Když dojde na šikanu III. díl

  • Autor: Mgr. Michaela Kopalová - rodinná mediátorka
  • Publikováno: 27.11.2016
  • Rubrika: Jak na život
  • Vyšlo v LN 11/2016

V úvodu bych ráda ujistila všechny čtenáře, že pokud se ve svých článcích zmiňuji o školách, učitelích či rodičích, nemám na mysli nikoho konkrétního. V článcích vycházím ze svých letitých profesních zkušeností, podložených platnými zákony a právy, které by jak školy, tak rodiče měli znát, aby případné šikaně dětí mohli předcházet nebo ji účinně řešit.

V posledním dílu série jsem se věnovala tématu právní odpovědnosti za agresi, k níž dojde na půdě školních či předškolních zařízení. Leckterý čtenář by si mohl myslet, že je dobré nejprve vyjmenovat mimoprávní nástroje, než začnu uvádět prostředky toho nejtěžšího kalibru, jako je trestní oznámení nebo občanskoprávní žaloba. Moje osobní zkušenost je však taková, že rodiče žáků musí znát dobře svá práva a práva svých dětí, aby se mohli účinně domáhat přiměřených opatření proti šikaně, a to i těch mimoprávních. Málokterý člověk, pedagogy nevyjímaje, si bude lámat hlavu nad řešením situace, která ho sama o sobě nenutí k akci. Samozřejmě se najdou mezi námi i takoví, kteří se budou snažit pomoci původci agrese i jejímu terči, protože je to tak prostě správné a nepotřebují nad sebou mít hrozbu právních žalob.

Vhodně zvolené pedagogicko-psychologické nástroje pomáhají, na rozdíl od právních protiopatření, zmírnit projevy agrese a předcházet jejich výskytu. Každé školní i předškolní zařízení musí brát na vědomí, že úspěch není vždy zaručen, protože agresivita je podmíněna mnoha faktory, které škola nemůže mít při vší snaze plně pod kontrolou, přesto však musí intervenovat alespoň na své vlastní půdě.

Hlavním předpokladem úspěšného řešení je zachovat si chladnou hlavu. Školní zařízení se musí vyvarovat pozice „potrefené husy“, která se snaží odvrátit pozornost od domnělých pochybení. Agrese a šikana se mohou objevit na každé škole a nemá smysl nic tajit. Ukazatelem kvality školyje to, jak se k takové situaci postaví, nikoli zda se tam objevuje agrese a šikana.

Pokud pedagogové zůstanou v klidu, mohou lépe zmapovat, co se vlastně mezi žáky děje. Hlavním zdrojem bude pozornější pozorování chování dětí mezi sebou a vyslechnutí rodičů oběti, jak se dítě projevuje doma.Hlavní zásadou při mapování je ochrana dětí, které jsou terčem agrese. Proto je nutné vyhnout se probírání detailů incidentu před ostatními dětmi nebo přímé konfrontaci agresora a oběti. Rodiče dětí, které jsou terčem agrese, by měli být průběžně informováni o konkrétních krocích školy, které mají zajistit jejich dítěti bezpečí. Pokud mají pedagogové přesnou představu jak, kdy, kde a z jakých příčin k agresi dochází a znají dopady na psychický i fyzický stav dítěte, které je terčem agrese, měli by začít komunikovat s rodiči dítěte, které se agrese dopouští. Pedagogové by měli věrohodně vysvětlit rodičům, jaké dopady má jednání jejich dítěte na dítě, které je terčem, ale i to, že zvýšená agresivita jejich dítěte představuje riziko pro jeho budoucí zdravý vývoj. Tam, kde rodiče odmítají tato fakta přijmout, je zapotřebí empatického, ale pevně vedeného rozhovoru mezi rodiči a ředitelem za účasti dalšího pedagoga. Podle současných právních norem jsou rodiče povinni poskytnout škole součinnost při řešení agresivity svého dítěte. Pokud tak neučiní a jejich dítě se dopouští agresivních činů dál, může dát škola podnět k prošetření situace na orgán sociálně-právní ochrany dětí a tím sdílet svou odpovědnost s další institucí, která je oprávněna vůči rodičům agresivního
dítěte zakročit radikálněji než škola.

V neposlední řadě je zapotřebí pracovat s dětským kolektivem, který bývá také zasažen projevem agrese svého člena. Je zapotřebí hodnotit projevy vychování dětí, zda jsou správné či nesprávné a nikoli osobnosti dětí (hodné a zlobivé). Velmi přínosné jsou programy zaměřené na podporu prosociálního chování formou divadla nebo zážitkových her.

Na závěr bych ráda doplnila svou osobní zkušenost. Nedávno jsem potkala ve vlaku třídní učitelku své nejstarší dcery, která chodí do školy v Praze. Překvapeně mi sdělila, že dcera s kamarádkou podaly prostřednictvím „schránky důvěry“ řediteli školy stížnost na družinářku, která dětem sprostě nadávala. Pan ředitel, který jinak stížnosti podle vlastních
slov příliš v lásce nemá, ji vyhodnotil jako důvodnou a přišel žákyně 3. třídy osobně pochválit za způsob, jakým se postavily za sebe i své spolužáky.

Nezletilé děti jakožto obzvláště zranitelné osoby je zapotřebí systematicky vést k tomu, aby se uměly bránit proti bezpráví. Smutnou pravdou však zůstává, že obětí šikany se mohou stát také pedagogové.Proto budu příští a zároveň poslední díl své série věnovat právě jejich ochraně.

Další články autora