Inkluze ano, či ne?

Rozhovor s D. Navrátilovou, asistentkou pedagoga

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 26.7.2016
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 7/2016

V minulém čísle LN jsme nakousli téma inkluze, ke které se obě ředitelky našich škol vyjádřily pozitivně s tím, že ve školce i ve škole s tím mají již své dobré zkušenosti. Protože mě toto téma velmi zaujalo a mám kamarádku, která pracuje jako asistentka pedagoga a coby matka dvou dětí trpících cystickou fibrózou má zkušenost s nepodařenou inkluzí, požádala jsem ji o rozhovor. Představuji vám tedy Danu Navrátilovou z Východních Čech, asistentku pedagoga s devítiletou praxí v MŠ, ZŠ i v praktické škole.

Kde začíná inkluze?
V rodině, neboť vzdělávání dítěte ve škole zasahuje celou rodinu. Je tedy důležité, aby rodiče mohli svobodně vybrat pro své dítě nejlépe vyhovující školu. Takže na prvním místě je vhodný výběr školy.

Zdravotní znevýhodnění jsou různá a ne každá škola může splnit požadované podmínky.
Právě proto je potřeba, aby rodiče našli co nejvhodnější školu a předem si pečlivě v ní dohodli podmínky, které pro své dítě potřebují zajistit.

Jak na tom byly tvoje děti?
Moje, dnes už dvě dospělé děti (syn a dcera), se narodily s cystickou fibrózou. Když jsme pro ně hledali školu, bylo jasné, že potřebují být ve škole s nízkým počtem žáků ve třídě, a tak jsme vybrali malou obecní školu.

Kterou ovšem nedochodily.
Bohužel ne, protože jsme tam nenalezli vstřícné přijetí odborného personálu školy.

Co si mám pod tím představit?
Nebudeš tomu věřit, ale až psychologické vyšetření prokázalo šikanu ze strany vyučujícího ke zdravotně znevýhodněným dětem.

To zní neuvěřitelně. A ty jsi nic nepozorovala?
Bohužel ne. Stále si vyčítám, že jsem jako matka nerozpoznala, kde je ten pravý důvod problémů. Stále jsem hledala chybu v rodině a asi jsem se více soustředila na zdravotní stav dětí, nežli na situaci ve škole.

To je pro děti asi hodně špatná zkušenost.
Přesně tak, dodnes vzpomínají na tuto školu s hořkostí.

Takže jste šli jinam?
Ano, obě děti pak přešly na soukromou ZŠ, kde konečně poznaly přátelství a kam se rády vracejí dodnes.

Tento tvůj osobní příběh bych tedy přihodila na tu misku vah, která je proti inkluzi.
To bych nechtěla. Není v zásadě proti inkluzi, ale je o tom, jak citlivě má inkluze probíhat. Přidám ještě jeden případ. Měli jsme ve třídě žáka, který byl sice zdravotně v pořádku, ale měl velké potíže se zařazením do kolektivu dětí, kde odmítal spolupracovat.

Tak to už je ale na psychologa.
Bez toho by to ani nešlo. Chlapec prošel vyšetřením v pedagogicko-psychologické poradně i ve speciálním pedagogickém centru. Jak dopadl? Jak nejlépe mohl. Byl zařazen na speciální školu a dnes je z něj usměvavý a veselý kluk, který se může rozvíjet podle svých schopností.

Tak to máme už druhý důkaz, že inkluze za každou cenu je nesmysl.
Nic se nesmí přehánět. Když si vzpomenu, jak jsme se mu všichni v naší škole snažili pomáhat s učením i najít si místo mezi dětmi a jak to vůbec nešlo, tak musím uznat, že speciální škola je v takových případech ideálním řešením.

Veřejnost se trochu obává toho, že inkluze bude z ministerstva jednoduše nařízena. Inkluze nezačíná rozhodnutím na ministerském stole, ale v myslích a srdcích nás všech. Rodiče stále mají možnost se svobodně rozhodnout, najít vhodnou školu, asistenta, nebo mohou dát přednost speciální škole. Vždy s ohledem na dítě a v jeho zájmu.

Inkluze je snaha o integraci znevýhodněných dětí do jednoho kolektivu s ostatními, na druhé straně ale paradoxně existují výběrové třídy.
Také to vnímám jako rozpor. Učila jsem v takové výběrové třídě a upřímně jsem se zděsila. Žáci byli neukáznění, drzí, přehnaně sebevědomí.

Cítili se nadřazení?
Samozřejmě, že ano. Přímo mi tak odpověděli, když jsem se jich ptala, proč se tak chovají.

Co ti řekli?
Že je přeci jasné, že jsou nejlepší, když jsou ve výběrové třídě. Na jedné straně inkluze, na druhé výběrové třídy. Celá dospělá společnost se pořád kastuje, a v tomto případě kastujeme i děti. Těžko se jim v životě povede s takovým přístupem, a nám též.

Takový je dnešní svět. Co s tím?
Místo přehnaného opečovávání ať už zdravých nebo zdravotně znevýhodněných dětí je veďme všechny k samostatnosti, zdravému sebevědomí, toleranci a vzájemné úctě. Učme je spolupráci.

S tím mohu jedině souhlasit, ale vraťme se prosím k inkluzi. Společností koluje názor, že jí budou trpět zdravé děti, které se budou muset kvůli těm „nemocným“ přizpůsobovat pomalejšímu tempu.
To je holý nesmysl, který pochází z nedostatku informací. Můj žáček na invalidním vozíčku po dětské mozkové obrně běžně ve třídě zvládá probírané učivo s ostatními. Pokud je tempo pro něho rychlé, má individuální práci se mnou. Učivo, které má vyřazeno z individuálního plánu, má nahrazeno jiným, které potřebuje více procvičit. Třída jeho přítomností nijak netrpí.

Předpokládám, že mluvíš o Fandovi, kterého jsem měla možnost osobně během našeho společného výletu v Praze poznat a dodnes obdivuji jeho intelekt, smysl pro humor a statečnost, s jakou svůj hendikep snáší.
Ano, jsem asistentkou Františka Kotláře od 1. třídy ZŠ. Dnes jsme v 8. ročníku.

Jak řešíte třeba výlety a jinou mimoškolní činnost?
Výlety na 1. stupni byly upraveny tak, aby vyhovovaly všem. Na 2. stupni už máme jeden výlet společný, vymyšlený tak, aby se tam dostal i invalidní vozík a druhý individuální.

Jak individuální? To jedeš s Františkem na výlet sama?
Jasně, v době, kdy jeho třída byla na horách na turistickém výletě, kterého se v žádném případě nemohl zúčastnit, tak jel na výlet se mnou s duchovním zaměřením, po kterém toužil a rodina mu jeho přání nemohla splnit.

Na začátku našeho rozhovoru to vypadalo, že inkluze je spíše iluze, ale teď docházíme k závěru, že ne, že se to dá zorganizovat.
Samozřejmě, že inkluze není možná bez dostatku školených asistentů. Byla by velká chyba zařadit do běžné třídy postiženého žáčka a nechat vše na učiteli. To by určitě nefungovalo, zdržovalo by to výuku a všichni by z toho byli nešťastní.

A s asistentem?
Pak už se jedná o souhru nás všech. Vypovídá to o každém z nás, o našem žebříčku hodnot, o naší zralosti, o jinakosti, o přijetí, o úctě. Inkluze obohatí zdravé žáky o poznání, které je nepřenosné, které lze jen zažít. Přirozeným způsobem poznávají, co obnáší zdravotní znevýhodnění, chápou solidaritu, vzájemnou pomoc, spolupráci, empatii a úctu ke zdraví. Díky inkluzi mohou být vnitřně bohatší o novou zkušenost.

Nezažila jsi s Františkem nějaké neurvalé chování či posměšky?
To víš, že ano. V momentě takové kruté dětské upřímnosti a otevřenosti mají jak učitel, tak i asistent skvělou příležitost k výchově a vysvětlová- ní. A zase to musí být provedeno tak citlivě, aby to hendikepované dítě z kolektivu nevyřadilo, ale spíše naopak.

Což je úkol mnohdy nesnadný.
Učitel i asistent věnují své práci celou svoji osobnost. Učitel musí být zároveň dobrý manažer a výuku hendikepovaného žáka s asistentem sladit a spolupracovat tak, aby se nenarušila koncepce výuky. Učitelům patří dík a úcta! Jejich práce je opravdu náročná.

Ani asistent to nemá snadné. Jeho úkolem je dítě chránit, pomáhat mu, pečovat o něj, ale zároveň může asistentova všudypřítomnost vadit, neboť dítě se pak nemůže svobodně zařadit do kolektivu.
Asistent by se měl vyvarovat přehnané péče a stálého dozoru nad svým svěřencem, aby jej od spolužáků zbytečně neizoloval. Je potřeba nechat dětem prostor pro vytvoření přirozených přátelských vztahů. Ale je dobré být mu nablízku a v pravou chvíli mu vysvětlit, že i on je součástí party, která drží pohromadě, anebo jej podpořit, když zaslechne ponižující posměšek na svou osobu. I to se mezi dětmi děje a bude se s tím setkávat i ve světě dospělých.

Jakou největší chybu by mohl asistent udělat?
Nejhorší je, když asistent nebo rodiče postaví nemoc na piedestal a svedou na ni vše, co se dá. To je pak špatné pro všechny. Přehnaná lítost není na místě. Inkluze má naopak vše uvádět do normálu, do všednosti a přirozenosti. Různé překážky musí zdolávat přece úplně každý. A ty, které nejsou vidět na první pohled, mohou být někdy těžší, než ty viditelné.

Takže inkluze ano, či ne?
Ano, ale ne za každou cenu. Pro ano mluví například úspěch jedné naší žákyně s Downovým syndromem, která teď navštěvuje dokonce klasické gymnázium.

Hm, klobouk dolů. Co říci na závěr?
Snad jen to, že jsem tímto rozhovorem chtěla nechat nahlédnout čtenáře, co momentálně velmi diskutovaná otázka inkluze znamená v praxi. Já za sebe budu vždy prosazovat rozumný přístup všech zúčastněných, aby vždy jednali v zájmu dítěte. A když se k tomu přidá trpělivost, tolerance, pevné nervy, humor, nadhled, radost a láska, tak se tím nemůže nic pokazit. 

 

D. Navrátilová s Františkem František v Technickém muzeu v Praze František (2. zprava) na fotografickém kroužku v Orionu.

Další články autora