Mým úkolem je nic dobrého nepokazit

Rozhovor s evangelickým farářem Tomášem Cejpem

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 6.1.2017
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 1/2017

Tomáš Cejp vystudoval malířství na AVU a evangelickou teologii na UK. Než se stal farářem, působil jako restaurátor, což odpovídalo jeho výtvarnému vzdělaní, ale neuživilo jej to, a tak pracoval jako stavitel, dokonce jako děl- ník, topič či uklízeč. Je ženatý, žije se svou ženou a třemi dětmi v Praze v Kar- líně a za své koníčky označil architekturu, hudbu a sport. Na to jsem se jej v následujícím rozhovoru nestihla zeptat, ale doufám, že i tak se mi podařilo představit vám osobnost, která bude na nějakou dobu neodmyslitelnou sou- částí duchovního a společenského života v našem městě.

Všimla jsem si, že jste na webu ČCE veden jako kazatel.
Jaký je mezi kazatelem a farářem rozdíl a jak vás mám tedy titulovat? Nejradši nejsem titulován vůbec, ale když to musí být, tak pane faráři. Podle mě jsou českobratrští faráři obecně kazatelé, to je profese, stav, do kterého byli „ordinováni“. Po instalaci na konkrétní sbor jsou faráři.

Od kdy jste oficiálně novým farářem v našem městě?
Od 1. 12. 2016, ale jako host jsem tu býval nepravidelně už od podzimu.

Je vaše působení v Libčicích nějak časově omezeno?
Zatím jsem byl zvolen na 13 měsíců, tedy do konce roku 2017. Bydlím se svou rodinou v Praze, takže nepotřebuji v Libčicích bydlení a mohu sem z Prahy pohodlně dojíždět. Stal jsem se tím pádem vhodným kandidátem na překlenovací období, kdy se bude rekonstruovat fara.

Co se tu dá za jeden rok, kromě rekonstrukce fary, pro farníky udělat?
Chtěl bych do života sboru vrátit to, čemu říkám sborové standardy. To znamená jednou týdně setkání nad Biblí, neboli biblické hodiny, jednou týdně výuka dětí, jednou týdně mládeže a jednou příprava starších dětí na zkoušku dospělosti, čili konfirmace.

Co to znamená?
Čerstvě dospělí lidé potvrzují při konfirmaci svůj křest, ke kterému byli v povijanu přismýčeni rodiči, čemuž se nemohli nijak bránit. Je to podobné jako svaté biřmování u katolíků.

Ještě něco?
Na evangelické faře by měly být pravidelné úřední hodiny, kdy tam farář bude vždy k dispozici. Kromě toho do mé práce patří ještě spousta různých nepravidelných setkání a jednání. Neodmyslitelnou součástí našich aktivit je všem chvalně známý pěvecký sbor Scandula, v kterém zpívá řada našich farníků.

Setkáváte se s farníky i mimo faru?
Samozřejmě. Stačí se domluvit a můžeme spolu klidně vyrazit na nějakou cestu. Kromě toho vykonáváme návštěvy a rozhovory přímo v rodinách, seniorských domovech, případně v nemocnicích.

Tvrdí se, že dobrý farář musí být i psycholog či psychoterapeut?
Bylo by ode mne troufalé to tvrdit také, ale za nejdůležitější považuji udržovat dobré vztahy mezi lidmi, k čemuž vždy přispívá dialog, který je též nedílnou součástí psychologie. U nás se vztahy odehrávají jaksi přímo „před obličejem Hospodinovým“.

Dobré vztahy a dobrá nálada jsou důležitým základem jakékoli skupiny lidí ať už na pracovištích či v zájmových skupinách nebo v rodinách.
Jeden zkušený farář kdysi radil začínajícímu slovy: „Vyprdni se na všechno a tři roky se starej o dobrou náladu ve sboru“. To mi utkvělo v paměti a rád bych se tím řídil i tady.

Jak je vlastně libčický sbor velký?
Poměrně malý, ale nebývale živý a samostatný. Žasnu, co všichni při svých zaměstnáních stihnou – učí děti, navštěvují své staroušky, pořádají koncerty, výstavy, zvládají velké stavební úkoly a mají zahradu v dokonalém stavu. Ta je přímo okouzlující.

S tím mohu jedině souhlasit, neboť ji od dětství znám. Chodívali jsme si sem po škole hrát ke Karasovým. Syn pana faráře, Michal, byl sice o pár let starší než já, ale hrál s námi ve školním divadle, tak jsme se dobře znali. Vždy jsem měla zato, že zahrada patří k faře, ne ke kostelu. Vážně o ni pečují členové sboru a ne „farářovic“?
Říkám, že nad nimi žasnu. Dokonce napsali do mé pracovní smlouvy, že starost o zahradu není věcí faráře.

Všimla jsem si, že v řadě okolních obcí evangelický kostel chybí.
A právě proto, že jsou naši farníci rozptýlení po okolí, musí dojíždět do Libčic, což samo o sobě přináší určité nevýhody, neboť se ne vždy mohou všichni v týdnu na faru dostavit.

Takže jezdíte za nimi?
Ano. Setkáváme se např. v Kralupech, Holubicích a teď nově i v Roztokách, kde budeme učit děti a pořádat bohoslužby pravděpodobně dvakrát měsíčně.

Znal jste Libčice předtím, než jste sem byl vyslán?
Asi před 10 lety jsme se sem s přáteli přeplavili přívozem a navštívili v nějaké kostelní zahradě festival různých pěveckých sborů, včetně židovských a folkařů. Pamatuji si, že Dáša Voňková hrála a najednou jí začali ze stromů odpovídat ptáci – a pak ona jim a zase oni jí.

Prostě si to řekli zpěvem.
Když jsem teď na podzim do Libčic přijel, uvědomil jsem si, že to byla zahrada kostela sv. Bartoloměje.

A byl jste na festivalu Tichý hlas pro svatou zemi, který pořádala katolická a evangelická farnost spolu se Společností křesťanů a Židů, což se vždy konalo za finanční podpory města.
Ano, a to je přesně to, co já považuji za mimořádně cenné – vzájemné dobré vztahy jak s páterem Bubeníčkem „odvedle“, tak s vedením města a veřejností, bez rozdílu vyznání. Nerad bych se mýlil, ale mám dojem, že jsou tyto vztahy nastavené v tomto městě dobře a že stojí pevně na vzájemné toleranci a respektu. Mým úkolem je tedy nic dobrého nepokazit, případně se přičinit o něco navíc.

Vždy mně připadalo zvláštní, až romantické, že škola je hned vedle fary. Dvě, obzvláště za totality, odlišné dominanty. Stačilo ujít jen pár kroků a školní hluk typický pro konec výuky za zdmi farní zahrady záhadně zmizel.
Je to velmi milé, že naším nejbližším sousedem je zrovna škola, z níž několik dětí na faru pravidelně dochází. Rád bych se školou měl dobré vztahy a hezky po sousedsku se s „ní“ občas vídal.

Jak se vám líbí naše město?
Moc. Neustále mě okouzluje řeka, která vytvořila údolí, ve kterém se město skrývá před větrem. Vědomí, že tady bydleli Keltové, dává tomuto místu nezaměnitelný půvab. Vnímám i výjimečnou krásu náhorní planiny, v níž jsou obce zařezané do soutěsek, které pro ně kdysi vytvořila Vltava se svými přítoky. Ke kouzlu řeky a lodnímu provozu na ní patří i tesklivá romantika nádraží a vlaků. Na ty trpím.

A kostel?
Nádherný, jednoduchý kostel s věží dominuje středu města již 154 let. Základní kámen byl položen v r. 1863 na pozemku, který farnosti prodali J. Smolík a V. Křivánek.

Předpokládám, že se o tom dochovaly nějaké dokumenty, když to víte tak přesně.
V r. 1864 byla do kopule kostela uložena pamětní listina, z které lze vyčíst tyto přesné údaje. O řadu let později, když se kostel opravoval, což bylo v letech 1955 a 1978, tehdejší faráři Jan Karas a Jiří Tytl přidávali do kopule postupně další dobové zprávy o životě farnosti i města.

Víte, že jsem teprve nedávno zjistila, že evangelický kostel nemá a nikdy neměl zvon?
To je pravda. Věž je k tomu sice uzpůsobena, ale zřejmě při stavbě kostela došly peníze, a tak máme věž bez zvonu.

Moc by se mi líbilo, kdyby se do kopule přidala nová dobová zpráva o tom, že třeba v roce 2017 byl ve věži zavěšen nový zvon.
Tak to by se líbilo i mně.

Předpokládám, že je evangelický kostel kulturní památkou.
Předpokládáte správně. Stalo se tak v r. 2010 s odůvodněním, že se jedná o sakrální stavbu s neorománskými prvky z let 1863-1865 s čistě architektonicky pojatým interiérem s klenutou síní.

Vždy mně připadalo zvláštní, že evangelický a katolický kostel stojí téměř v těsném sousedství.
Na tom není nic zvláštního. To je pro křesťany typické. Kdybyste se mě zeptala, který kostel jako stavba se mi líbí více, tak bych s odpovědí asi váhal.

Vám se přeci musí především líbit ten váš, včetně fary, která teď prochází velkou rekonstrukcí.
Máte pravdu. Fara je stará, ale má své kouzlo, které přestavba nesmí poničit.

Jak to tam bude vypadat? Můžete naznačovat?
Dole zachováme v maximální míře jejího původního ducha, bude se vyměňovat topení a elektrika, ale okna a dveře chceme zachovat. Socialistické dveře budou nahrazeny replikami těch úplně původních. Přízemí bude patřit sboru, kde se konají bohoslužby, setkání s dětmi atd.

A nahoře?
Tam se strhne Boží dopuštění. Půda bude přestavěna na nový farářský byt s terasou do zahrady. Zásadou celé rekonstrukce je staré podtrhnout a moderní prvky zakomponovat co nejcitlivěji. Musím ale říci, že toto vše bylo vymyšleno a rozjeto ještě předtím než jsem sem přišel, takže mým hlavním úkolem je vše podpořit, nepřekážet a nepokazit.

Půdní byt s terasou do zahrady, to zní jako luxusní bydlení. Nebude vám líto, že v něm nebude bydlet zrovna vaše rodina?
Já bych sem šel bydlet třeba hned, ale moje rodina se bohužel z Prahy stěhovat nemůže.

A důvod, mohu-li se zeptat?
Manželka je lékařka a má svou praxi na druhé straně Prahy, mladší dcera se hlásí na pražské gymnázium a rodiče, kteří s námi bydlí v jednom domě, jsou ve věku, kdy potřebují naši péči. Proto mám s libčickým sborem ČCE dohodu jen na rok a pak dojde k nové volbě.

Aha, a kdo jsou voliči?
Na rozdíl od katolické církve, která je vedena shora, u evangelíků je to naopak.

Odzdola?
Správně. U nás je základem vší moci sbor, jeho shromáždění a jeho hlasování.

To zní jako demokracie.
A také to demokracie, fungující v přesně propracovaném systému, je.

Zkuste mi ten systém nějak hodně jednoduše vysvětlit, prosím.
Shromáždění zvolí zhruba na pět let staršovstvo, jakousi výkonnou jednotku, představenstvo. Staršovstvo si pak zvolí kurátora, což je něco jako předseda vlády nebo předseda představenstva, a vybírá faráře, tedy jako prezidenta. Vybírá, nebo volí? Staršovstvo kurátora i faráře pouze navrhuje. Návrh se pak musí volbou potvrdit na sborovém shromáždění. Jsou tedy voleni a mohou být i odvoláni? Samozřejmě, že ano. Evangelíci ctí přesnou demokracii a věří, že po špatných zkušenostech se vším tím jmenováním „shůry“ je toto pojetí o něco blíž Boží vůli. Že totiž Bůh působí v srdci každého z nás a pokud se to podaří vydolovat napovrch a sečíst, je to také jakoby „shůry“.

Na jak dlouho je tedy farář zvolen?
Maximálně na pět let, pak se volba musí opakovat.

Není to pro vás demotivující, rozjíždět svou činnost pouze na jeden rok?
Není. V každém jednotlivém setkání a v každém společném konání je obsažený celý smysl, o který je třeba usilovat. Za každé setkání a za každou dobrou věc jsem vděčný. Zatím mi to takto úplně stačí a těší mě to.

Takže za rok budou nové volby?
Ano. Za rok se sejdeme k novému zvažování a k nové volbě. Jsme jasně domluveni, že to bude z obou stran úplně svobodné rozhodování, což je skvělé. Volba může padnout i na mě, ale nemusí, protože pro sbor je ideální, aby byla fara obydlená a vyrůstaly v ní děti. V tom se všichni shodujeme.

Co nového byste svým farníkům, případně veřejnosti chtěl nabídnout?
Nemám zatím přesnou koncepci. Ale chci nabídnout hodně otevřené a přátelské dveře – to je taková naše křesťanská hantýrka - a působit tak, abych ostatní neotravoval a nenudil. Řídím se totiž jedenáctým přikázáním, které bylo k Desateru Božích přikázání připsáno pro faráře: „Nebudeš smrtelně nudit“.

Tento náš rozhovor nemá konec, což je myslím přesně to, co je posláním dobrého faráře, jak jsem se od Tomáše Cejpa dozvěděla. Mluvili a psali jsme si několikrát a dokonce jsem jej měla možnost vidět při práci, neboť jsem přijala jeho pozvání na bohoslužbu na zlatou neděli. Šla jsem tam coby ateistka s určitými rozpaky, které se však ukázaly být naprosto zbytečné. Byla jsem uvítána panem farářem i sborem jako vzácný host, a tak jsem tiše poslouchala, vnímala atmosféru a koukala kolem sebe. A co jsem viděla? Přátelství, lásku, ohleduplnost a úctu. A také mi došlo, že pro dobrého faráře je důležitý nejen obsah jeho kázání, ale i forma. T. Cejp umí udržet pozornost svých posluchačů a vůbec se neobává osvěžit kázání jemným vtipem. Prostě náš nový evangelický farář, zdá se, zatím splňuje jedenácté přikázání na sto procent – rozhodně to nebyla žádná nuda.

 

 

Bez názvu Bez názvu Bez názvu

Další články autora