Když dojde na šikanu - I. díl

  • Autor: Mgr. Michaela Kopalová - rodinná mediátorka
  • Publikováno: 18.9.2016
  • Rubrika: Jak na život
  • Vyšlo v LN 9/2016

A zase je tu školní rok se všemi obvyklými starostmi, které k němu patří.Mezi nákupem přezůvek, ořezávátek a obalů na sešity ještě neřešíme tak vážné věci, jaké v nadpise naznačuji. Nicméně do Vánoc, než série článků o šikaně skončí, už se s ní určitě setkáme v médích a někteří možná i osobně.

Na takové mediaci mezi školou a rodinou je zajímavá jedna věc. Na rozdíl od řešení sporů mezi rodiči, kde se střetává jeden naprosto rovnocenný názor s druhým, např. zda dárečky dětem nosí Ježíšek nebo Santa Klaus, v mediaci mezi školou a rodinou se střetávají hodnotové systémy zcela odlišné úrovně.

Zatímco taková rodina si může vytvořit téměř jakýkoli privátní žebříček hodnot a světonázorů, za které nemůže být, pakliže neporušuje základní právní normy, nijak potírána, škola jako instituce veřejného práva je v zásadně jiném postavení. Hodnotový systém školy je korigován jak zákonem (např. zákaz diskriminace, principy demokracie a právního státu, sociální soudržnost), tak současně i určitým společenským konsensem
na tom, co se považuje obecně za rozumné, obvyklé a odpovědné.

Z toho pak plyne unikátnost sporu mezi pravidly rodiny, z níž žák pochází (např. právo silnějšího, oko za oko, zub za zub apod.) a normativním systémem společnosti jako celku, v němž se daná rodina v určitém čase nachází (principy demokracie, svobody projevu, nediskriminace aj.).

Zahájením předškolní a posléze školní docházky se tedy dítě poprvé setkává s hodnotovým systémem společnosti, v níž se bude po většinu svého života pohybovat. Nakolik je tento vstup hladký, nebo naopak obtížný, záleží jednak na tom, jak jsou pravidla rodiny konformní s principy, na nichž stojí naše společnost a také, nakolik dokáže konkrétní škola dodržovat a obhájit tyto principy sama.

Zatímco rodina jako shluk osob různé úrovně inteligence, vzdělání, náboženského vyznání nebo světonázoru často v dodržování těchto zásad selhává, škola vybavená pracovníky odborně k tomu vyškolenými, si to ze zákona dovolit nemůže. Školky a školy mají tedy to výsadní postavení, že malým agresorům mohou nastavit hranice v době, když jsou ještě zvladatelní. Anebo jim naopak ukázat, že jsou silní a jejich jednání jim bude v životě procházet.

To, že mnohá škola tuto možnost promrhala, by nám asi leckterý policista nebo strážník mohl vyprávět. Důvody pro to jsou různé: lhostejnost a podceňování rizika, obavy z odlivu žáků a tím pádem i peněz, na menších městech pak příliš velká provázanost zástupců školy a problémových rodin. Pokud je agresivní dítě z neúplné rodiny, pak je škole „blbé“ chtít po samoživitelce, aby zvýšila pozornost vůči svým zanedbaným dětem.

Pokud je agresivní dítě naopak z rodiny, která tvoří místní elitu, pak je zde obava jim naznačit, že u nich třeba není něco v pořádku. Ve své čtyřdílné sérii se proto zaměřím na to, jak poklidně a bez emocí řešit případy agrese a šikany mezi školou a rodiči dětí, které jsou původcem agrese, nebo jejím terčem. A jak v otevřeném řešení těchto drobných
případů nalézt příležitost k posílení demokracie a humanismu v naší společnosti.

Přeji vám hladký začátek školního roku.

Další články autora