No pasaran!

  • Autor: David Majtenyi
  • Publikováno: 21.4.2011
  • Rubrika: Různé

   Dubnové měsíční historické připomenutí bych rád věnoval událostem, které se přihodily před více než sedmdesáti lety a poměrně daleko od nás, až na Iberijském poloostrově ve španělsku, a přeci mají přímou souvislost s naší zemí. Mám na mysli občanskou válku ve španělsku v letech 1936-1939. V této krvavé předehře 2. světové války,  tvořící již polozapomenutou kapitolu dějin, zanechali svou nesmazatelnou stopu i tisíce našich spoluobčanů, bývalých dobrovolníků z mezinárodních brigád. Mnozí z nich zde položili své životy. Ti, co přežili, později po únoru 1948 zažili svou chvilku slávy, která během politických procesů v padesátých letech – jejichž se sami také stali obětí, na druhou stranu kola této  mašinérie sami pomáhali roztáčet - rychle opadla a čekal je osud nepodobný osudům členů západního odboje. Drát na výsluní se opět začali až v šedesátých letech, jako příklad můžeme uvést tehdejšího ministra vnitra Josefa Pavla i například Františka Kriegla. Rád bych zde zmínil opět trochu širší souvislosti a přiznávám, že k tématu mám i osobní vztah, neboť se mu, respektive jednomu z jeho aspektů, již několik let věnuji. Dodržíme ale i náš pravidelný měsíční formát, protože právě 1. dubna 1939 podepsal caudillo Francisco Franco y Bahamonde dokument o ukončení občanské války v zemi. Tou dobou už byla naše republika více jak dva týdny okupována nacistickým Německem a její obyvatelé měli již jiné starosti než sledovat dění ve španělsku, ale opět pěkně od začátku.

   Když v pátek dopoledne 17. července 1936 zaznělo ve španělském rozhlase smluvené heslo vzbouřených armádních důstojníků: „Nad celým španělskem je bezoblačno“, uvedly se tím v pohyb síly pučistů, kteří vypověděly poslušnost republikánské vládě Lidové fronty. Nikdo zprvu netušil, že se tím rozhořel nesmírně krvavý konflikt, který potrvá skoro tři roky a zanechá za sebou stovky tisíc mrtvých, další stovky tisíc uprchlíků a totálně rozvrácenou zemi. Stály proti sobě dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně byli tzv. republikáni neboli stoupenci a sympatizanti, kteří vášnivě hájili barvy druhé španělské republiky, patřili k nim socialisté, komunisté, trockisté, anarchisté a většina liberálů. Na druhém pólu stáli tzv. nacionalisté neboli frankisté, kteří ve svých řadách zahrnovali pestrou směsici - od karlistů, royalistů, velké části katolického duchovenstva a důstojnického sboru armády. Rozhořela se bratrovražedná válka, ve které obě strany neviděly pro své protivníky místo na zemi. A co více, konflikt se velice záhy zinternacionalizoval.  Státy západní Evropy, jako např. Francie, Velká Británie, ale i tehdejší Československo, začaly prosazovat politiku tzv. neintervence, což navzdory verbální podpoře zákonné vládě znamenalo zbrojní embargo, které bylo pro republikány fatální, protože zbraně potřebovali především. Pučisté nalezli podporu u dvou fašistických režimů – Německa a Itálie, kteří je počaly zásobovat nejmodernější bojovou technikou i armádami dobrovolnických jednotek. Za této situace vstupuje na scénu SSSR, který se rozhodl vzhledem k postoji Německa a Itálie nebýt vázán politikou nevměšování a začal dodávat vládním jednotkám zbraně. Boj republikánů si získává stále více sympatií napříč Evropu a desítky tisíc dobrovolníků se vydávají do španělska, kde po vstupu do mezinárodních brigád bojují na jejich straně. Mezi nimi je i více než dva tisíce občanů bývalého Československa, z nichž zde několik stovek položí své životy. Republika svůj statečný boj nakonec prohraje, ale o tom rozhodli velcí hráči. Vítěznému Francovi zůstane zbídačená a zbědovaná země. Neprojeví velkorysost vítěze a v letech 1939-1945 nechá popravit takřka 200 tisíc svých odpůrců za tiché podpory katolické církve. Až jeho smrtí a nástupem Juana Carlose I. na španělský trůn v polovině sedmdesátých let se situace ve španělsku začne stabilizovat.

   Postoj, který zaujímala naše oficiální historiografie před rokem 1989, je v každém případě nutno korigovat. Jakkoliv projevujeme sympatie republikánské straně, neměla by to být podpora nekritická. Nelze bagatelizovat, teroru a krutostí se dopouštěly obě válčící strany a ani pomoc SSSR si netřeba v tomto kontextu příliš idealizovat. šlo mu především o posílení vlivu v oblasti, část svých důstojníků, kteří bojovali na straně republikánů, nechal Stalin popravit, porážku jim neodpustil. Co se stalo s našimi dobrovolníky, kteří boje přežili, po republikánské porážce? Do okupované vlasti se už vrátit nemohli a byli, podobně jako desítky tisíc jiných, nuceni po ústupu do Francie trávit měsíce v krajně nevyhovujících podmínkách  internačních táborů, především v Gurs a Vernet. Vysvobození pro ně znamenalo až vypuknutí 2. světové války a možnost vstupu do formujících se jednotek naší armády ve Francii. Po jejím pádu se část dostala do Velké Británie a část do SSSR, kde pokračovali v boji s nenáviděným nepřítelem. To byla ale již jiná historie.

                                                                                       David Majtenyi

Další články autora