Sex Pistols, Magor a Plastic Karásek

Kde jsou Sex Pistols? Exploze jejich totálního a příšerného rock&rollu? Kde je celý ten šok? Co tak iritovalo a rozproudilo muziku v polovině 70. let? Kam to uletělo? Pankáči už dostávají Grammy za celoživotní přínos - Rammones 2011, Sex Pistols v r. 2006 slavnostně uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame… Nikoho už jejich zničující revolta nezajímá. Jejich slovy: „...sere na ně pes“.

I o Chartě 77 se už děti učí ve škole. Co to vlastně bylo? A komunisti ... byli špatní, nebo dobří? A Anticharta … bylo to dobře, nebo špatně? Asi dostanu kouli. To je otrava. I to už všechno zapadalo prachem. Asi je to přirozené, ale je to trochu škoda. Kolik máme v Čechách hrdinů, kteří fakt měli odvahu, kteří by se podobali Nikolovi Šuhajovi nebo Frodovi z Pána prstenů? Nebo Gándhímu? Fakt.

Několik chlapíků a žen bez skrývání veřejně vystoupilo proti vlastnímu totalitnímu režimu, který na ně nasadil armádu ozbrojené vébé, estébé a soudců, kteří soudili tak, jak komunisti přikázali, a za nimi byly už jen cítit neviditelné a smrtící ruce sovětských poradců a kágébé. Svorně rozpoutali zastrašovací procesy, aby si každý raději stokrát rozmyslel těch několik „nepřátel“ napodobit. Některé odsoudili k mnoha letům vězení (Havel, Dienstbier, Uhl, Benda), ostatní ztratili zaměstnání, jejich děti nesměly studovat atd. Však to znáte. Jejich zločin? Veřejně řekli svůj názor. Tečka. Nikdo z nich si nemohl být jistý, že represe přežije. Filosof Jan Patočka, který byl od ledna 1977 prvním mluvčím Charty, už v březnu zemřel po vyčerpávajícím třináctihodinovém výslechu.

O Chartě se přece jen ví. Daleko méně se ví, jak vznikla. Osamocení a izolovaní disidenti se v roce 1976 spojili a veřejně podepsali prohlášení na obranu jakýchsi mladých dekadentních muzikantů, kteří chtěli zpívat anglicky, odmítli si ostříhat vlasy a hráli na schválně rozladěné nástroje. Režim zorganizoval odstrašující Proces s Plastiky, do vězení se chystal poslat alternativní, undergroundové a psychedelické mladé muzikanty za podvracení režimu a morálky mladých lidí, umělce inspirované Velvet Underground, Frankem Zappou - dnes světovými celebritami. Soudili muzikanty, kteří měli zakázáno hrát, přesto hráli dál a tím ohrožovali socialistický stát. Na chodbě soudní síně, ve které probíhal dopředu estébáky řízený soud, se sešli desítky lidí, kteří před tím podepsali protest proti tomuto procesu. Odvážili se veřejně, se svými adresami, podepsat nesouhlas a riskovali stejný soud a stejný proces, stejnou ztrátu svobody, výslechy, odposlechy, domovní prohlídky, ztrátu zaměstnání…

Je dost pravděpodobné, že jejich protest, který k procesu měl přivolat pozornost doma i v zahraničí, dokázal ochránit souzené od dvojnásobných trestů. Podepsali ho dělníci, divadelníci, filozofové, bývalí politici, komunističtí vězňové, duchovní – nečekaně pestrá sešlost lidí, kteří nikdy předtím nespolupracovali. 77 podpisů - pak nevěřte konspiracím! Tady dole se skoro jako ironie jednou v historii stalo něco, o co komunisté marně usilovali: spojili se dělníci s rolníky i s inteligencí. Ti si pak uvědomili naprostou mimořádnost toho propojení a smluvili se, že ho nesmí nechat padnout, a tak vznikla o pár měsíců později Charta 77.

Pro komunisty bylo možná nejnebezpečnější, že šlo o společnost nejen vážnou a odvážnou, ale také bohémskou a nakažlivě veselou (skvěle popsáno v článku Marka Švehly - Skončily srandičky, Respekt 1/2017). Trochu jako mušketýři nedbali, že jim jde o kejhák, dělali si šprťouchlata i pod šibenicí. Bolševik opravdu nevěděl, co s tím. Vlasaté a vousaté hudebníky přiváděli chodbou do soudní síně spoutané želízky k sobě po dvou. Jeden z nich neustále oslovoval svého kolegu „ty blbečku“ a ten druhý mu odpovídal s láskou stejně. Do kriminálu odsoudili Ivana Martina Jirouse, nazývaného Magor (18 měsíců) a Vlastimila Brabence (1 rok), oba členové The Plastic People of the Universe - PPU, Pavla Zajíčka z DG 307 (1 rok), a evangelického faráře bez státního souhlasu, undergroundového a hospodského písničkáře Svatopluka Karáska (1 rok). Mejlu Hlavsu, frontmana PPU, propustili na svobodu.

Opravdu by mě zajímalo, kolik by tehdejší pražský soud napařil Sex Pistols za jejich nenávistnou Anarchy in the U.K. (1976) nebo zlou parodii na britskou hymnu God Save the Queen (1977) k oslavě dvaceti pěti let Alžběty II. na trůnu, kterou jí po zákazech zkusili zahrát z lodi na Temži, kde se všichni servali a policie je zatkla. Kolik by asi bylo za LP Never Mind the Bollocks, Here‘s the Sex Pistols z roku 1977. Český underground v té době neměl s britským punkem nic společného, byli jen přesní současníci a obdobně ve své zemi „kazili mládež“.

Svatopluk Karásek, jeden ze dvou k sobě spoutaných „blbečků“, si za to kažení mládeže odseděl 8 měsíců. Když mu státní komunistický tajemník pro dohled nad církvemi odebral státní souhlas k tomu, že může být farářem, skládal místo kázání jakési spirituální písničky, které neoficiálně hrál. Je pravda, že v písničkách použil asi tři vulgární slova, která používá obyčejný lid nebo kumpáni v hospodách, například slovo „prdel“ (v písni O zkáze Sodomy a Gomory v textu stojí, že Bůh hledái v našem městě těch deset spravedlivých, kvůli kterým by město zachránil, a to celé končí veršem: „nenajde-li, pak je všechno v prdeli“). Dnes celkem nevinné výrazy, běžné v černošských blues nebo u francouzských prokletých básníků. 

Zavřeli jej za to, že kazil mládež. Ale ne vulgaritami, jak bylo oficiálně uvedeno, ale nepoddajností, vnitřní svobodou a bohémstvím. Stejně jako ostatní tři. Svatopluk Karásek ve vězení zpíval spoluvězňům písničky, za které byl zavřený. „Oni se k sobě tulej, tulej, jakoby lásky poslední den měl bejt…“, a po ročním pobytu některým písním přibyly nové sloky „Zpívám tu, jak se tulej, při níž muklové bulej“ – a k velkému smutku všech slušných lidí a státní správy přibylo několik neslušných vězeňských výrazů. Ukázalo se, že ani Jirous ani Karásek ani ostatní se v nápravném zařízení nepolepšili a byli proto s chartisty souzeni znovu, mimo jiné i proto, že jen co vylezli z vězení, podepsali Chartu 77.

Represe komunistického aparátu se stupňovaly a na celou společnost lehla deprese. Na disidenty padla kágébácká tajná akce Asanace. Začátek osmdesátých let byl opravdu temný a těžko dýchatelný a čas se vlekl neuvěřitelně pomalu. Jirous byl odsouzený pětkrát, odseděl osm a půl roku, Václav Havel pět, Petr Uhl devět, Jiří Dienstbier čtyři, Václav Benda pět, Ladislav Lis pět atd. K tomu vyfasovali další roky policejního dohledu. Když měli jít do vězení podruhé, podlehli někteří tlaku a hrozbě fyzického mučení a raději se vystěhovali do zahraničí - podle plánu Asanace. Brabenec, Zajíček, Karásek. Písničkáře Vlastu Třešňáka opravdu mučili, i on emigroval. Jirous, Havel a jiní zůstali, a tak šli sedět.

Svatopluk Karásek s rodinou prošel uprchlickým táborem, stal se milovaným farářem v Zürichu, ale po roce 1989 se vrátil bez rodiny do Čech. Byl farářem v Novém městě pod Smrkem, v Betlémské kapli a oblíbeným farářem v Praze u Salvátora - farářem srozumitelným věřícím i nevěřícím. Později byl i poslancem, vinárníkem, muzikantem (sám nebo s kapelou Pozdravpánbu).

Asi před šesti lety raněn mrtvicí farář a zpěvák oněměl. Nemůže kázat, ale někdy vysluhuje svátosti, charismata mu zůstala. Sám zpívat nemůže, a tak své písně dnes zpívá „with a little help from my friends“ (S malou pomocí svých přátel, Beatles) s hardrockovou kapelou Svatopluk.

K nám do Libčic přijel na farářskou instalaci 15. ledna 2017. A v neděli 5. února u nás vysluhoval svatou Večeři Páně. Určitě u nás bude Svatopluk se Svatoplukem i zpívat. Dokud není „too late“ (z Karáskovy písně It´s too late, Je příliš pozdě). I. M. Jirous neboli Magor už totiž bouří, nebo je jak beránek v nebi. Mimochodem, Magorovy labutí písně (1985) je největší česká básnická sbírka druhé poloviny 20. století, kterou autor sepsal pouze v hlavě ve 3. nápravné skupině ve Valdicích a musel si ji zapamatovat, protože tam psát nesměl. I Mejla je v nebi. Sid Vicious ještě někde mezi nebem a peklem. Rotten, Brabenec, Zajíček a Karásek jsou ještě tady. 

 

S.Karásek při instalaci faráře T. Cejpa v ev. kostele

Další články autora