Mám rád lidi, kteří mají jiskru a věci, které mají duši

Rozhovor s PharmDr. Petrem Svobodou, majitelem zámku v Úholičkách

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 24.11.2016
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 11/2016

Nedávno jsem se v Úholičkách zúčastnila regionálních dožínek, čímž jsem měla možnost nahlédnout za zdi zámeckého parku, který jsem od dětství znala jen z jejich druhé strany a neměla ponětí o tom, co se za tehdejší neproniknutelnou džunglí křovin skrývá. Teď už to vím a ráda bych vám v tomto rozhovoru přiblížila vlastníka Dr. Petra Svobodu, který se rozhodl investovat svůj čas i prostředky do záchrany kulturní památky, ke které se doba před revolucí 1989 nechovala příliš citlivě. A tak jsem si na zámku povídala s velmi vzdělaným,sečtělým a kultivovaným pánem, který procestoval půl světa, aby se pak nastěhoval do Úholiček a usiloval o to, aby se neuvěřitelné opět stalo skutkem.

Váš profesní životopis by nám zabral jeden celý sloupec. Nemohl byste to nějak zestručnit?
Pokusím se. Vystudoval jsem farmacii, ale nestal jsem se lékárníkem, jak by si asi každý představoval. Hned po studiích jsem začal pracovat jako inspektor správné výrobní praxe v koncernu SPOFA.

Pro mladší ročníky bychom měli asi vysvětlit, že to byly Spojené farmaceutické závody, které vznikly krátce po r. 1945 sdružením asi 14 různých farmaceutických firem. SPOFA se tak stala monopolním výrobcem léčiv u nás.
Tam jsem působil do konce 80. let. Poté jsem, ještě v Československu, začal spolupracovat s britským farmaceutickým koncernem ICI Pharmaceuticals, což vyústilo v to, že jsem se v r. 1992 s rodinou přestěhoval do Velké Británie, kde jsem pracoval v několika manažerských pozicích jak pro britský trh, tak pro řadu jiných evropských zemí.

S tím asi bylo spojené časté cestování.
Nejen cestování, ale i stěhování. Kromě pobytu ve Velké Británii jsme nějaký čas bydleli i ve Finsku. Mám-li být stručný, tak jsem až do roku 2010 působil ve farmaceutickém průmyslu na různých úrovních od konzultanta, manažera, až po pozice generálního ředitele různých společností jako je Zeneca Finland, AstraZeneca ČR, Novartis pro ČR a Slovensko, nebo Baxter Czech. Po tři roky jsem byl též předsedou Mezinárodní asociace farmaceutického průmyslu.

Do roku 2010?​ To znamená, že jste zastával tak významné posty ve světě v době, kdy jste už vlastnil zámek a přilehlé nemovitosti?
Ano, restituce byla ukončena v r. 2002, takže jsem správu majetku, jak já tomu říkám, zvládal dělat simultánně bezmála deset let. Teprve v nedávné době mně správa začala natolik absorbovat čas, že mě to donutilo významně zredukovat svou profesní činnost.

Zredukovat? Znamená to, že se farmacií ještě stále zabýváte?
Ano, věnuji se dovozu a distribuci přípravků z léčivých rostlin, které dovážím z Francie.

Třeba jako artyčok nebo ostropestřec?
Nebo mučenku, kaštan, hloh, medvědici lékařskou a mnoho dalších. Finální produkty jsou potravinové doplňky na čistě přírodní bázi s léčivými účinky např. pro posílení imunity, snížení krevního tlaku, na bolavé klouby, na podporu dobrého trávení nebo třeba na hubnutí a detoxikaci. Dodáváme je do lékáren. Možná jste je někde pod názvem Arkokapsle viděla.

Viděla a možná si je i koupím, když teď vím, že jsou od vás. Ale vraťme se teď do zámku. Kdo byl jeho první majitel?
Nejstarší písemnosti se zmiňují o vsi Úholičky, resp. o tehdejším poplužním dvoře, v roce 1603. V té době Úholičky vlastnila Johanka Sluzská. Za těch více než čtyři sta let usedlost, potažmo zámek, vystřídal mnoho majitelů. Nejdéle, tj. přibližně 150 let patřil do majetku Lichtenštejnů.

Takže původně to byl statek?
Ano, tedy poplužní dvůr – hospodářská usedlost. Pokud mluvíme o vlastní budově zámku, tak Valdštejnové, kteří usedlost vlastnili v druhé polovině 19. století, hlavní budovu dvora přestavěli na zámeček s prvky romantismu a novorenesance. Mezi lety 1873 – 1889 František z Valdštejna upravil 1. patro, na střeše vztyčil novou věž s hodinami a interiér 1. patra nechal zařídit k obývání.

Je rozloha parku původní?
Kddepak. Zase to byl František z Valdštejna, který přikoupil dva přilehlé statky jenom proto, aby je zboural a do jejich míst rozšířil zámecký park, který pojal v anglickém krajinářském stylu. Má přibližně tři hektary a k mé radosti jsou zde zachovány vzácné dřeviny, které tu byly původně vysázeny.

Čekám, kdy se ve výčtu vlastníků objeví jméno rytíře Wohanky, které mně po přečtení jednoho vašeho informačního letáku utkvělo v paměti.
Josef Wohanka, agrární podnikatel a politik, koupil zámek a okolní polnosti v r. 1901. Před ním ještě proběhlo několik změn ve vlastnictví, ale tím vás teď nebudu zdržovat. Josef Wohanka se zasloužil o úpravu zámku v novorenesančním stylu, k čemuž si v r. 1903 jako architekta přizval profesora pražské uměleckoprůmyslové školy Richarda Klenku z Vlastimilu.

Byl Wohanka opravdu rytíř?
Ano, v r. 1909 byl povýšen císařem Františkem Josefem I. do rytířského stavu. Zámek vlastnil až do roku 1922, kdy jej převedl na své dva syny - Miloše a Vladimíra. Ti zde působili následujících více než 20 let.

Počítám-li dobře, tak se blížíme k obávanému roku 1948.
Ještě rok předtím v r. 1947 bratři Wohankovi uzavřeli trhovou smlouvu, podle níž připadl celý majetek Vladimírovi.

A ten se z něj chudák těšil asi tak jeden rok, ne?
Správně. V rámci tzv. revize první pozemkové reformy mu 7. června 1948 oznámilo tehdejší ministerstvo zemědělství úmysl převzít statek do své správy, k čemuž záhy opravdu došlo.

Co se tu dělo za totality?
V r. 1949 převzaly zámek s přilehlými nemovitostmi Československé státní statky a v roce 1952 to vše bylo v souvislosti s pozemkovou reformou převedeno na Jednotné zemědělské družstvo v Úholičkách, které obývalo přízemí a sklepy. V dalších částech zámku byl zřízen Místní národní výbor.

Nebyl tady také archiv technického muzea?
Byl. O několik let později, konkrétně v r. 1958, došlo k dohodě mezi JZD, ONV, MNV a Národním technickým muzeem a na základě toho byl zámek přenechán muzeu jako depozitář, který zde byl více než 30 let.

Jsem si jistá, že ty zkratky nebudou mladší čtenáři znát.
Nechť se zeptají svých rodičů nebo prarodičů. Ti je určitě budou mít ještě v živé paměti.

Kdo tedy po pádu komunismu požádal o restituci?
Svůj nárok uplatnila Milena Joklová, dcera Vladimíra Wohanky. Ukončení restituce se však bohužel nedožila. Ta byla definitivně vyřízena až v r. 2002, a tak zámek byl Národním technickým muzeem předán mně, coby závětnímu dědici.

V jakém příbuzenském vztahu jste byli s paní Joklovou?
Paní Joklová, teta Milenka, jak jsme jí v rodině říkali, nebyla příbuzná v pravém slova smyslu. Byla dlouholetou, velice blízkou přítelkyní mojí babičky Kristy a vzhledem k tomu, že neměla žádné potomky, odkázala veškerý svůj majetek mně.

Měla možnost prohlédnout si zámek alespoň před podáním restitučních nároků?
Pouze zvenku, dovnitř se nedostala.

Možná je to dobře. Snad ani nechci vědět, jak to tu v r. 2002 vypadalo.
Já vám to přesto řeknu. Neproniknutelná bezinková džungle se zámkem vyztuženým několika tunami betonu, s kterým teď svádíme nerovný boj. Na druhou stranu je ale třeba říci, že asi jen díky této necitlivé betonové intervenci zde dnes můžeme sedět a povídat si, jinak by už zámek dávno byl na seznamu zaniklých památek.

Kolik let trvalo, než se restituce vyřídila?
Jedenáct let a po tu dobu byl zámek neobýván, takže se stal předmětem zájmu různých nenechavců, kteří si vzali vše, co šlo. Vytrhali elektroinstalaci, vylámali pískovcové zábradlí na terasách, vysekali kovové zábradlí na schodišti i vstupním mostku, odnesli vyřezávané portálové dveře... a ve výčtu bych mohl dále pokračovat.

Úplná apokalypsa. Kde jste začal s nápravou?
Nejprve jsme se zaměřili na park. Nemám bohužel zdokumentováno, jak to tu vypadalo předtím, ale věřte mi, že  vůbec nebylo snadné vymýtit tu spleť křovisek a dostat park do dnešní podoby.

Věřím. Kdy jste poprvé otevřel zámeckou bránu a pustil sem veřejnost?
V květnu 2013. To se v parku konal sraz krajkářů a krajkářek, resp. paličkářů a paličkářek, spojený s výstavou, kterou jsme instalovali v již vyklizených, ale ještě úplně holých přízemních místnostech. Od té doby jsme v rekonstrukci zase o kousek pokročili, takže dnes už větší část přízemí užíváme.

A je to tu opravdu krásné. Všimla jsem si, že tu máte dokonce apartmán k pronajmutí.
To je připravené pro novomanžele, kteří by tu chtěli strávit svatební noc, ale samozřejmě i pro další zájemce o romantickou noc na zámku.

Konají se tu svatby?
Ano, to je jedna ze služeb veřejnosti, díky níž bych rád do zámku vrátil život. Už jsme tu měli dvě krásné svatby a objednávka na další, která se bude konat v květnu příštího roku, mi zrovna leží na stole.

Máte tu i svatební síň?
To zatím ne, ale obřady, případně i hostiny, se konají v parku, který je k tomu náležitě vybaven. Máme party stany, pódium pro muzikanty, ozvučení, taneční parket, kuchyň pro catering, sociální zázemí a ten již zmíněný svatební apartmán pro novomanžele.

Škoda, že tu nemohou oddávat i libčičtí oddávající, což jsem teď nově i já.
Úholičky spadají pod matriku ve Velkých Přílepech. Jak je to přesně kompetenčně nastavené ve vztahu k jiným matrikám opravdu neumím odpovědět. Ale věřím, že po dohodě s matrikou ve Velkých Přílepech zde může mít svatbu každý.

Dovedu si představit tu krásu - obřad, hostina a muzika v parku a svatební noc na zámku. Budou na to vůbec normální smrtelníci mít?
Myslím si, že ano. Naše cena je srovnatelná s obdobnými obřady v jiných českých zámcích či zámeckých parcích.

Neměli bychom ale zapomenout na dožínky, které mě k vám vlastně přivedly.
To bych nerad, protože je považuji za úspěch všech pořádajících farem z okolí. Před třemi lety jsme totiž obnovili tradici regionálních dožínek, které se naposledy konaly v r. 1947 v nedalekém Kamýce. Troufám si tvrdit, že atmosféra všech u nás pořádaných dožínek byla velice pěkná a že k tomu hodně napomohla i kulisa prostorného parku.

S tím mohu jen souhlasit. Jsem tu již po několikáté a líbí se mi tu čím dál více. Budete tu někdy bydlet?
Ale já tu už bydlím. Ne přímo v zámku, na zámek chodím pracovat, ale v zadní části parku v budově tzv. „nové laboratoře“, která původně sloužila jako laboratoř ke šlechtění cukrovkového semene. Bydlíme tu s rodinou celoročně již od r. 2004.

To jsem nevěděla. Máte děti?
Ano, máme dvě již dospělé dcery. Anna má 27 a Adéla 22 let. Anna studuje v Praze již druhou vysokou školu, a tak střídavě bydlí tady, nebo zůstává v Praze. Adéla momentálně studuje v Holandsku.

Co říkají holky tomu, že jednou zdědí zámek?
Mám pocit, že si to zatím nedokážou ani představit, že je to pro ně neuchopitelná záležitost. Tou otázkou jste ale narazila na velice zajímavou a živou problematiku, kterou se aktuálně zabývá nejen naše česká Asociace majitelů zámků a hradů (AMHZ), jíž jsem viceprezidentem, ale zejména i Evropská asociace soukromě vlastněných historických budov (EHHA), které jsme členem. Zabývá se novým programem s názvem Next Gen, jenž, jak už sám název napovídá, řeší problematiku následovnictví, tedy převodu historických budov na další generace. To se neřeší jenom u nás, ale napříč celou Evropou, protože zdědit historickou budovu je velký závazek a mnohdy to znamená úplně změnit kariéru, což se do určité míry stalo i mně.

Váš zámek je na seznamu kulturních památek. Dostáváte od státu nějakou podporu na jeho udržování?
Dotační tituly pro záchranu kulturního dědictví jsou přístupné i pro památky v soukromém vlastnictví, ale administrativní zátěž s tím spojená je mnohdy pro soukromého vlastníka na rozdíl od státní instituce nepřekonatelnou překážkou. A souvisí s tím i řada dalších aspektů. Zrovna minulý týden jsem se vrátil z Bruselu, kde jsme na výroční poradě Evropské asociace historických budov projednávali pravidla pro to, aby restaurování kulturních památek, bez rozdílu typu vlastnictví, bylo zatíženo pouze sníženou sazbou DPH, nebo ještě lépe - sazbou nulovou. Vždyť je to příspěvek a vklad do zachování kulturního dědictví pro budoucí generace.

Doufám, že se to povede prosadit, protože každý člověk, který neváhá investovat sám sebe a vše, co má, do záchrany historické budovy pro generace příští, si zaslouží nejen úctu a obdiv, ale i pomoc. Máte při tak náročné práci vůbec čas na nějakého koníčka?
Mám rád starožitnosti, které nechávám restaurovat a vracím jim život. Kdysi jsem o sobě prohlásil, že mám rád lidi, kteří mají jiskru a věci, které mají duši, a myslel jsem to vážně. Citlivě vnímám čas, po který někomu sloužily. Rád se takovými předměty obklopuji a používám je. Vyvolává to ve mně určitou vibraci a dodává mi to energii, obzvláště, když znám jejich příběh.

Mám pocit, že jsem právě dnes byla hostem v tomto vašem probouzejícím se světě. Snažím se celému areálu krok za krokem opět vdechnout život. Někdo by možná řekl, že jsou to jen staré zvětralé kameny, ale já si to rozhodně nemyslím.

 

Bez názvu Olejomalba zachycující zámek ve 20. letech minulého století Starostové a místostarostové okolních obcích s dr. Svobodou Bez názvu

Další články autora