Byla jsem v dětském domově

Rozhovor s Danielou Prouzovou – vychovatelkou v DD Kralupy nad Vltavou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 18.9.2016
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 9/2016

Začátek školního roku je, zejména v rodinách prvňáčků, velkou rodinnou událostí. Často se na to dívám optikou svého fotoaparátu, a tak vím, že si tento vzácný okamžik nenechají ujít nejen rodiče, ale že svého vnoučka či vnučku na první cestu do školy rádi doprovází i prarodiče. Jsou ale děti, které vedou do školy za ruku „jen“ tety z dětského domova. Nevím, jak vás, ale mě už jen pojem dětský domov dojímá, lituji opuštěné děti a obdivuji dospělé, které se jim snaží vytvořit alespoň zdání rodinného zázemí. Vždy jsem měla představu o tom, že odložené děti v dětských domovech strádají na těle i na duši. Abych si tuto představu upřesnila, požádala jsem o rozhovor Danielu Prouzovou, kterou mnozí znáte od našich Upírků, ale možná nevíte, že jejím hlavním povoláním, skoro bych řekla posláním, je být vychovatelkou v dětském domově v sousedních Kralupech. Byla jsem tam na návštěvě a nestačila jsem se divit.

Kolik dětí máte v péči a v jakém věkovém rozmezí?
Jsme dětský domov rodinného typu o kapacitě 22 dětí, které jsou k nám umisťovány na základě soudního rozhodnutí, většinou z důvodů nedostatečné péče svých rodičů. Poslední dobou máme doslova plno, tedy 22 dětí v rozmezí od cca 3 do 19 let. Přičemž ten nejmladší, Davídek, se u nás narodil šestnáctileté klientce, kterou jsme přijali jako těhotnou.

Takže Davídek je u vás i s maminkou?
Teď už bohužel ne. Nezletilou maminku jsme intenzivně učili pečovat o svého syna a vypadalo to nadějně. Dokonce při mateřství zdárně dokončila studium, čímž ale dle zákona po dovršení devatenácti let od nás odešla a její syn zůstal v naší péči.

Je nějaká šance, že by si jej vzala k sobě?
Věříme, že ano, neboť si požádala o jeho svěření do vlastní péče, což se právě vyřizuje. Moc bychom si přáli, aby se jí povedlo vytvořit s přítelem,kterého teď má, takové prostředí, aby Davídek, který velmi pěkně prospívá, mohl vyrůstat ve funkční rodině.

Mohou být v jednom domově sourozenci?
Po r. 1989 došlo k zásadním změnám v sociální péči. Oproti minulosti, kdy se děti včetně sourozenců rozdělovaly a stěhovaly z domova do domova podle věku, je dnes naopak žádoucí, aby sourozenci vyrůstali v jednom domově. I my máme v péči několik sourozenců, kteří jsou spolu v jedné rodinné skupině, popřípadě na jednom pokoji.

Rodinná skupina? Pěkný výraz. Kolik jich máte?
Tři a každá obývá jedno podlaží. Děti do těchto skupin rozdělujeme rovnoměrně, aby byly podobné dle věku i pohlaví. V každém poschodí máme chlapecké a dívčí ložnice, včetně odděleného sociálního zázemí.

A kolik vychovatelek?
S dětmi pracuje šest vychovatelek, vždy tři na směnu, plus dvě asistentky pedagoga, které zajišťují noční služby. Když jedeme s dětmi na výlet, nebo na nějakou společenskou či sportovní akci, což si vyžaduje zvýšený dohled, tak vychovatelky, které by měly normálně volno, vypomůžou.

Děti vás oslovují teto. Tykají vám?
Ano, říkají nám teto, případně teto + křestní jméno a samozřejmě nám tykají, což je jeden z typických rysů rodiny, který se jim snažíme zachovat.

V dětském domově asi panuje pravidelný řád, že?
Bez jasných pravidel by to s 22 dětmi rozhodně nešlo. To je také první, s čím nově příchozí často bojují, neboť ze svých rodin nic takového neznají.

Mírný chaos a improvizace je přeci jen pohodlnější stav.
To máš pravdu, ale jasná pravidla, která se důsledně dodržují, poskytují dětem jistotu, kterou potřebují všechny, nejenom ty naše.

Jak to tedy v domově probíhá?
Nejzásadnější rozdíl proti běžným rodinám je asi časový harmonogram, který je nejpevnější ve stravování. Nejde to jinak, než určit přesný čas, kdy se jídlo podává. Protože máme děti různého věku, mají svůj vlastní individuální program ovlivněný školou a různými zájmovými kroužky. No a večer si musí každý splnit své služby.

Jaké třeba?
Takové, jaké by měly zvládat doma všechny děti. Pomáhají v kuchyni s přípravou jídla, s nádobím, uklízejí v obouvárně, vytřou podlahu, vyluxujou, vynesou odpadky a samozřejmě si uklízí svůj pokoj. Máme pěknou zahradu, na jejíž podobě se podílejí i děti. Pěstujeme společně základní zeleninu i květiny. Nejedná se o žádné velké přetěžování, ale děti musí vědět, že je třeba se zapojit a pro kolektiv také něco udělat.

Mohou děti chodit bez dohledu ven?
Tzv. individuální vycházky jsou umožněny dětem od sedmi let, pokud jsou toho schopné. A ano, chodí samy ven. Jsme jejich domov, ne vězení. Kromě toho máme na zahradě prostor, kde si mohou hrát. Mají tam trampolínu, ping-pongový stůl, zastřešený bazén, ti nejmenší prolejzačku, zahradní domeček, písek atd.

Co televize a počítače?
Když si děti splní své povinnosti, tak v rámci svého individuálního volna mohou, kromě poslouchání hudby, čtení knih a hraní různých her, i koukat na televizi. V každém pokoji je jedna. Bez počítače to dnes ani nejde, takže starší děti mají většinou svůj vlastní, který využívají na přípravu do školy, ale samozřejmě je láká i zábava. Dohlížíme na to, aby počítač využívaly smysluplně.

Z jakých rodin k vám děti přicházejí?
Do dětského domova se dostávají děti, které jsou ohroženy na svém zdárném vývoji. Většinou jde o děti z rodin s nízkou sociální úrovní, která úzce souvisí s nedostatkem finančních prostředků. Z praxe víme, že rodiče, kteří např. v nadměrné výši požívají alkohol, drogy, nebo nemají pravidelný měsíční příjem, neboť postrádají pracovní morálku, se do takových situací dostávají velmi často. Tito rodiče se o děti nestarají, neposílají je do školy, a pokud ano, tak nedbají na jejich přípravu, neposkytují jim pravidelnou
stravu, dostatečné oblečení a děti nemají osvojeny základní hygienické návyky, neboť k tomu nejsou vedeny.

A týrané děti?
Tak to je ta další, asi nejhorší situace, kdy k nám přicházejí děti fyzicky i psychicky týrané. Kromě toho se k nám bohužel vrací některé děti, které byly v pěstounské péči, ale vztah s pěstouny se nevydařil.

Chodí děti „domů“ na návštěvu?
Ano, v zásadě podporujeme kontakt dětí s rodiči, takže pokud jsou podmínky v rodinách příznivé, děti své rodiče navštěvují.

To mě překvapuje, když si uvědomím, že dítě jde do „děcáku“, protože se o něj doma nestarají, a pak tam chodí na návštěvy?
Samozřejmě, že předtím, než je dítěti návštěva umožněna, musí tam sociální pracovník provést šetření a zjistit, zda je to pro něj vůbec vhodné. Pokud shledá, že ano, vydá se povolení a dítě může v pravidelných intervalech své blízké navštěvovat. Záměrně říkám blízké, protože tuto možnost mají jak rodiče, prarodiče, tak i ostatní příbuzní, kteří o to mají zájem.

Třeba každý víkend?
Ano, zrovna já mám ve skupině chlapce, který je přes týden v dětském domově, protože, když byl doma, nechodil do školy, ale na každý víkend odjíždí domů. Má to u nás něco jako internát.

A chodí rodiče za svými dětmi do dětského domova?
Tuto možnost rodiče mají, ale upřímně řečeno, využívají ji minimálně. Momentálně k nám chodí pravidelně jeden otec a jedna matka sporadicky.

Každé dítě má svůj ne zrovna pěkný rodinný příběh, kdy jejich rodiče selhali. Jaký k nim pak mají vztah?
Je to překvapující, ale ve většině případů velmi kladný, a to bez ohledu na
to, jak se k nim rodiče zachovali.

Jak je to možné?
Děti často omlouvají jednání svých rodičů tím, že se k nim nespravedlivě zachovala společnost a že za to, co se v jejich rodině děje, maminka, ani tatínek nemůžou.

To ale asi nemají ze své hlavy, ne?
Všechny děti touží po své úžasné rodině, a když ji nemají, tak si ji vybájí! Ani jejich rodiče si často nedokážou přiznat, že selhali a děti jejich verzi vysvětlování složité životní situace snadno uvěří.

Jak tedy zní ta rodičovská verze?
Že za to všechno může stát, sociální pracovníci, případně i my, zaměstnanci dětského domova. Děti dokážou najít omluvu i pro agresivní chování svých rodičů. Pro dětskou psychiku je to stravitelnější, než pravá realita.

Možná změní názor, až budou starší?
Mám dva přátelé, kteří vyrůstali v dětském domově. Jednomu je dnes přes čtyřicet a kamarádce šedesát let. Nemají nic společného, nikdy se neviděli, a přesto mají na to, co je v životě potkalo, úplně shodný názor. V dětství svou situaci vnímali jako křivdu, v dětském domově trpěli a chtěli zpátky domů, ať by se tam dělo cokoliv. Jako dospělí děkují osudu, že byli ze svých rodin vykořeněni a vyrůstali v dětském domově, kde měli klid, zázemí a adekvátní přípravu na běžný život.

Jak se k sobě děti v domově chovají?
Asi tak, jako všude jinde ve větších kolektivech. Je to velmi individuální. Máme děti, které na sebe musí za každou cenu upoutat pozornost. Aby to ve velkém kolektivu dokázaly, vezmou si na pomoc to nejjednodušší – nevhodné chování.

Myslíš agresi?
Ne v pravém slova smyslu, ale jde o věčné soupeření, hádky, překřikování a strkanice s doprovodnými vulgarismy. Takové scénky jsou u nás skoro na denním pořádku.

To se děje snad v každém dětském kolektivu a mezi sourozenci obzvlášť.
To máš pravdu, ale my nesmíme takové situace řešit tak, jak to dělají rodiče doma – zákaz, trest, práce navíc a sem tam nějaká ta výchovná na zadek…

Že nesmíte děti fyzicky trestat, je mi jasné, ale že nějakému raubíři nemůžete nic zakázat, to se divím. Vždyť to je snad ta nejúčinnější výchovná metoda, kterou jsme všichni zažili. Neposlechneš - máš „zaracha“.
Naší trvalou snahou je raději takovým situacím předcházet vhodně zvoleným programem a častými individuálními i skupinovými rozhovory s dětmi, během nichž se snažíme děti pozitivně motivovat. Děti netrestáme, ale zlobidlo může za své prohřešky přijít třeba o nějaké výhody. Vychovatelka zapíše takové výchovné opatření do složky rozvoje osobnosti, kterou pro každé dítě systematicky vedeme, a to se pak nezúčastní třeba
nějaké atraktivní akce, což je např. návštěva kulturního zařízení, nedostane samostatnou vycházku atd.

Odebrat výhodu je de facto také trest.
Nepopírám, ale v tom právě tkví kouzlo našich citlivých výchovných metod, kdy musíme dítěti vysvětlit, že když poruší nějaká pravidla, nemá právo na nadstandardní výhody. Musím přiznat, že je to ale někdy úkol nelehký.

Co vašim dětem chybí, kromě rodinného zázemí?
Domnívám se, že je obecně v dětských domovech vytvořeno bezpečné prostředí, které dětem poskytuje standardní materiální podmínky pro jejich vývoj a výchovu ke zdravému životnímu stylu. Vedeme je k přirozenému navazování a udržování vztahů, aby se dokázaly zapojit do společnosti. Učíme je znát hodnotu peněz, zorganizovat si svůj čas a dělit jej na plnění povinností, zábavu a odpočinek.

Co jim tedy chybí? Láska?
Řekla bych, že ano. Naplňování emocionálních potřeb mimo rodinu, kde chybí všechny důležité články, které dělají rodinu rodinou, je velmi těžké. Každé naše dítě by určitě potřebovalo mnohem více času, kdy mají vychovatelku samy pro sebe. Tak, jako by doma měly svou maminku. To vzhledem k počtu dětí ve skupině není dost dobře možné. Ale snažíme se.

O čem děti v dětském domově sní?
O svých rodičích a o tom, kdy se k nim zase vrátí. Pořád čekají. Čekají, zda přijdou, zda si požádají o povolenky k návštěvám, kdy alespoň zatelefonují. Když k ničemu takovému nedojde, omlouvají rodiče, že asi nemají čas, protože mají spoustu práce s přípravami na to, aby si je mohli vzít zpět domů. Takto čekají každý den, mnohdy celé roky a často marně.

Třeba až do dospělosti, kdy musí domov opustit. Máte zprávy o tom, jak se jim vede?
Během mého téměř pětiletého působení od nás odešlo šest zletilých dětí do života. Jeden chlapec přestoupil do dětského domova v Praze, poněvadž začal studovat pražskou vysokou školu. Dva chlapci dovršili osmnácti let a v domnění, že to zvládnou s vlastní rodinou, odešli. Bohužel nedodělali ani střední odborné učiliště a nyní jsou někde na ulici. Další dvě děti se na vzdory všem našim snahám rozhodli žít po vzoru svých asociálních rodin. Další chlapec dokončil střední ekonomickou školu maturitou a je zaměstnán zde v Libčicích. Vzhledem k ochraně soukromí nebudu toho mladého muže jmenovat, ale ráda bych mu touto cestou vzkázala, že mu velmi věřím a přeji mu, aby to nevzdal a pokračoval v uskutečňování svých snů.

Doufejme tedy, že čte Libčické noviny a že se toto přání, ke kterému se rádi
připojujeme, k němu dostane. Docela pěkná tečka za naším povídáním s tetou Danielou, která mi připadá jako anděl na zemi. Rozdává lásku na všechny strany, přestože občas musí čelit nevděku, nelibosti a přehnaným požadavkům podivných
rodičů, přísným kontrolám a byrokracii všeho druhu a někdy bohužel i odporu svých svěřenců, s kterými se život nemazlí. Přesto to nevzdává a stále věří, že má její práce smysl. Myslím si to i já, neboť jsem ji měla možnost sledovat při práci. Strávila jsem v dětském domově jedno krásné letní odpoledne. Hrála jsem si s dětmi na zahradě, povídala si s nimi a fotila je. Na první pohled idylka. Jenže... 

P.S. Ke zveřejnění fotografií dětí bych musela mít souhlas jejich zákonných zástupců, což se mi z pochopitelných důvodů nepovedlo, proto vám zde mohu ukázat jen úhledný interiér domova.

 

Daniela Prouzová Vždy pečlivě uklizená kuchyň Společná jídelna Obýváček pro jednu rodinnou skupinu Kluci si nestihli ustlat

Další články autora