hlavou představa, v jak velké nádobě a jak obtížně se asi ta větev namáčela do černé tuše, která kde jednou ulpí, navždy ulpí… Ale na to už nebyl čas, neboť libčické malířky se chystaly k dokončení svých prací. Modrou oblohu a žluté pole, zřejmě řepky olejky, bylo třeba ještě doplnit o nějaký horizont – takže na řadu přišla hnědá či černá a na obzoru rázem vznikl Říp, možná nedaleké České středohoří, nebo že by Krušnohoří? V tom je to krásné, každý si může namalovat a představit, co se mu zlíbí a co chce vidět.

Poslední schnutí, podpis, focení a hotovo. Dopoledne uběhlo skoro tak rychle, jak uschne Martě velkoformátový akvarel a nastalo děkování, loučení a slib, že tato první vydařená výtvarná dílna v galerii arto.to pro Klub seniorů určitě nebyla poslední.

Poděkování je třeba směřovat především na majitelku galerie A. Hofmann Nečasovou, pro níž to byla již desátá výtvarná dílna, kterou uspořádala pro zájemce napříč generacemi - od předškoláků přes školáky až po seniory. Velké poděkování patří též malířce Martě Morice, která si, těsně poté, co instalovala svou výstavu ve Francii, odskočila do své rodné země, udělala si čas a dovolila nám nahlédnout do své pozoruhodné výtvarné dílny.

A jeden dík bychom měli poslat vedení města, které má pro aktivní činnost Klubu seniorů velké pochopení a ochotně ji podporuje, stejně tak jako jakoukoli dobrou aktivitu, která se v našem městě koná a kam bezpochyby patří i vzdělávání občanů a rozšiřování jejich obzorů, což galerie arto.to úspěšně naplňuje.

 

Marta Morice Bez názvu

Další články autora