Fotbalové naděje AFK

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 5.6.2016
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 6/2016

Ochotně se mnou mluvil Jiří Lain (JL), donedávna aktivní fotbalista, trenér starších žáků a otec tří synů, z nichž dva starší jsou již členy AFK a toho nejmladšího to čeká za rok. O mladší přípravce se rozhovořil trenér Dan Blažek (DB), který ještě hraje za Starou Gardu a je zálohou pro Áčko. V přípravce má už jednoho syna a druhý, kterému jsou teprve 3 roky, se těší, že bude brzy bráchu následovat.

Amatérský fotbalový klub (AFK) byl v Libčicích založen v roce 1912. V pečlivě vedené kronice se objevuje první zmínka o dorostu v r. 1927 a o žácích o něco později v r. 1937. Výchova mládeže k fotbalu má tedy v našem městě velkou tradici, což dokazuje fakt, že v současné době má AFK dokonce 4 kategorie začínajících fotbalistů: mladší přípravka 5-8 let, starší přípravka 8-10 let, mladší žáci 10-12 let a starší žáci 12-14 let. Rozhodla jsem se navštívit pár jejich tréninků, sledovat práci trenérů a výkony od těch nejmenších fotbalistů až po ty nejstarší. Nutno podotknout, že na hřišti vládne disciplína, děti jsou neustále v pohybu a skoro nejdou vyfotit. Názory, jak je práce trenérů náročná, co vše obnáší a proč jsou ochotni se tomu ve svém volnu věnovat, jsem získala od těch nejpovolanějších.

Jak běžný fotbalový trénink probíhá?
JL: Každý trénink zahájíme zahřátím, tzn. rozběháním, pak následuje rozcvička na prohřátí kloubů a lehké protažení svalů. Poté se trénuje technika s míčem, různé nákopy až po pohybové cviky a týmovou spolupráci. Trénink většinou zakončíme fotbálkem a samozřejmě výklusem a konečným protažením.
DB: V mladší přípravce se soustřeďujeme na osvojení pravidel v kolektivním sportu, pohyb a práci s míčem a zlepšování fyzičky. Pokud možno vše pomocí hry, aby to děti bavilo. Snažíme se o to, aby si už od mala osvojily, že jsou součástí týmu a že vítězství či prohra jde vždy za celým kolektivem.

Chodí se na trénink dívat i rodiče?
JL: U starších žáků už moc ne. Na ty se spíš přijdou podívat spolužačky nebo kamarádky. V takových situacích chlapci podávají ty nejlepší výkony…
DB: Na tréninky těch mých svěřenců chodí rodiče v hojném počtu, protože se jedná o 5-6 leté děti, které doprovod rodičů potřebují.Často se mi jejich pomoc hodí např. při zavazování tkaniček, nebo když dítě zaujme třeba parník na Vltavě nebo projíždějící vlak a přestane cvičit. V tu chvíli rázné zakročení matky či otce má svou váhu.

Zasahují vám rodiče do tréninku?
JL: Vždy záleží na trenérovi, jak si nastaví mantinely a pravidla. Některé dítko potřebuje ze začátku mít větší jistotu a čeká povzbuzení od rodičů. Já osobně ale nejsem zastáncem pokřikování rodičů z lavičky. Je to pro dítě matoucí, neboť v tu chvíli neví, koho poslouchat dřív.
DB: Do našich tréninků rodiče nezasahují, ti spíše fandí, což děti, obzvláště v předškolním věku, od rodičů vyloženě vyžadují.

Co z tréninku děti vůbec nebaví a co naopak?
JL: To je individuální, někomu jde víc práce s míčem, tak má raději techniku, někdo je na tom lépe fyzicky, tak se těší, jak ostatní předběhne. Je důležité, aby děti ale bavilo pokud možno všechno. Vybraly si tento sport dobrovolně, tak by bylo dobré, aby u toho vydržely.
Samozřejmě, že je to sport, tak je na místě dril, výkon a disciplína. Všeho ale s mírou.
DB: V té nejmladší kategorii jde především o udržení pozornosti. Proto se snažíme, aby byl trénink pestrý a zajímavý, což musím uznat je někdy opravdu náročné. Často si u toho představuji učitelky ve školce, které mají na starosti dětí mnohem více a na nesrovnatelně
delší dobu, než já. Klobouk dolů.

Konají se tréninky za každého počasí?
JL: Samozřejmě, že jsme závislí na počasí, ale nejsme z cukru, takže nějaký ten lehký deštík nás z hřiště nevyžene.
DB: To platí i pro ty nejmenší, kteří nás často svou odolností překvapí.

Co v zimě?
JL: Nyní, když máme k dispozici „umělku“ s osvětlením, můžeme trénovat venku do pozdního podzimu a začínat zas už na konci zimy. Ale tělocvičny jsme se úplně nevzdali. Jednak se trochu udržujeme i přes zimu, nabíráme fyzičku a zahrajeme si občas i nějaký ten halový turnaj.
DB: My v zimě, což je pro nás leden a únor, chodíme cvičit do sokolovny, ale jen co to trochu jde, tak také vyběhneme na umělou trávu a od dubna už jsme všichni na velkém hřišti.

Jak řešíte kázeňské prohřešky?
JL: Nevybavuji si, že bych musel řešit nějaký závažný kázeňský prohřešek. Drobnosti řeším většinou nějakými cviky navíc. Jednak si uvědomí provinění, a druhak pilují fyzičku.
DB: Občas je nutné trochu zvýšit hlas, popřípadě nařídit nějaké dřepy navíc a je zase na chvíli klid.

Zúčastňují se děti nějakých soutěží?
JL: Každý rok se přihlašujeme do soutěže dle příslušných kategorií a dostupnosti, takže vesměs hrajeme na podzim a na jaře každý týden jeden zápas. Někdy se navíc zúčastníme nějakého letního turnaje a v zimě pak nějakého halového.
DB: Soutěží i ti nejmladší, což je pro ně velkou motivací. Nezřídka se objeví slzičky, když někdo není kvůli velkému množství zájemců na zápas nominován.

Jak si libčičtí stojí?
JL: Dle mého názoru velice dobře, protože tady nejde vždy jen o umístění v nějaké tabulce, ale především o to, aby se děti hýbaly, byly na čerstvém vzduchu v kolektivu a naučily se hrát fotbal. To se nám daří a z toho plyne má spokojenost. Tabulkové výsledky jsou už pak tou pověstnou třešničkou na dortu, která se dříve nebo později dostaví.
DB: Letos to i v těch tabulkách vypadá velice dobře, ale protože jsme teprve uprostřed jarní části celé sezony, nebudeme předbíhat.

Mají i děti klasické fotbalové dresy s logem AFK?
JL: Dresy musí mít každá věková kategorie své, a měla by mít i druhou sadu pro případ, že hosté přijedou ve stejné barvě dresů, jako mají domácí.
DB: Nejenom dresy, každá věková kategorie má své vybavení, tréninkové pomůcky, míče, připravené hřiště a zázemí.

Není to hřiště pro děti příliš velké?
JL: Velikost hřiště i počet hráčů se úměrně přizpůsobuje příslušné věkové kategorii. Přechod z mladších žáků do starších znamená i změnu velikosti hřiště z poloviny na celé, což je na výkonech dětí docela znát. Mnohdy chybí fyzička i přehled na hřišti, ale za čas si zvyknou a přizpůsobí se tomu.
DB: Mladší hráči hrají na polovičním hřišti v počtu 7+brankář.

Máme v Libčicích nějaké fotbalistky?
JL: V žácích mám jenom kluky, ale nedávno se tři dívky hlásily, že by to chtěly zkusit. Myslím, že je to ale zatím jen ve stavu testování, zda to je opravdu sport dle jejich představ.
DB: V přípravce dívky máme a nevedou si špatně.

Máte pocit, že má vaše trenérská práce smysl?
JL: Stačí se v úterý nebo ve čtvrtek v době tréninků kouknout na hřiště a odpověď je na světě. Nejen, že je hřiště plné trénujících dětí, ale je tam i spousta rodičů kolem a dalších ratolestí na dětském hřišti. Jsem si jist, že to má smysl a stojí za to obětovat tomu čas a někdy i nervy.
DB: Většina z nás se stala a stává trenéry v době, kdy s fotbalem začínají naše děti. Snad mohu mluvit i za ostatní a potvrdit, že ta naše práce má smysl. Snažíme se dětem předat své zkušenosti z fotbalu, naučit je přijímat výhry i porážky, mít úctu k soupeři, pocit zodpovědnosti za kolektiv a také si vybudovat vztah ke svému klubu, aby si,
až jednou budou třeba slavnými fotbalisty, vzpomněly na své začátky v AFK Libčice nad Vltavou.

Ani nemusí být slavnými, protože, jak jsem si stihla všimnout, děti tráví na fotbale opravdu krásné chvíle, na které budou určitě rády vzpomínat. AFK má pečlivě vypracovaný tréninkový plán, na hřišti panuje pořádek, disciplína a každý tam má své místo. To jen já jsem se jim tam všude motala do cesty s foťákem a má-
lem jsem i já schytala nějaké ty dřepy navíc...

 

Dan Blažek a mladší přípravka. Jiří Lain a starší žáci.

Další články autora