Když dojde na rozvod - II. díl

  • Autor: Mgr. Michaela Kopalová - rodinná mediátorka
  • Publikováno: 6.3.2016
  • Rubrika: Jak na život
  • Vyšlo v LN 3/2016

V případě výživného platí dvojnásob rčení, že „Tam, kde platí lidská slušnost, zákonů není třeba. Tam, kde lidská slušnost neplatí, ani zákony nepomůžou.“

Povinnost platit výživné vůči svým potomkům nevzniká až rozvodem manželství nebo odchodem partnera ze společné domácnosti, ale již narozením potomka. Pokud jeden z rodičů neplní dobrovolně svou povinnost již v tomto období, jeho odchodem ze společné domácnosti bude obvykle jenom hůř.

Pokud tedy chtějí ženy, aby jejich děti byly řádně zaopatřeny, je nejdůležitější  prevence. To znamená sledovat muže, z něhož plánujeme udělat otce svých dětí, jak si plní své povinnosti, ještě než děti zplodí. Co ovšem sledovat? Nejen to, jak se chová muž k ženě, kterou se zrovna snaží získat, ale hlavně hledět, jak se chová tam, kde už „má svý jistý“, nebo si to alespoň myslí. Okrádá muž svého zaměstnavatele, finanční úřad nebo dokonce svoje rodiče? Pak je dost možné, že mu to nebude blbé ani vůči vlastnímu dítěti.Nebo se muž chová ohleduplně ke svému okolí a dokonce se angažuje nad rámec svých povinností třeba jako dobrovolník v občanských iniciativách? Pak se dá oprávněně očekávat, že se stejně aktivně postaví k vyživovacím závazkům, i kdyby to dělal jen pro svou „image“.

Důvod, proč tématu prevence věnuji tolik řádků je prostý: pokud rodič výživné hradit nechce, není tak těžké se této povinnosti léta vyhýbat navzdory právním zárukám, mezi které patří i prostředky trestního práva.

Začněme ale z toho slušnějšího konce. Pokud se rodiče rozejdou a děti žijí převážně s jedním rodičem, obvykle s matkou, je druhý rodič povinen výživné hradit. Tím platícím rodičem pak bývá zpravidla muž. Jelikož jsou mužové tvorové ješitní, bývá jim nepříjemné, když je soud podrobí křížovému výslechu ohledně příjmů a majetku, kterých vlastní šikovností nabyli a poté „odsoudí“ k pravidelnému hrazení výživného k rukám matky, nad jehož dalším přerozdělováním nemají žádnou kontrolu. Často tak dochází k absurdní situaci, kdy muž platí slušné výživné, ale nemá žádné rozhodovací pravomoci ohledně toho, jaké se z něj uhradí školní a mimoškolní aktivity, sportovní
potřeby, zdravotní pomůcky, ošacení apod. Někteří tatínkové dokonce mají podezření, že výživné využívá maminka více pro sebe než ve prospěch dětí.

Takové situaci se dá zabránit, když se rodiče pokusí na výživném dohodnout u rodinného mediátora místo toho, aby pověřili určením výše výživného soud. V mediaci je totiž důležité, aby byly uspokojeny potřeby všech zúčastněných a nikoli, co říká zákon. Rodiče tedy mohou vyčíslit potřeby dětí a dohodnout se na výživném, aniž by musel někdo prokazovat podrobně všechny svoje příjmy. Takovou dohodu pak soud schválí poté, co prověří příjmy rodičů méně formálně, aby se ujistil, že výživné není podezřele nízké. Velkou výhodou je také možnost dohodnout zřízení zvláštního účtu pro účely zasílání výživného, k němuž bude mít přístupová práva platící rodič a bude tak moci ověřovat, na co je výživné využíváno. Naprosto zásadní výhodou mediace je ovšem to, že zkušený mediátor nenechá strany odejít s takovou dohodou, kdy jeden bude „pouze“ platit a druhý bude „rozhodovat“.Vede rodiče k odpovědnému a rovnému rozhodování o všech důležitých záležitostech v životě dítěte bez ohledu na to, kdo má dítě v péči a jak vysoké výživné se hradí.

Horší bude situace, kdy rodič má nízké příjmy nebo nemá z čeho výživné hradit. Dítě má právo na stejnou životní úroveň jakou mají rodiče, v tomto případě tedy na stejně nízkou. Pokud tedy rodič „pečující“ vyčíslí náklady na dítě na 8 000 Kč měsíčně, ale druhý rodič pobírá minimální mzdu, zřejmě mu soud neuloží, aby hradil polovinu těchto nákladů, zejména když by měl vyživovací povinnosti ještě k dalším dětem.

Výhodou mediace v takových případech je možnost dohodnout se s takovým rodičem na částečném hrazení výživného třeba v naturáliích. V praxi jsem se například setkala s tím, že maminka zaměstnaná jako pokladní v supermarketu„dorovnala“ nedostatečné výživné dodávkami potravin a oblečení, které dokázala sehnat díky své profesi za velmi výhodnou cenu.

Nejhůře však na tom budou rodiče, jejichž bývalí partneři nehodlají platit vůbec. Takový „prevít“ k mediaci obvykle nedorazí a někteří jsou dokonce dosti odolní i vůči nařízení exekuce. Činí tak například tím, že nemají zřízen žádný bankovní účet, z něhož by se daly částky strhávat, ani legální zaměstnání, díky němuž by se dalo výživné srážet ze mzdy. V takové situaci je každá rada drahá a nezbývá než se uchýlit k podání trestního oznámení, když rodič neuhradil výživné alespoň 6 měsíců a doufat, že takového rodiče nápravné zařízení přivede k větší odpovědnosti.
 

Další články autora