Klarinet, nebo saxofon?

Rozhovor s Patricií Fojtů

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 2.8.2016
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 8/2016

Patricie Fojtů, bývalá žákyně libčické ZUŠ je dnes již čerstvou absolventkou Mezinárodní konzervatoře, kde studovala hru na klavír, klarinet a alt saxofon
a získala titul DiS. Všichni, kdo jste kdy navštěvovali koncerty naší ZUŠ, musíte Patricii znát. Je to ta nepřehlédnutelná něžná dívka s překrásnými kudrnatými vlasy, která diváky v závěru koncertu vždy překvapila tím, jak to s panem učitelem Davidem Vrobelem rozbalila…
O tom, co ji k hudbě vedlo, jak náročné je hrát na nástroje, které častěji vidíme v rukou statných mužů a jak sní o vlastní kapele, si můžete přečíst v následujících řádkách. Znám ji od jejích dětských let, a tak jí stále tykám, ale už je to dospělá slečna na vykání.

Kdy jsi začala chodit do ZUŠ?
V šesti letech. Se svou sestrou - dvojčetem jsme se tenkrát začaly učit hrát na zobcovou sopránovou flétnu.

Ráda vzpomínám, jak jste mi hrály v obřadní síni na vernisáži. Byly jste roztomilé a fakt vám to dobře hrálo.
Já si to moc nepamatuji, ale říkala mi o tom mamka. Měly jsme tenkrát nacvi- čené různé skladby pro dvě flétny, a tak jsme měly pár vystoupení na koncertech ZUŠ, ale i na městských akcích, což byla mj. i ta vaše vernisáž.

Slyšela jsem, že jste se také úspěšně zúčastňovaly různých hudebních soutěží.
To je pravda. V r. 2003 jsme se dokonce se sestrou umístily na 2. místě v TV soutěži Mléčná dráha, kde jsme hrály na zobcové flétny se zpěvačkou Zorou Jandovou.

Tak to je zážitek, na který se nezapomíná. Byla hudba tvá volba, nebo tě k ní přivedli rodiče?
Do ZUŠ nás přihlásila máma. Vždy vedla všechny děti v naší rodině k tomu, aby měly nějaké koníčky, rozvíjely se a vzdělávaly v různých oborech. Jsem jí za to moc vděčná, protože jsem si mohla vyzkoušet různé aktivity, díky kterým jsem poznávala nové lidi a získávala zajímavé přátele.

A také si vybrala profesi, ke které máš nadání. Kdy v tobě uzrála myšlenka jít na konzervatoř?
Nebylo to úplně jednoduché. Ze základní školy jsem přešla na šestileté soukromé Česko – italské jazykové gymnázium v Hloubětíně, které v polovině 2. ročníku, což je 9. třída na ZŠ, zaniklo. Ročník jsem dokončila na jiném soukromém gymnáziu, ale školné tam bylo příliš vysoké, a tak jsme doma začali uvažovat o jiné škole. Nakonec přišel můj učitel klavíru v ZUŠ, Norbert Heller, s návrhem, že bych mohla zkusit Mezinárodní konzervatoř v Praze.

Do té doby jsi o konzervatoři sama neuvažovala?
Fakt mě to ani nenapadlo, protože jsem nevěřila, že by mě tam vzali. Měla jsem za to, že tam studují samí talentovaní muzikanti z prominentních hudebních rodin a že já nemám vůbec šanci. Pan učitel David Fárek v ZUŠ mě ale tak dobře na talentové zkoušky připravil, že jsem byla přijata a přešťastná se stala studentkou konzervatoře, kde jsem se věnovala hře na klarinet.

Po kom jsi zdědila talent a lásku k hudbě?
Nemůžu říci, že jsem z hudební rodiny, ale mamka v mládí hrála na kytaru a na zobcovou flétnu, což se nám velmi hodilo, protože když jsme se sestrou začínaly, tak s námi pečlivě cvičila. Jinak prý otec babičky hrál na housle a dědeček dědy také, dokonce s cimbálovou kapelou, a kromě toho učil hrát na housle chlapce z vesnice na Moravě. I moji prarodiče mají evidentně dobrý hudební sluch a v hudbě se dobře orientují. Pokud jsem tedy zdědila nějaký talent, tak jsem si vzala od každého kousek.

Předpokládám, že jste měli ve škole studentský orchestr? Budete v něm pokračovat, nebo se s koncem studií rozpadl?
Na konzervatoři jsme měli soubory zaměřené na různé žánry a já jsem jich vyzkoušela hned několik. S jedním jsem hrála na klarinet Rybovu mši vánoční, nebo jsem hrála v komorním složení s flétnou a klavírem, a coby saxofonistka jsem byla členkou saxofonového kvarteta. Úplně nejraději jsem však byla členkou Big bandu, kde se během studia vystřídali různí hráči i dirigenti.

A bude ten Big Band fungovat i po konzervatoři?
Poslední dva roky jsme s ním pod vedením Julia Baroše (jazzový trumpetista) kromě školních akcí vystupovali hodně i mimo školu, např. skoro každý měsíc jsme měli koncert v hudebním klubu Jazz Time v Praze, párkrát jsme hráli i na různých festivalech – např. na Jazzovém festivalu v Poděbradech. Bohužel, jak to tak s takovými orchestry na školách bývá, po ukončení studií jsme se rozprchli a Big Band se k mé lítosti rozpadl. Moc mě to bavilo a jsem ráda, že jsem si s tak výbornými muzikanty mohla zahrát.

Kolik let trvá studium na konzervatoři?
Celkem šest let. Čtvrtý rok je ukončen maturitní zkouškou a šestý absolutoriem s neakademickým titulem DiS – diplomovaný specialista.

Kolik hudebních nástrojů tedy ovládáš?
Budu-li počítat i flétnu, tak čtyři. Můj hlavní obor po celou dobu studia na konzervatoři byl klarinet. Ke všem oborům byl navíc ještě povinný obligátní klavír, který jsme měli první čtyři roky. Ve 3. ročníku jsme si povinně museli vybrat další příbuzný nástroj k danému oboru, a já jsem si vybrala právě alt saxofon.

Na ten jsi ale začala hrát už na libčické ZUŠ, že?
To je pravda. Dokonce jsem na něj chtěla začít hrát už ve 12 letech, kdy jsem po předchozí průpravě na flétničku chtěla přejít na větší nástroj.

A nebyl by tenkrát saxofon pro tebe moc velký?
Právě že byl, a tak mi bylo doporučeno, abych nejprve začala s klarinetem, který je oproti saxofonu menší a ideální pro tehdejší moji konstituci, kde pro ovládání všech klapek nástroje hraje roli i velikost rukou a délka prstů.

Klarinet je co do váhy určitě lehčí než saxofon, ale co do hraní určitě ne.
Musím přiznat, že začátky byly opravdu těžké. Myslím, že každý začátečník by vám řekl, že to trvá nějakou dobu, než se člověk naučí ovládat svaly kolem úst pro správný nátisk a vytvoření kultivovaného tónu.

To chce asi velkou trpělivost.
Bez trpělivosti a nadšení to rozhodně nejde. Zprvu se mi z klarinetu ozývaly různé zvuky jako pískání, vrzání, hučení – všechno možné, jen ne ten správný tón. Když už jsem ale zvládla zahrát první písničku, tak jsem byla tak šťastná, že už jsem jej nikdy neodložila.

Kdy tedy přišel na řadu saxofon, s kterým tě v Libčicích vídáme nejčastěji?
Až teprve ve 2. ročníku na konzervatoři. Když už jsem ovládala klarinet mnohem lépe, napadlo mě, že bych konečně mohla začít s tím vysněným saxofonem. Nejdříve jsem se na něj přihlásila do ZUŠ v Libčicích, a ještě téhož roku, když mi konzervatoř ve 3. ročníku uznala saxofon jako příbuzný nástroj ke klarinetu, jsem zahájila studium na alt saxofon. To bylo v r. 2012.

Letos jsi úspěšně konzervatoř dokončila. Jak vypadal tvůj závěrečný koncert?
Můj absolventský koncert se konal 16. 5. 2016 v Černém sále Mezinárodní konzervatoře v Praze. Veřejný koncert byl zároveň i absolventskou zkouškou, kterou kromě obecenstva poslouchala a hodnotila šestičlenná porota složená z profesorů konzervatoře.

Co jsi hrála, a na co?
Koncert trval hodinu a hrála jsem na klarinet s výjimkou závěrečné skladby, v které jsem klarinet vyměnila za saxofon. Přednesla jsem Fantazijní kusy pro klarinet a klavír od Schumanna a Gadeho a Koncert pro klarinet a orchestr Es dur od Koželuha. Klavírní doprovod měly na starosti prof. Rutrlová a prof. Nácovská. Koncert jsem zakončila duetem pro dva saxofony od Konitze, který si se mnou zahrál kolega Petr Janda.

Hrát hodinu před porotou musí být hodně náročné. Předpokládám, že vše zpaměti.
No právě. Nejtěžší pro mě bylo naučit se nazpaměť celý přednes Fantazijní kusy pro klarinet a klavír od N. W. Gadeho, který trvá přibližně 15 minut.

Co na to porota?
Snad mohu říci, že se mi koncert vydařil, protože se líbil a od poroty jsem byla pochválena za úspěch. Ocenili mé velké zlepšení díky píli a dostala jsem pěknou známku. Velmi potěšený byl také můj profesor Jan Mach, který mě k absolutoriu připravil a mnoho mě naučil.

Velká gratulace i ode mě. Kolik hodin denně vlastně cvičíš?
Cvičit by se mělo každý den alespoň chvilku. Před absolutoriem to ale bylo velmi intenzivní. Když nepočítám výuku nebo hraní s nějakým orchestrem, tak jsem se snažila cvičit až čtyři hodiny denně. Dokonce jsem si vždy ráno přivstala a cvičila ve škole ještě před vyučováním, pak jsem měla dost hodin hraní při výuce a potom jsem cvičila ještě večer doma.

Co tomu říkala rodina a sousedé?
Před koncertem jsem se snažila cvičit raději ve škole, protože sousedé, někdy i sestra, nebyli zrovna nadšení, když jsem hrála každý večer až do desíti. Ale jinak byla rodina velmi tolerantní a nějak to překousla. Asi také díky tomu, že máme se sestrou nově zařízený byt o patro výše, tudíž zbytek rodiny mohl jít klidně spát.

Pochopení rodiny je velmi důležité.
Jsem moc ráda, že to u nás funguje a že mě rodina podporuje. Nikdy nechybí na koncertech, kde účinkuji, a když máme nějakou rodinnou sešlost, tak jsou vždy rádi, když jim něco zahraji.

Co je pro tebe víc - klarinet, nebo saxofon?
Nejvíce jsem se věnovala klarinetu, jelikož jsem to měla jako hlavní obor na konzervatoři, a tak mi na saxofon nezbývalo tolik času. Na klarinet jsem se již od začátku učila hrát hlavně vážnou hudbu i pro sólové hraní s doprovodem klavíru. U saxofonu je to úplně jiné. Saxofon je ideální nástroj pro swingové nebo jazzové skladby a pro improvizace. Myslím si, že každý nástroj má svoje kouzlo a je v něčem výjimečný, ale musím-li si vybrat, tak saxofon je pro mne o trochu více a ráda bych se mu v budoucnu věnovala intenzivněji.

A co dál?
Měla jsem od září nastoupit do družiny v ZŠ Libčice a už jsem se moc těšila na prvňáčky, které jsem měla mít. Dokonce jsem si už plánovala, jaké bych pro ně dělala programy i s hudební výchovou. Bohužel jsem tuto práci nakonec musela odmítnout, jelikož jsem byla přijata na denní studium na VŠ - obor hudební výchova na Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ráda bych zde vystudovala magisterské studium, abych se mohla stát učitelkou hudební výchovy.

Dá se při denním studiu i pracovat?
Ráda bych, nejlépe v nějaké ZUŠ, což bych s ukončenou konzervatoří už mohla.

Máš nějaký muzikantský sen?
Ano, pár přání a snů mám. Chci se stát učitelkou hudební výchovy a pracovat s dětmi. Zahrát si s nějakou známou osobností, nebo na nějakém známém místě se spoustou fanoušků a chtěla bych se naučit na saxofon pořádně improvizovat.

Vlastní kapelu bys nechtěla?
To je další můj velký sen. Z jakých nástrojů bys jí chtěla poskládat a pro jaký žánr? S kamarádkou, která zpívá, bychom chtěly mít menší kapelu, kde by rozhodně nesměl chybět alt saxofon, tenorový saxofon, zpěv, bicí, elektrická kytara a bas kytara. Kamarádka zpívá převážně popové písničky, ale určitě bych tam zařadila i něco jazzu.

Vím, že ti loni saxofon někdo ukradl? Našel se pachatel?
To byla pro mě hotová tragédie. Saxofon mi byl odcizen loni ke konci školního roku z pokoje ve školním areálu, když jsme měli s Big Bandem letní soustředění. Policie bohužel pachatele nenašla. To vám řekne každý muzikant, že přijít o kvalitní hudební nástroj, na který je zvyklý, je katastrofa. Navíc když máte před koncertem a jste studentem konzervatoře...

Jak jsi to vyřešila?
Nejprve mi pomohli přátelé, kteří mi ochotně zapůjčili starší nástroj, ale to bylo jen dočasné řešení. Nakonec jsem si stejně musela koupit nový. Byla jsem zoufalá, protože takový nástroj je dost drahý. Jsem velmi vděčná Městu Libčice nad Vltavou, které mi v nouzi pomohlo a poskytlo mi příspěvek, něco přidala rodina a pomohli mi i přátelé. Díky tomu mám již nový saxofon a hlídám si jej jako oko v hlavě.

Máš vůbec čas ještě na nějakou další zálibu?
Na prvním místě je samozřejmě studium. Pak hraji v saxofonovém orchestru Zelenkrs pod vedením Jiřího Zelenky a v komorním orchestru Komoráček pod vedením Viktora Nusla – obojí pod ZUŠ Libčice. Po tom všem jsem ráda, když občas stihnu večeři s rodinou. Přesto si udělám čas na svou novou zálibu.

Mám hádat?
Ne, já to klidně prozradím. Hraju v komparzech různých, často i zahraničních produkcí.

Vážně? Můžeme tě někde zahlédnout?
Když budete hodně pozorní, tak třeba ve filmech Underworld 5, Britannia, Padesátka V. Kotka, v norské pohádce Král Vánoc nebo ve filmu Lída Bárová. Mám už za sebou pár reklam, objevila jsem se dokonce i v televizních seriálech jako je např. Ordinace v Růžové zahradě nebo ve videoklipech různých známých kapel.

Vždy jsem ti prorokovala, že to někam dotáhneš. Takže se těším, až jednou budeš hrát hlavní roli ve filmu o proslulé saxofonistce Patricii Fojtů, která Školní akce s Big Bandem. Foto: Václav Kozel udělala své první hudební krůčky v libčické ZUŠ... 

 

Bez názvu Bez názvu Bez názvu

Další články autora