Když dojde na rozvod - III. díl

  • Autor: Mgr. Michaela Kopalová - rodinná mediátorka
  • Publikováno: 4.4.2016
  • Rubrika: Jak na život
  • Vyšlo v LN 4/2016

Asi nejtěžší na celém rozvodu bývá rozhodování o budoucnosti nezletilých dětí. Rodiče, kteří žijí spolu „na hromádce“, mají tu výhodu, že jejich počínání stojí zcela mimo zájem státních institucí, pakliže se na péči dokáží poklidně dohodnout. Navíc se mohou domluvit na téměř jakémkoli režimu. Na základě svých zkušeností vřele doporučuji této příležitosti využít a dohodnout se. Důvod, proč někteří rodiče jdou raději se svým návrhem na soud, bývá prostý. U soudu mají naději, že prosadí svůj návrh ve všech bodech. Mediace naopak není vhodná aréna pro spor s výsledkem „všechno, nebo nic“. Každý z rodičů má velkou šanci dosáhnout dohodou ochrany svých klíčových zájmů, ale jinde se zase musí něčeho vzdát, třeba části svého pohodlí. Pokud je pro otce třeba důležité, aby po rozvodu dětem zůstala stejná škola, jakou navštěvovaly doposud, znamená to, že bude matce více pomáhat s doprovodem dětí do/ze školy nebo že jí bude pravidelně přispívat na pronájem bytu v lokalitě, kde jsou vyšší ceny nemovitostí, ale kde se tato škola nachází.

Rodiče, kteří jsou manželé, k opatrovnickému soudu musí, ať se jim to líbí nebo ne, protože bez pravomocného rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem je soud nerozvede. Tito rodiče mají sice také možnost se domluvit a soudu předložit svou dohodu, ta však již musí vycházet z litery zákona, aby ji opatrovnický soud schválil. To znamená, že režim péče musí spadat pod institut společné, střídavé nebo výlučné péče. Jaký je v tom rozdíl?

Společná péče o dítě je spíše výjimečná, protože zachovává de facto stejné podmínky pro výchovu, jaké existují za normálního soužití partnerů. V tomto případě však u partnerů rozvedených. V praxi to vypadá tak, že rodiče žijí v jednom domě, i když třeba v oddělených bytových jednotkách a pečují o dítě tak, jak je to obvyklé u úplných rodin. Soud v takovém případě neupravuje styk rodičů s dítětem ani výživné a vše ponechává na spolupráci a domluvě rodičů.

Jakýmsi protipólem společné výchovy je institut výlučné péče. Jde o takové uspořádání, kdy dítě žije s jedním z rodičů a s druhým má soudem určený rozsah styku. V posledních letech soudy svými rozhodnutími zlidštily tento druh péče tím, že pravidelně poskytují druhému rodiči tak zvaný rozšířený styk. Díky tomu si může dítě užít druhého rodiče i ve všedních dnech a zažít jeho běžnou denní rutinu, což dítěti dává daleko reálnější náhled na život svého rodiče, než tomu bylo dříve, když styk druhého rodiče býval omezen pouze na každý druhý víkend. Na rozdíl od mnoha západních zemí je v České republice zachována rodičovská zodpovědnost obou rodičů i v případě, že je dítě svěřeno do výchovy jednoho. Ačkoli tedy dítě žije trvale s jedním rodičem, v rozhodování o podstatných záležitostech jako je výběr školy, souhlas k lékařským zákrokům apod. se musí oba rodiče dohodnout, jinak je akt jednoho, např. zápis do školy, neplatný.

Třetím způsobem, jak pečovat o děti po rozvodu/rozchodu rodičů je hojně diskutovaná střídavá péče. Jelikož v České republice teprve dorůstají první děti, které prožily své dětství a dospívání tímto způsobem, zůstává střídavá péče stále obestřena tajemstvím a obavami. Z hlediska psychologů je hlavní předností střídavky zachování důvěry dítěte, že o něj oba rodiče mají zájem a účast na reálném životě obou rodičů. Z hlediska práva jde
zase o promítnutí rovnosti obou rodičů ze zákona do praktického života. Jelikož je rovnost a zákaz diskriminace jednou z hlavních zásad moderního zákonodárství, není divu, že dnes soudcové „sekají střídavku jako Baťa cvičky“. Naopak v západních zemích, kde střídavka existuje déle, vznikají podrobnější psychologické studie také o jejích negativních dopadech a soudy jsou dnes v jejím nařizování obezřetnější.

Ať už si rodiče zvolí jakýkoli režim, je dobré, když rozhodování zůstane v jejich rukou. Jakmile totiž předloží soudu svůj návrh, s nímž druhý rodič nesouhlasí, „praní špinavého prádla“ se oba nevyhnou. Prakticky jediným způsobem, jak dokázat, že jsem lepší rodič, je totiž poukázat na nedostatky toho druhého. Dítě svou vlastní hodnotu vyvozuje z úcty a lásky, kterou má ke své matce a ke svému otci. Takový spor je málokdy v jeho nejlepším zájmu a zanechá na něm dlouhodobé následky.

Další články autora