Malá velká auta

Rozhovor s Ing. Rudolfem Kocourkem - sběratelem modelů aut

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 12.10.2016
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 10/2016

Až do 15. ledna 2017 můžete v muzeu v Roztokách zhlédnout výstavu téměř dvou tisíc modelů aut zn. Ferrari, Jaguar, Ford Mustang a motorek Harley Davidson ze sbírky Ing. Rudolfa Kocourka, který svou dětskou touhu po „angličácích“ přenesl do dospělosti a povýšil na jednu z největších sbírek svého druhu v naší zemi. Výstavu s příznačným názvem Malá velká auta jsem si prohlédla v doprovodu toho nejpovolanějšího, samotného vystavovatele. Při troše fantazie jsem se díky jeho zasvěcenému výkladu stala svědkem vývoje jednotlivých modelů, jejich úspěšných i neúspěšných závodů a zajímavých okolností vývoje a výroby modelů aut, o kterých umí velmi poutavě vyprávět. Nemá ve své sbírce jen závodní auta, ale i přepravní automobily a jiné vybavení, které byste mohli vidět jen v reálném závodním depu, kam se jen tak někdo nedostane. Výstava je podpořena autentickými plakáty a výstřižky z novin i časopisů, kde se o výrobcích automobilů i o závodnících dočtete spoustu zajímavostí. Ing. Rudolf Kocourek se narodil v r. 1953, bydlí v Praze, vystudoval VŠE a většinu života pracoval v zahraničním obchodě. Je členem pražského Klubu sběratelů kuriozit a je to velký sympaťák, s kterým se báječně mluví o čemkoli, ale protože má být řeč o autech, tak nasedat a jedeme…

Jak vznikala vaše sbírka?
Sbírat jsem začal hned, jak jsem dostal první modely. Vždycky jsem byl schraňovací typ, takže jsem si s modely jako kluk nikdy nehrál. Vždy byly součástí sbírky a nesmělo se jim nic stát.

Pamatujete si na své první autíčko? Nebylo náhodou z Tuzexu?
Jasně, že bylo. První modely jsem dostal od rodičů k Vánocům v roce 1963. Tehdy to byla v Tuzexu prodávaná sada dvanácti modelů od firmy Budgie. Dnes to už skoro nikdo nezná, ale v šedesátých letech to byl souputník anglického výrobce Matchbox. Ono bylo těch anglických výrobců více, ale u nás byl asi Matchbox nejznámější.

Coby angličtinářku mě vždy pobavilo, když jsem si uvědomila, že ten název firmy v překladu znamená „krabička zápalek“. Chápala jsem to jako výmluvný příměr k tak malým autíčkům, která by se mohla vejít do krabičky od sirek. Bylo to tak míněno?
Skoro. Historie říká, že Jack Odell přinesl ukázat svému příteli Richardu Kohnstamovi model silničního válce v prázdné krabičce od zápalek, které kdysi vyráběla továrna Solo Sušice. Kohnstamovi to připadalo vtipné a tak si prozíravě v r. 1954 zaregistroval ochrannou známku Matchbox, kterou později v r. 1959 Odellovi a jeho společníkovi, s kterým vyráběl kovové modely, prodal.

Funguje firma Matchbox i dnes?
Pokud vím, tak v Anglii vyráběla autíčka od padesátých až do poloviny osmdesátých
let. Takže ne, firma Matchbox už svou výrobu ukončila.

To ale znamená, že autíčka od Matchboxu jsou sběratelskou raritou. Zajímalo by mě, zda má pro vás větší cenu autíčko kupované, vyměněné, darované, nebo vlastnoručně vyrobené?
Na to nedokážu jednoduše odpovědět. Pro mě má největší cenu to, co mi po dlouhé době usilovného shánění zaplní bílé místo ve sbírce. Pak je mi úplně jedno, jak jsem se k tomu dostal.

Všimla jsem si, že nesbíráte kde co, ale že se specializujete jen na určitě značky.
Po nevyhraněných začátcích, kdy se v sedmdesátých letech u nás sbíralo vše,
co se dalo sehnat, jsem se rozhodl specializovat. V minulosti jsme sbírali modely
podle výrobců, což ostatně i dnes dělá řada sběratelů.

Jaké značky tedy tvořily vaši první sbírku?
Začal jsem s Fiatem v měřítku 1:43, asi proto, že jsem s Fiatem jezdil. Po čase jsem přidal ostatní značky ze skupiny Fiat jako např. Lancia, Alfa Romeo, Maserati, Ferrari, OM. Měl jsem i licenčně vyráběné Fiaty - španělské, polské, brazilské, argentinské, turecké i ruské Lady.

Teď se blýsknu, protože vím, že ruská Lada byla licence Fiatu 124. Ladu totiž vlastnil můj otec.
Na tehdejší dobu to bylo solidní auto, ale v mé sbírce, která se rozrůstala do obludných rozměrů, už mi nejen Lady začaly překážet, a tak bylo třeba udělat nějakou měnu.Rozhodl jsem se svůj sběratelský zájem zúžit na Ferraria Abarth, což je samo o sobě téma jako hrom.

A co s těmi Fiaty?
Postupně je rozprodávám.

Není vám jich líto? Když si představím, že každý kousek má svůj příběh.
Je, ale nedá se nic dělat. Jako vzpomínku na své počátečního tápaní jsem si nechal britské Jaguary a Aston Martin a svého miláčka Forda Mustanga.

Chápu, ale z té zúžené sbírky Ferrari a Abarth mi nějak trčí ty motorky?
Sbírku motorek Harley Davidson jsem sice založil já, ale předal jsem ji své manželce, takže ta expozice motorek patří paní Kocourkové.

U toho mě napadá otázka, zda jste udělal paní Kocourkovou ze slečny, o které jste věděl, že má také sběratelské sklony a že vám tudíž nebude nadávat za to, že utrácíte peníze za autíčka, která doma parkují, kde se dá, anebo zda se ta slečna zamilovala do sběratele, jehož koníčka přijala za svého.
Ta slečna sbírala a dodnes sbírá věci spojené s cestováním jako např. mapy, průvodce a podobně. Ty motorky vzala za své z důvodu jakéhosi estetična.

Zajímavá to žena. Ale zpět k autíčkům. Ve sbírce máte nejen formule, ale též různá doprovodná a přepravní vozidla. Dokázal byste z toho sestavit model závodního depa?
Existují firmy, které to usnadňují. Jedny vyrábějí formule, jiné se specializují na přepravníky, někdo na figurky mechaniků a jezdců, další k tomu přidají různé drobnosti jako hevery, nářadí, rezervní gumy, bedny na díly atd. Já jsem si to doplnil ještě o upravené autobusy a dodávky, v kterých se tým přepravoval po evropských závodech.
Když máte toto vše pohromadě, tak podle fotek depa lze snadno postavit moc pěkné dioráma.

Možná toto naše povídání budou číst i děti, tak jim pojďme vysvětlit, co to je dioráma.
To je speciální model, který se snaží navodit pocit reálného prostředí. V zadní části je obvykle malovaná kulisa nebo fotografie a v popředí 3D předměty, které vytváří iluzi skutečnosti.

Nejznámější a možná i největší u nás je Maroldova Bitva u Lipan.
Pravděpodobně, ale lidi mívají doma mnohem menší dioramata, např. v podobě betlémů. Dalším známým druhem jsou divadelní scény, modely nádraží, krajin atp.

Model závodního depa jsem nikdy neviděla. Nemáte jej náhodou doma místo obýváku?
To nemám, ale je pravda, že po redukci své sbírky mám všechny modely vystavené. Chtělo by to sice pořídit ještě pár vitrín, aby se sbírka trochu provzdušnila a modely nebyly vystavené tak těsně vedle sebe, ale bojuji s nedostatkem místa.

Jsou kupované modely přesnými kopiemi skutečných aut?
Snaží se snaží, ale chybičky se najdou. Obecně však mohu říci, že dnes jsou modely dosti přesné. Samozřejmě, že záleží na výrobci a požadované výsledné ceně. Existují firmy, které dělají hned dvě série, jednu hračkovou a druhou sběratelskou, která je čtyřikrát dražší.

Dokážete si model sám sestavit, upravit, nabarvit nebo přimontovat chybějící doplňky?
Dlouhá léta jsem stavěl ze stavebnic a dělal si přestavby na chybějící typy. To zahrnuje vše, co jste vyjmenovala, včetně barvení, což často znamenalo velké experimentování s namícháním té správné barvy.

Vždyť Ferrari je vždy červené, ne?
Většinou, ale jen ta jejich současná červená barva má asi osm odstínů.

Patří vaše sbírka u nás k největším?
Mám přehled jen o sbírkách evidovaných u nás v pražském Klubu sběratelů kuriozit, a tam skutečně patří k největším.

Jak dlouho vám trvalo, než jste svou expozici s 2 000 exponátů v Roztokách instaloval?
Sedm dní vybalování a rozestavování, a to jsme na to byli dva. Doma tomu však předcházely čtyři měsíce příprav s vybíráním a balením.

Nic se vám při přepravě nerozbilo, či neztratilo?
Po pravdě, jeden kus jsem doma stoprocentně vyndal z vitríny, zabalil a už nenašel.

Záhada?
A tajemno, které se ale určitě vysvětlí. Ještě jsem nenašel energii ponořit se do více než třiceti přepravních beden a stovek krabiček. V některé z nich určitě ten model zůstal zaparkovaný. O nějakých vypadlých zrcátkách, či ulomených anténkách ani nemluvím. To je běžná věc, na kterou jsem připravený a vše dokážu na místě opravit.

Je vaše sbírka prodejná jako celek?
To v žádném případě. Pokud někdo něco shání, tak chce jen doplnit chybějící kusy. Prodat sbírku jako celek je dost nereálné.

Jak sháníte chybějící model?
Jak co. Někdy se to musí tzv. odčekat, až to někdo vyrobí. U formulí si to sběratel většinou musí, pokud to umí, vyrobit sám, protože auta závod od závodu vypadají trochu jinak. Ty nuance jsou zpravidla tak malé, že výrobcům modelů nestojí za nákladnou změnu ve výrobě.

Byl jste někdy na nějakých slavných závodech jako divák a dostal jste se někdy přímo do depa?
Živě jsem byl na několika formulích, dvakrát v Mexiku, v Monaku a pochopitelně na prvním závodě v Maďarsku. Do depa jsem se dostal v roce 1970 v Mexiku, kde to bylo dost chaotické, takže jsem se jakýmsi „omylem“ ocitl v depu McLarenu.

Vážně? A neměl jste možnost se do nějakého auta posadit?
Představte si, že měl. Díky úžasnému Denny Hulmovi jsem si vyzkoušel posez v jeho tréninkovém autě. Bylo to jako ve snu a oba jsme se asi potom divili, co jsme to udělali, protože je to vlastně zakázané. Ale já jsem tam byl pro ně takový exot, že mi to prošlo.

V Mexiku jsou asi hodně tolerantní.
Kdo se o závody zajímá, tak si jistě bude pamatovat, že tam tehdy panoval dosti nepřehledný chaos. Diváci seděli za plotem těsně u trati, po které pobíhal pes a po depu se potloukala individua, která tam neměla co dělat. Totální zmatek. Pořadatelé za to dostali distanc a šestnáct let se v Mexiku mistrovská formule nejezdila.

Tak se raději vraťme na výstavu do Roztok, kde rozhodně žádný chaos nevládne. Vitríny vypadají, jako by byly vyrobené přímo pro vaši expozici. Je to tak, nebo je to náhoda?
Náhoda určitě ne. Pracovníci muzea projevili pro potřeby mé výstavy úžasné pochopení a perfektně spolupracovali, takže vitríny byly vyrobeny po vzájemné dohodě podle mého návrhu. S výsledkem jsem velmi spokojený.

Vadí autíčkům prach?
Prach je hned po nešikovných rukách největším nepřítelem a hned za ním je přímé sluneční světlo, které dokáže pěkně zničit barvu, často i gumy a plasty.

Jsou všechny modely funkční, tzn. jezdí, otvírají se jim dveře či haubny?
V měřítku 1:43 je takzvaná funkčnost na škodu věci. O ježdění se vůbec mluvit nedá, pokud nepočítáme točící se kolečka. Otevírání dveří a kapot je otázka preciznosti výrobce. Takové dobře udělané modely patří samozřejmě k těm výrazně dražším.

Nikdy jste nelitoval toho, že jste se do sbírání autíček dal? Nechtěl jste s tím někdy praštit?
Mnohokrát. Vždycky, když nějaký výrobce přijde s řadou modelů, které v mé sbírce zaručeně nesmí chybět a já musím přemýšlet, kdo z rodiny prodá nějaký orgán, abych na to měl...

Chápu. Kdybyste nesbíral autíčka, myslíte, že byste se dal na něco jiného? Jinými slovy - máte v sobě sběratelskou vášeň?
To snad ani není vášeň, ale nějaký můj reflex, který mám navíc. Zřejmě jsem přešel ze sacího rovnou na sběratelský, protože už od dětství jsem pořád něco sbíral. Klidně i kameny do praku nebo poznámky do žákovské. Ale vážně, kdyby to nebyla auta, asi bych sbíral letadla. Před mnoha lety jsem stavěl „chmelnice“ - letadla z první světové války. Jsem odchovanec Bigglese a těch krásných ilustrací.

Při rozhovoru s vámi narážím na mezery ve znalostech, ale zkusím to nenápadně zakamuflovat. Není náhodou to letadlo zvané chmelnice proto, že drží pohromadě díky nějakým tyčkám a drátům?
Je to aeroplán z ranného období letectví, který díky svým originálním konstrukčním prvkům skutečně připomínal chmelnici s nejrůznějšími vzpěrami a strunami napnutými všemi směry. Docela jste se trefila.

To jen čirou náhodou. Toho Bigglese ale fakt neznám.
To je hlavní postava série knih z leteckého prostředí první a druhé světové války od spisovatele W. E. Johnse, kterého jsme jako kluci hltali a obdivovali.

No jó, kluci! Mám pocit, že ve vás pořád jeden plný nadšení, dychtivě hltající nové informace a radující se z každého nového kousku do sbírky, stále je. Co vše jste do svého koníčka musel investovat?
Předně kus srdce, spoustu času, velkou dávku trpělivosti a pochopení rodiny, bez níž by to určitě nešlo. A nějaké ty peníze, pochopitelně.

A naopak, co vám ten celoživotní zájem dal?
Vypustím vznešená slova, ale nějaké to sběratelské uspokojení by se našlo. Přiučil jsem se i něco z historie, když jsme se ženou při cestování Evropou spravedlivě střídali návštěvu pamětihodností s modelářskými krámky. Při hledání v historii závodů jsem zase narážel na konsekvence technické, společenské a historické, což je také velmi zajímavé a k věci patřící. Nezbytná komunikace s jinými sběrateli a výrobci po světě mě přinutila prohlubovat a rozšiřovat si jazykové znalosti, ne všichni mluví anglicky.

Bohužel se nám sem již více z našeho zajímavého rozhovoru nevejde. Děkuji za komentovaný doprovod po úhledně instalované výstavě autíček a motorek, při jejímž prohlížení jsem pochopila, že taková ucelená, rozsáhlá a hodnotná sbírka by nemohla bez systematické práce, smyslu pro detail, pořádkumilovnosti, hlubokých znalostí, zručnosti a trpělivosti nikdy vzniknout. Toho všeho má její majitel Ing. Rudolf Kocourek na rozdávání. 

 

Ing. Rudolf Kocourek Ferrari - padesátá léta Ferrari - šedesátá léta Ferrari - současnost

Další články autora