Výtvarná dílna v Uhelném mlýně

Rozhovor s výtvarnicí a sochařkou Petrou Gupta

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 12.2.2017
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 2/2017
  • Související fotogalerie zde

Ve dvou po sobě jdoucích dnech 4. a 5. 1. 2017 se žáci sedmých až devátých
tříd naší ZŠ zúčastnili velmi zajímavého setkání s výtvarnicí a sochařkou Petrou Gupta, která má v současné chvíli v Uhelném mlýně výstavu.
O společné výstavě dvou umělkyň - Petry Gupta a Marty Morice jsme se zmiňovali již v listopadových novinách, kde jsme velmi stručně představovali umělecké směry, kterými se obě výtvarnice zabývají. Zatímco malířka Marta Morice otiskovává přírodniny na velkoplošný papír a posléze je akvarelem do vlhkého papíru domalovává, Petra Gupta se na výstavě s příznačným názvem S tiskem prezentuje klasickou metodou tisku na hedvábí, plátno či papír, k čemuž využívá svých autorských dřevěných tiskátek, jimiž vytváří zajímavé ornamenty.
Prohlédnout si díla na výstavě je fajn, setkat se u nich s jejich autorkou a popovídat si o nich je unikátní příležitost, ale zúčastnit se tzv. workshopu pod vedením samotné umělkyně je zážitek nad zážitky. Tuto možnost měly naše děti a z jejich reakcí a zájmu o tvorbu usuzuji, že to byla pro ně akce velmi zajímavá. Byla jsem u toho, seznámila jsem se s Petrou Gupta a ráda bych ji i vám v následujícím rozhovoru představila, neboť její život a tvorba rozhodně nepatří ke standardu. Žije v New Yorku, má za manžela indického bankéře, s kterým má dva syny. Věnuje se kresbě a uměleckému tisku, výstavám a výuce rovnou ve třech zemích - v USA, Indii i v Čechách.


Říká se, čím více jazyků člověk umí, tím více je člověkem. Platí to i o počtu zemí, v kterých člověk žije?
Určitě ano. Věřím tomu, že nejenom jazyky, ale i prostředí člověka ovlivňují. Pro mne je zajímavé, jak se v každé té zemi, ve které se pohybuji, trochu mění moje identita. Ne moc, ale trošičku ano. Některé mé vlastnosti výrazněji uplatňuji v New Yorku, některé v Indii, některé v Praze. Také vnímám, že i zvenčí jsem brána a akceptována jinak v každé té dané zemi. Jako by existovaly tři paralelní Petry, žijící si své samostatné životy vedle sebe.

Podařilo se vám coby cizince souznít se životem v Indii, což vzhledem k jejich přísné hierarchii není asi vůbec snadné?
Nemohu upřímně říci, že v Indii „žiji”. I když tam lítám čtyřikrát ročně, přece jen jsem tam v jednom kuse nebyla déle než šest týdnů. To se ovšem změní toto léto, kdy se do Džajpuru v indickém Rádžasthánu chystám na tři měsíce včetně toho, že moje děti budou chodit do místní mezinárodní školy. Můj prvotní problém byla určitá izolovanost, která s místní hierarchií úzce souvisí. Byla jsem zcela závislá na tom, kam mne manželova rodina vezme, co mi dá k jídlu a v podstatě i do čeho mne oblékne. Představte si to jako takovou bublinu, která vás neustále obklopuje. Je sice komfortní, ale já nejsem zvyklá na to, že mne nějaké prostředí omezuje. A tak jsem si pomalu tu bublinu uzpůsobovala – pomalu jsem ji roztahovala, každý rok, každou svojí cestou jsem si vytvářela nové sociální vazby, hledala nové aktivity, formovala svoji indickou identitu. Mohu říci, že dnes, po deseti letech manželství, se cítím v Džajpuru velmi přirozeně a nezávisle i bez znalosti hindí.

Kde se cítíte být doma?
To je opět něco, co se mění podle toho, které Petry se ptáte. Z hlediska mé americko-indicko-české rodiny a mého současného života je to určitě New York, a pak farma asi 160 kilometrů severně od New Yorku, kterou jsme koupili před rokem a kam jezdíme každý víkend a většinu prázdnin. Z hlediska emocionálních vzpomínek a vazeb je to Praha, ale to platí jen pro mne, ne pro zbytek mé rodiny. To převráceně platí o mém manželovi a Indii, i když i tam se začínám také cítit doma hlavně ve vztahu k budoucnosti. Kreativní mezinárodní prostředí Džajpuru a možnost tam pracovat ve mně vyvolávají silné emoce a touhu být v něm co nejvíce. A jak to bude s mými dětmi, to záleží na tom, jak přijmou vlivy a podněty z Indie a Čech, které jim sice nejsou přímým domovem, ale kam jezdí dostatečně často na to, aby si tam vytvořily emocionální vazby.

Tvoříte, studujete, přednášíte a vystavujete. A to vše i v Čechách. Jak to všechno zvládáte?
Někdy si nejsem jistá, že to úplně zvládám. Ale klíčem je pro mne úplně jednoduchý, opakující se každodenní život. Nemohla bych to dělat bez stabilní rodiny. Večer chodím spát s dětmi, vstávám v jednu, ve dvě ráno a pracuji do rána. Pak se věnuji rodině, několikrát týdně si jdu zacvičit, jím většinou jen saláty a nějaký protein. Můj muž je vegetarián, my se mu většinou přizpůsobíme, i když já i děti maso jíme (většinou ryby nebo maso koupené od malých farmářů). Zautomatizováním některých věcí, jako co si vezmu na sebe, co si uděláme k večeři atd. se snažím odbourat zbytečná rozhodnutí a tuto energii věnovat jen věcem, které potřebuji a chci udělat. To samé s výstavami a projekty. Nepouštím se do žádných, které by byly příliš náročné, nehoním se za výstavami a dělám jen ty, které ke mně “přijdou”.

Většina umělců si své know-how pečlivě chrání, takže by žádnou výtvarnou dílnu rozhodně nepořádali.
To si nemyslím. Musím říci, že v New Yorku si cením, že si v mé umělecké skupině otevřeně vyměňujeme informace a sdílíme je. Je to pro nás rozhodně důležité a tajemství a chránění informací tam nemají místo.

Jsou např. vaše tisky na hedvábí někde ke koupi? Vyrábí se z nich šály, šátky, šaty nebo dokonce indické sárí?
Ach ta komerce. To je moje kuří oko. Vím, že bych měla, že je o mou práci zájem, a pomalu, hodně pomalu se k tomu dostávám. Takže krátká odpověď – v tuto chvíli ne, ale v blízké budoucnosti ano.

Vaše setkání s libčickými žáky začalo přednáškou, která obsahovala váš hodně vyhraněný ekologický postoj k plýtvání s textiliemi, který v naší zemi, dle mého názoru, není ještě tak rozšířený.
Tato situace se pomalu mění. Výrazně se změní, až se tato témata začnou probírat ve školách, stejně jako skleníkový efekt a globální oteplování. Je potřeba, aby probíhala veřejná debata stejně, jako se odehrává kolem toho, co jíme. Objevily se farmářské trhy, lidé mají opět zahrady a zahrádky, nebo si kupují potraviny od místních farmářů. S oblečením je to podobné. Je potřeba vědět, z čeho se skládá, za jakých podmínek bylo vyrobené, kým, kde a kdo z něho profituje. Textilní průmysl je druhým největším globálním znečišťovatelem na světě, po průmyslu ropném. Druhým! Jak je tedy možné, že mu nevěnujeme více pozornosti?

Jaký dojem jste měla z našich dětí při společné tvorbě?
Děti jsou všude milé a kreativní a já s nimi kdekoliv ráda pracuji. Asi by se při další dílně více osmělily a kladly více otázek. Snažím se skrze svoji práci inspirovat mladou generaci k tomu, aby měla zájem o dění kolem sebe. Z České republiky je někdy svět malý, což je škoda, protože je to fascinující, dynamické prostředí plné neuvěřitelných zážitků a zkušeností.

K tomu není už co dodat, než snad vyjádřit paní Petře Gupta velký dík za to, že se našim dětem ochotně věnovala a otevřela jim tak pomyslné okno do jiných světů.

 

Petra Gupta S manželem v Indii. Se žáky naší ZŠ.

Další články autora