Když dojde na rozvod - IV. díl

  • Autor: Mgr. Michaela Kopalová - rodinná mediátorka
  • Publikováno: 11.5.2016
  • Rubrika: Jak na život
  • Vyšlo v LN 5/2016

Majetkové spory mezi manžely obvykle probíhají v souladu s bonmotem „Peníze až na prvním místě“, jak trefně zobrazil také slavný film z 80. let Válka Roseových. Z mých zkušeností plyne, že se pocity křivdy z neuspokojivě vyřešených majetkových sporů negativně odráží na jakékoli domluvě o budoucnosti dětí a tím pádem i na kvalitě života dětí samotných.

V případě, kdy muž a žena žijí na hromádce, nabývají každou věc druha družka do svého výlučného vlastnictví podle toho, kdo ji koupí, případně do podílového spoluvlastnictví, pakliže se na tom výslovně dohodnou. Problémy mohou nastat z toho důvodu, že si málokdo uchovává všechny doklady o tom, co kdy nakoupil. Také všechny půjčky mezi druhem a družkou obvykle probíhají „per hubam“, takže je těžké cokoli prokázat, když se rozcházejí ve špatném.

Daleko větší problém však bývá nízká ochrana toho druha nebo družky, který pečuje o děti na úkor své kariéry a rozvoje svých výdělečných možností. Jakmile totiž druh a družka jdou od sebe, odnáší si každý to, co sám vlastní a nic tomu druhému nedluží. Ten, kdo se mohl pracovně rozvíjet, odchází s celým svým krásným výdělkem, úsporami a movitými i nemovitými věcmi, které svým jménem a za svoje peníze pořídil. Jediný, kdo bude těžit z majetkových výhod, kterých takový rodič nabyl, je jeho dítě, ale nikoli druhý rodič, který o společné dítě pečoval a vytvářel mu zázemí.Naopak institut manželství přináší velkou ochranu zejména těm, kdo pečují o teplo rodinného krbu. Takový manžel se totiž stává společným vlastníkem všeho, co druhý manžel vydělá, zakoupí a pořídí pro potřeby celé rodiny. V okamžiku rozvodu si tedy neodnáší každý jen to, co vlastní svým jménem, ale dělí se o všechno, co za trvání manželství společně s druhým nabyl.

Dalším důležitým prostředkem ochrany je vyživovací povinnost, kterou mají sice manželé vůči sobě navzájem, ale jejím výsledkem má být to, že oba mají zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Peníze a majetek tedy není v manželství něčím, co jeden milostivě poskytuje za to, že druhý „drží pusu a krok“, ale zákonným nárokem manžela, který se stará o blaho a pohodlí svých blízkých nebo má nižší příjmy, a to i tehdy, kdy spolu manželé nežijí až do rozvodu manželství.

Přesto ani manželství není z majetkového pohledu zase taková idyla, jak by se podle předchozích řádků mohlo zdát. I když má každý manžel právo být druhým manželem informován o svých příjmech a majetku, bývá v mnoha rodinách běžné, že tyto informace chybí, zejména ze strany toho, kdo vydělává víc.

I když zákon přesně stanoví, co tvoří společné a co výlučné vlastnictví manželů, je v manželství tato hranice dost tenká. Když například jeden z manželů poskytne prostředky, které získal do svého výlučného vlastnictví děděním na koupi nemovitosti, která je vedena v katastru na oba manžele, bude dost obtížné a těžko prokazatelné dovolávat se zpětně vrácení nebo započtení těchto peněz. Stejně tak existují i opačné případy, kdy je nemovitost zakoupena z prostředků, které tvoří součást společného jmění, ale v kupní smlouvě a následně také v katastru je uveden manžel jen jeden.

Ve všech těchto případech je každopádně dobré nedovolávat se u soudu zákona, ale s pomocí chladné hlavy a selského rozumu si vyjasnit, co kdo považuje za součást společného jmění podle kritérií, které si manželé společně nastaví, a poté se dohodnout, co každý potřebuje k uspokojování svých potřeb. V takovém sporu totiž není důležité zvítězit nad druhým a ukázat mu svou morální převahu, ani s pomocí zákona druhého „oškubat“, ale zachovat vzájemné vztahy bývalých partnerů nebo manželů takové, aby v dalších letech nenarušovaly jejich rodičovskou roli a tím i život jejich dítěte.

Další články autora