Zpěv je povznášející

Rozhovor s učitelkou hudby Miroslavou Dámcovou

  • Autor: Hannah Bartíková
  • Publikováno: 10.2.2016
  • Rubrika: Rozhovor
  • Vyšlo v LN 1/2016

Miroslavu Dámcovou v našem městě známe především jako paní učitelku v místní ZUŠ. A pro ty, kteří nemají děti v ZUŠ, je to ta sympatická a elegantní dáma, jež je často průvodkyní školních koncertů, v kterých diváky čas od času překvapí tím, že se náhle z moderátorky převtělí do zpěvačky a mini sálem v ZUŠ zazní její školený soprán. U toho mě vždy napadá, že je to pro její kvality zpěvu prostor poněkud stísněný a že si k nám asi odskočila z mnohem větších pódií. Rozhodla jsem se to zjistit a přiblížit i vám v tomto rozhovoru sympatickou paní učitelku, zpěvačku a moderátorku, která bude moderovat 23. ledna náš Městský ples. Nutno podotknout, že jsem ji k tomuto rozhovoru musela dost přemlouvat, a to nejen z důvodů její vytíženosti, ale především proto, že se prý necítí být žádnou celebritou...

Na úvod bych se ráda zeptala na vaše studium a dosavadní pracovní kariéru.
Po gymnáziu v rodném Liberci jsem absolvovala obor klavír a zpěv na konzervatoři
v Praze. S drobnými přestávkami se věnuji pedagogické práci již od
roku 1987 a před Libčicemi jsem učila v ZUŠ v Praze v Břevnově a na Veleslavíně.
Donedávna jsem současně s tím působila též v rozhlasové stanici
Classic Praha jako moderátorka.

Jak dlouho jste v Libčicích a proč jste odešla z Prahy právě do Libčic?
Musím přiznat, že jsem tady spíše náhodou. Říkejme tomu třeba řízení osudu.
Je to vlastně už docela dlouhá historie.

Klidně se do ní ponořme.
Nejprve jsem do ZUŠ ještě při studiu v roce 1987 narychlo nastoupila za
spolužačku, která tu tenkrát učila a vracela se po studiích do svého rodného
Brna.

Takže záskok?
Přesně tak. Opravdu jsem si nemyslela, že to bude na dlouho, ale nakonec
jsem tu vydržela čtyři roky – do mateřské, která se mi při dvou dětech protáhla
až do roku 2000. Pak jsem se v libčické škole ocitla podruhé v roce
2007, kdy tehdejší ředitel Luboš Harazin, s kterým se známe z konzervatoře,
akutně sháněl někoho aspoň na malý úvazek na pobočku v Horoměřicích.
A vzpomněl si na mě.

Tak jste to vzala?
Ano, nechala jsem se přesvědčit, i když jsem v té době zrovna nastoupila
do jedné pražské školy a zároveň jsem pracovala jako moderátorka v rádiu.

Tak to jste měla pěknou honičku.
Nešlo jen o tu honičku, to je u mě celkem setrvalý stav. Spíš šlo o to, že to
byla velká roztříštěnost zájmů. Proto jsem se nutně musela rozhodnout, na
které škole zůstanu. Přes určité těžkosti, které jsou dány dojížděním z Prahy,
jsem se rozhodla právě pro tu libčickou, ve které byla podstatně příjemnější
atmosféra a přátelštější vztahy než v té pražské. To platí dodnes, i když bylo
jedno krátké období, kdy atmosféra ve škole byla velmi dusná, takže jsem,
podobně jako další kolegové, zcela vážně uvažovala o odchodu.

To už je ale zažehnáno, ne?
Ano, naštěstí se vše urovnalo a ve škole je opět příznivé klima.

Vraťme se ale do vašeho dětství. Předpokládám, že jste už jako holčička chodila
na klavír. Bavilo vás to?

Ano, chodila jsem na klavír a později též na sólový zpěv. Člověk si možná
leccos z dětství idealizuje, ale žiju s pocitem, že jsem tam opravdu chodila
ráda, považovala jsem to za samozřejmou součást svého života a bavilo mě
to, včetně hudební nauky a snad i stupnic a prstových cvičení, které děti vět-
šinou nemají rády.

Takže vzorná a nadaná žákyně?
No, dejme tomu, ale měla jsem jedno krátké období, kdy jsem trochu zlobila
a dokonce jsem chodila „za hudebku“, ale brzo se na to přišlo, paní učitelka
mi domluvila a já jsem zase byla vzorná. Taky jsem zpívala v libereckém
dětském pěveckém sboru Severáček, což byla velká zkušenost – časté koncerty,
zájezdy… To jsem ještě netušila, jak výrazně půjdu v těchto stopách
i v dospělosti.

Jste z hudební rodiny?
Ne v tom smyslu, že by byl někdo hudební profesionál, ale maminka hudbou
žila - uměla hrát na klavír a výborně zpívala. Měla krásný svítivý soprán
a byla dlouholetou velkou oporou a sólistkou chrámového sboru v Liberci.
Dodnes jsem přesvědčená, že kdyby se tomu víc věnovala, tak by se i jako
profesionální zpěvačka prosadila.

Takže to byla maminka, kdo vás přivedl k hudbě a po které jste zdědila svůj
soprán?

Nakolik jsem po mamince zdědila hlas, to by museli posoudit jiní, ale zcela
jednoznačně to byla ona, kdo mě přivedl k hudbě. Už jako malá holka jsem
s ní mnohokrát přezpívala Sládkův poklad národních písní. K ničemu mě
nenutila, prostě si pro radost hrála a zpívala a já jsem se více či méně úspěšně
přidávala. Postupně snad stále úspěšněji a po letech jsme si vyměnily role –
já jsem hrála a zpívala a maminka se přidávala ke mně.

Úplně tu idylku vidím. Kdo se ujal druhého hlasu, když jste obě zpívaly
soprán?

Tak to jste mě zaskočila, to už si nepamatuju. Nejspíš jsme se střídaly, abychom
se nehádaly…

A co vaše zpívání v současnosti?
Pěvecké činnosti se dodnes věnuju aktivně. Jsem dlouholetou členkou Kühnova
smíšeného sboru, což je poloprofesionální těleso. V praxi to znamená,
že to sice není zaměstnání, ale fungujeme profesionálně ve smyslu práce
a výkonů, takže zpívání je ažaž… Taky jsem často externě spolupracovala
s Pražským filharmonickým sborem. Tedy pokud jde o zpívání, vyplňuje
můj život bohatě.

Jste spíše sólový, či týmový hráč?
Svým způsobem jsem na to právě odpověděla. Ten, kdo je založením čistý
sólista, by ve sboru těžko vydržel, je to výsostně týmová práce. Ostatně já
jsem vždy, i pokud jde o klavír, inklinovala více ke „komořině“, než k sólové-
mu hraní. V současnosti to tedy určitě není jinak, spíš se to tím, na co jsem
léta zvyklá, umocnilo. A jelikož ve sboru zpívám opravdu už hodně dlouho,
tak to člověka ovlivní.

Jak?
Zvyknete si na týmovou práci, což je ale trochu dvojsečné. Je možné občas
se spolehnout na toho druhého, ale zároveň je nutné se výrazně ukáznit
a přizpůsobit zvuk celku. A že je to občas náročné, ví asi každý, kdo někdy
zkusil ve sboru zpívat.

To já bohužel nemohu posoudit, ale dovedu si představit, že takové secvičování
zabere hodně času.

To je pravda. Zvláště, pokud se dělá oratorní či kantátové dílo, tedy s orchestrem.
Pak se zkouší podstatně víc než obvykle, což pro mě nebývá organizačně
úplně jednoduché.

Co je vám bližší - opera, pop, či jiný žánr?
To je otázka, na kterou se těžko odpovídá stručně. Nezáleží mi tak úplně na
žánru, ale na kvalitě hudby. I když celkem jasně můžu odpovědět, že populární
hudba ve smyslu středního proudu není žánr, kterému bych holdovala,
ale vůbec to neodsuzuju, jen to prostě není „můj šálek kávy“. Opera je mi
podstatně bližší, byť se nepovažuju za nějakého velkého znalce a ani jsem
nikdy netoužila stát se operní zpěvačkou, ale rozhodně jsem v ní víc „doma“.
Neomezovala bych to ovšem jen na operu, protože celá oblast hudby, které
se tak nějak ze zvyku a ne úplně správně říká „vážná“, mi je bližší, než který-
koli jiný žánr. V té své rozmanitosti to je - bez nadsázky - bezedná studnice
nádhery. To ale neznamená, že nic jiného neposlouchám.

Co říkáte na pop zpěváky, kteří neumí noty a dokonce se k tomu veřejně přiznávají?
Někdo je přírodní talent a je výborný i s tímto omezením. Divím se jen, že
jim samotným to nevadí. Do jisté míry je obdivuhodné, když to někdo zvlá-
dá i bez znalosti not, ale daleko s tím podle mě nedojde. Dřív nebo později
se to musí naučit, jinak to pro něj bude limitující.

Učení, zpívání, moderování. Co je vám nejbližší?
Lehčí otázku byste neměla? Učení je občas docela náročné, zejména proto,
že výsledek není znát hned. Navíc je člověk závislý na tom, jak je ten který
žák pilný a doma cvičí. Ale pokud se děti aspoň trochu snaží a na hodinách
spolupracují, tak mě baví pomáhat jim pronikat do tajů hudby. O to podle
mého názoru jde – ne „vyrábět“ virtuózy (těch je a může být opravdu minimum),
ale nasměrovat je a doufat, že dříve nebo později najdou cestu do
světa hudby. Třeba jako vnímaví posluchači.

Skvělý názor. A co zpěv?
O zpívání bychom se mohly bavit hodně dlouho. Podobně jako učení je
někdy dost náročné, asi hlavně proto, že je to něco, co vychází z nás, takže
i naše těžkosti se do toho promítnou. A zdaleka to nemusí být jen v důsledku
nemoci, tedy toho, co přímo ovlivní hlas. Stačí, když člověk nemá svůj den,
je unavený, smutný, naštvaný, to se pak zpívá velmi těžce.

Já mám zpěv vždy spojený s radostí.
No jo, ale kde ji vzít, když vám je zrovna ouvej? Ale vlastně máte pravdu,
právě zpíváním se člověk z toho nedobrého naladění může mnohdy dostat.
Však se mi párkrát stalo, že jsem šla na zkoušku utahaná, bolela mě hlava
a vůbec se mi zpívat nechtělo, ale po nějaké chvíli jsem začala cítit úlevu.
Takže zpívání je pro mě leckdy uzdravující. K tomu musím přičíst emocionální
zážitky. Považuju za velké štěstí, že jsem měla možnost zblízka, řekla
bych zevnitř, poznat takové skvosty jako např. Dvořákovu Stabat Mater,
Verdiho Requiem, Bachovu Mši h moll atd., atd. a navíc zpívat
tato díla pod taktovkou skvělých, v mnoha případech světových
dirigentů. Když člověk stojí na pódiu a cítí, že je součástí toho
obrovského aparátu třeba při provedení Mahlerovy 8. symfonie,
tak je to opravdu povznášející.

A teď ještě moderování.
To už je trochu jiná kapitola, ale i ta v mém případě velmi úzce
souvisí s hudbou.

Jak jste se k této práci dostala?
Velmi jednoduše, před 15 lety a náhodou. Prostě jsem se přihlásila
ke konkurzu, který tehdy vyhlásilo rádio Classic Praha
(tehdy ještě neslo název Classic FM). Sama od sebe bych do
toho asi nikdy nešla, ale přesvědčil mě můj partner. Do té doby
mě vůbec nenapadlo, že bych něco takového mohla dělat.

Proč? Nevěřila jste si?
Možná, to už ani přesně nevím. Spíš jsem nevěřila tomu, že to
je něco pro mě. Šla jsem do toho jen proto, že se jednalo o rádio
zaměřené převážně na klasickou hudbu, tak mi to dávalo určitý
smysl. A ono to vyšlo. Konkurz jsem úspěšně udělala a v rádiu
jsem pak prožila dlouhých 15 let. Učila jsem se tedy za pochodu.
A nakonec jsem nemoderovala jen hudbu, natáčela jsem dokonce
pořady se zdravotní tématikou. Ale hudební složka byla
samozřejmě stěžejní. Ta práce mě nesmírně bavila a nikdy mě neomrzela.

To se nedivím, protože jste v tom opravdu dobrá. Jak se na moderování nějaké
akce připravujete? Improvizujete, nebo se přísně držíte napsaného scénáře?

Jak kdy. Určité základní body jsou nutné, je důležité mít co nejvíce informací
o akci a místě, kde se koná. Ale bez improvizace by to určitě nešlo. Pochopitelně
při nepředvídatelných momentech adrenalin občas stoupá…Samozřejmě
je taky značný rozdíl mezi moderováním programu rádia a nějaké
akce. To první mi je přece jen trochu bližší, má určitou intimitu. I když nutno
dodat, že s nesmyslným trendem umísťování webových kamer do rozhlasových
studií se ta intimita trochu vytrácí. Škoda.

Trpíte trémou?
Částečně ano, ale už jsem se ji naučila ukočírovat. Dřív to bylo horší.

Jaký máte názor na moderátory, kteří mluví lidově, nebo dokonce mají vadu
řeči?

Pokud jde o tu vadu řeči, tak to jste se trefila do černého, nad tím mi totiž
občas zůstává rozum stát. Nechápu, jak může nějaká instituce, dokonce ve-
řejnoprávní, zaměstnat jako moderátora člověka s vadou řeči, a někdy opravdu
výraznou.

Hodně se to uvolnilo po 89. roce. Za totality jsem pár let pracovala v rozhlase
v zahraničním vysílání a tenkrát by nějaký „šišla“ nesměl ani překročit práh
studia. Mně dokonce vadí i hovorová mluva, o gramatických nedostatcích ani
nemluvím.

Jistá dávka lidovosti, je-li adekvátní situaci, nemusí vždy být na závadu, ale
nemělo by to překročit určitou mez. Vždy by to mělo být vkusné. Je to asi věc
citu pro danou chvíli. Jednoduše řečeno, pokud někdo mluví ve veřejném
prostoru, ať už v rozhlase či televizi nebo na nějaké veřejné akci, měl by tomu
svůj projev přizpůsobit, protože má vliv na další lidi, zejména mladé.

Kteří, co si budeme nalhávat, o svém hlasovém projevu často moc nepřemýšlí.
No právě, však je taky k tomu asi nikdo moc nevede. Obávám se, že se tomu
nevěnuje pozornost ani v hodinách českého jazyka. Zřejmě na to není prostor.
Takže připustíme-li, že moderátor vytváří určité jazykové standardy, tak
by jeho projev měl být vždy kultivovaný. Na druhou stranu - mluvit kultivovaně,
zdánlivě korektně, nemusí vždy znamenat, že se mluví správně. Takové
- bohužel často používané - „bez toho aniž by“ nebo „dvěmi“ mě zaručeně
zvedne ze židle.

A to je právě „mezi námi dvěmi, vo tý gramatice“, milá kolegyně.
Takže bychom měly „tu gramatiku trochu diskutovat“…

Vzpomenete si na nějakou komickou historku z moderování ?
Snad bych si i vzpomněla, těch přeřeků bylo… ale to bývá často nesdělitelné,
zvláště v písemné podobě. Možná ale budu mít nějakou novou historku
k dispozici po 23. lednu.

Po našem plese? I to je možné, ale já se toho vůbec nebojím, protože lidi mají
rádi nečekané a komické situace, ke kterým občas při takových akcích dochází.
Náš ples je pro to jistě dobrou příležitostí, takže milí čtenáři, přijďte se
pobavit, máme pro vás připravený skvělý program, kterým vás provede Mirka
Dámcová, za což jí předem velmi děkuji stejně tak jako za tento zajímavý
rozhovor. 

 

 

 

 

Bez názvu Bez názvu Bez názvu

Další články autora